Salome BEZ TVÁŘE v Berlíně – nový milník operní interpretace

Jen málokterá opera nabízí tak široké spektrum ideových i inscenačních interpretací jako Straussova Salome – dílo, které už více než sto let fascinuje, provokuje a znovu se proměňuje podle toho, jaké otázky si o něm klademe. Od světové premiéry roku 1905 se z ní stal laboratorní vzorek divadelních přístupů, estetických vln i společenských tabu. Cudná Salome zneužívaná otčímem, Salome plná chlípné touhy, Salome štíhlá i při těle, tančící Tanec sedmi závojů i ta, která se nechá v tanci zastoupit tělesně zdatnější kolegyní, Salome oblečená i ta, která zcela provokuje svojí nahotou. Každá epocha si vytváří svou vlastní Salome, vlastní tvář tohoto mýtu. Nejnovější podobu mystéria zvaného Salome přináší Komická opera v Berlíně v režii Evgeny Titova a v hudebním nastudování GMD Komische Oper Jamese Gaffigana.

SALOME JAKO PROJEKČNÍ PLOCHA

Když se podíváte na trailer nové inscenace v Komické opeře, hned po několika záběrech vás může překvapit, že postava Salome nemá žádnou hlavu, respektive její tvář a vlasy zcela zakrývá bílý kulovitý štít nebo chcete-li helma, kterou pěvkyně Nicole Chevalier sejme až při závěrečné děkovačce. Pro režiséra Titova je hlavní hrdinka jakousi projekční plochou pro ostatní charaktery opery stejně tak jako pro diváky, kteří si do ní postupně promítají rysy jejího chování a včetně způsobu, jak reaguje na nejrůznější podněty ze svého okolí. Salomenina helma naštěstí nepředstavuje žádnou akustickou bariéru pro expresivní pěvecký výraz Chevalier. Interpretka sice díky režisérovi přišla o možnost jakkoliv využívat výrazu své tváře, nicméně jí zůstal nosný hlas, plný výrazu a emocí a tělo, schopné komunikovat nejjemnější nuance gest a pohybů. To, co by v klasické inscenaci mohlo působit trapně či kýčovitě, zde získává dramatickou přesnost a přímo spalující intenzitu. Salome v Titově pojetí získává svoji tvář symbolicky až na konci opery. Láska k Jochanaanovi probouzí její nejniternější city, skrze Proroka poznává samu sebe. Když však Jochanaan její vášnivou oddanost odmítne, divákům se odhalí další (temná) hloubka její duše: ve prosklených vitrínách spatří 147 uťatých mužských hlav a myšlenka vraždy, tj. způsobu, jak zajistit, aby Prorok byl provždy jen její, se vtiskne do jejího vědomí. Závěr inscenace – je podle očekávání šokující – Salome se svými rty zakusuje do vnitřností Jochanaana, jehož kat předtím dokonale „vyvrhl“.

Důmyslná, detailně propracovaná režie se nezaměřuje jen na titulní postavu, ale citlivě rozvíjí také vztahy ostatních postav k ní, čímž postupně odhaluje její pravou tvář. Například Páže ztrácí kontrolu nad hrůzou při pohledu na Narabotha, který právě spáchal sebevraždu; Salome, stále opojena láskou k Prorokovi, si zároveň uvědomuje jeho oběť. Herodias je vykreslena jako dominantní nadžena, téměř groteskní figura s naddimenzovanými ženskými proporcemi, zatímco Herodes působí jako malý chlípný červ. Ani kat nezůstává bez pozornosti: se suverénní tvrdostí spouští do cisterny, aby vynesl vypreparované tělo Proroka, zcela vyčerpán po fyzické i psychické stránce.

Strhující ideový výklad Salome, umocněný originální, do zlata laděnou scénou Rufuse Didwiszuse a dokonale funkčními kostýmy Esther Bialas, navíc podtrhuje choreografie Martiny Borroni. Ta se nezaměřila pouze na velkou scénu Tance sedmi závojů, ale s matematickou přesností vypracovala společně s Chevalier každý krok a gesto titulní postavy.

