Pražská konzervatoř uvedla v repríze Černé jezero, romantickou operu o třech jednáních českého skladatele Josefa Richarda Rozkošného (1833–1913). Krátké představení o délce hodiny a půl (se dvěma drobnými přestávkami) dokázalo velmi plasticky přiblížit toto zcela zapomenuté dílo, které bylo sice uvedeno až na počátku 20. století (premiéra 6. I. 1906 v Národním divadle v Praze), ale svými kořeny i hudební invencí vychází ještě z myšlenek evropského romantismu před polovinou 19. století. Námět upomíná na některá díla německého romantismu a nacházíme zde analogie s ranými operními díly Carla Maria von Webera (především s operou Silvana). J. R. Rozkošný, skladatel o devět mladší Bedřicha Smetany, patřil k nevýbojnému křídlu českého hudebního života. Svým dílem byl blízký především nadějné tvorbě předčasně zemřelého Viléma Blodka. Později byl J. R. Rozkošný v podstatě zneužit v protismetanovským polemikách.

Opera Černé jezero (komponovaná původně pod názvem Šumavská víla) je typickou ukázkou skladatelova eklektického, ale vkusného hudebního zpracování. Široká inspirace lidovou hudbou, zařazení rytmicky atraktivních lidových tanců, celkové včlenění folklórních hudebních elementů do partitury a důraz na výraznou melodiku jsou společné Rozkošného operním partiturám. Námět pak kombinuje několik lidových literárních zdrojů s dobově oblíbenými obrazy idyly českého venkova. Vybrané hlavní téma opery je též typické pro Rozkošného opery – střet světa nadpřirozena s lidským řádem. Skladatel vedle děl s (pseudo-)historickou tématikou (Záviš z Falkenštejna, Satanela), venkovských idyl z domova (Mikuláš) nebo veristického dramatu z Hercegoviny (Stoja) upřednostňoval náměty s motivy nadpřirozena. Vedle postavy Krakonoše (opera Krakonoš z roku 1889) a pohádkového námětu (Popelka s postavou Pocestného = kouzelného stařečka) ho třikrát zaujal svět vil. V jeho nejúspěšnější opeře, ve Svatojánských proudech je hybným činitelem zápletky Vltavka (víla Vltavská), v Černém jezeru pak Květava, víla Šumavská a v nedokončeném posledním operním díle je hlavním hrdinkou titulní Rusalka. Libreto Černého jezera je dílem literárního rutinéra Karla Kádnera podle Heydukovy rozměrné epické básně Dědův odkaz, která později posloužila i jako literární základ pro operu Dědův odkaz (1926) Vítězslava Nováka. Kádnerovo libreto ale zajímavě pracuje s motivy lidské pověry, lidové magie (2. jednání se odehrává o filipojakubské noci) a nese pozoruhodné botanické konotace důležité pro rozvíjení děje. Dozvíme se, že úročník bohoj (domácí rostlina suchých oblastí) slouží k rozeznání vil a jejich odehnání, poznáme symboliku zeleného žita a také, že vílu bez trestu nelze uhodit ani květinou …

V rázné a efektní hudební úpravě Tomáše Hály získal děj opery nebývalý spád. Zároveň bez zbytečných opakování vynikla půvabná a živá melodika partitury i Rozkošného smysl pro deklamaci českého slova. Tři hlavní pěvecké party by představovaly náročný úkol i pro zkušené zpěváky. A velmi mladí zpěváci je tak tlumočili s velkým nasazením, ale někdy na hranici svých sil. Z interpretů především zaujal tenorista Jan Hájek v roli Miloše, synka ze mlýna. Hluboce ponořen do role, prokázal velmi pěkný hlasový materiál se smyslem pro budování kantilény v českém repertoáru. Žárlivou Blaženu, jeho odmítnutou nápadnici, velmi dramaticky pojala Marie Schmidtová, jež se zdá v budoucnu předurčena pro český mladodramatický repertoár. Snad ale dramatické party nepřijdou příliš brzy… Karolína Grebeníčková v roli víly Květavy pečlivě vybudovala vokálně-psychologický obraz víly převážně lyrickými prostředky. Anna Petrtylová zpívala v indispozici Královnu vil a dle záměrů režiséra Gustava Skály působivě pózovala v živých obrazech inspirovaných estetikou Alfonse Muchy. Půvabné představení je cenné nejen v seznámení s dílem skladatele, jenž byl považován za čelního představitele posmetanovské hudební generace, ale též přineslo výkony slibné mladé generace operního zpěvu. Cenný večer.

Černé jezero, Pražská konzervatoř 31.5.2018

 

Autor příspěvku: DAVID CHALOUPKA