Podobně jako vizuálně, i hudebně inscenace ohromuje. Operu nastudoval James Gaffigan s Orchestrem Komické opery v Berlíně, který rovněž dirigoval recenzované představení 28. listopadu. Jeho hudební vedení drží diváka v neustálém napětí, téměř až v tranzu, a to po celou dobu představení. Každá nota, každý rytmus a každý akord se zdá být dokonale synchronizován s dramatickým vývojem děje, a společně s vizuálními a interpretačními prvky vytváří zážitek, který vás nenechá vydechnout.

Zpívající „herečka“ Nicole Chevalier patří k hrstce umělkyň, u kterých divák každou akci na jevišti přijímá jako absolutně přesvědčivou. Chevalier umělecky vyrostla v Komické opeře, ale prosadila i na prestižních scénách ve Vídni, Salzburgu a jinde, kde ztvárnila mimořádně různorodé a vesměs pěvecky a dramaticky náročné role – od Mozartovy Elektry (Idomeneo), přes Massenetovu Thaïs, Reimannovu Médeu až třeba po Marii v opeře Mary, Queen of Scots. Při interpretaci každé z těchto postav fascinuje neuvěřitelnou jevištní silou a technicky dokonalým pěveckým provedením. Salome představuje pro Chevalier další náročnou úlohu, která plně využívá její mimořádný pěvecko-herecký potenciál. Každou frázi interpretuje s jedinečným nezaměnitelným výrazem, např. proslulý několikrát opakovaný výrok (příkaz Herodovi) „Gib mir den Kopf des Jochanaan!“ – je pokaždé naplněn trochu jiným, stupňujícím se výrazem a naprosto přesně artikulován s precizností, která bere dech. Chevalier se vedle vláčných, dechberoucích legat nebojí v zájmu pravdivého výrazu sáhnout i po drsnějším či až „ošklivém“ tónu, případně po nemuzikálním zvuku zdůrazňujícím Salomeninu nespokojenost či umíněnost, pokud to vyžaduje dramatická situace. Její herecké prostředky jsou jedinečné, srozumitelné a intenzivní natolik, že se mohou měřit s těmi nejlepšími činoherními umělkyněmi dnešní doby. Chevalier dokáže spojit hlasovou brilanci s absolutní přesvědčivostí na jevišti – divák tak není jen svědkem, ale přímo vtažen do jejího světa.

Hned za výkon Nicole Chevalier bych zařadil jedinečnou kreaci Matthiase Wohlbrechta jako Heroda. Tenorista prokázal mimořádnou schopnost vtělit se do postavy zrůdného nevlastního otce Salome; i přes nesmírnou hereckou přesvědčivost však dominuje především unikátním výrazem, který propůjčuje každému pronesenému slovu na jevišti. Mezzosopranistka Karolina Gumos podala velice pěkný výkon, nicméně není takovou velkou jevištní osobností jako Chevalier a Wohlbrecht. Susan Zarrabi jako Páže Herodiady zaujala pěkným materiálem a krásným frázováním, Augustín Gómez jako Narraboth se představil hezkým lyrickým hlasem, i když trochu slabším v porovnání s ostatními pěvci. Působivost, autentičnost a síla ve výrazu jsou atributy výborného vystoupení Günthera Papendella jako Jochanaana. Na vysoké úrovni byly odvedeny i výkony pěti židovských a dvou nazaretských postav, Vojáků a Otrokyně.

Titovova Salome v Komické opeře představuje mimořádně originální, vizuálně podmanivou a interpretačně strhující inscenaci, která díky brilantnímu pěveckému obsazení a promyšlené režijní koncepci překračuje běžné inscenační standardy a dlouho zůstává v mysli. Tato Salome rozhodně stojí za cestu do Berlína – je to inscenace, která nejen fascinuje, ale také otevírá nové perspektivy na jedno z nejprovokativnějších děl operního repertoáru.

Richard Strauss – SALOME, Komische Oper Berlin, premiéra 22. listopadu 2025, psáno z reprízy 28. 11.2025