Nové nastudování Wagnerova TRISTANA A ISOLDY je vždy výjimečnou kulturní událostí – a to i v Německu, kde se Wagner uvádí pravidelně. Berlínská Deutsche Oper představila svou nejnovější verzi hned první listopadový den letošního roku, jen necelých dvanáct měsíců poté, co se rozloučila se „starou“ inscenací režiséra sira Grahama Vicka z roku 2011. Aktuální berlínské pojetí vzniklo v koprodukci s Grand Théâtre de Genève. Režie se ujal Michael Thalheimer, známý svým intenzivním a koncentrovaným jevištním stylem, a hudebního nastudování se chopil generální hudební ředitel Deutsche Oper Berlin sir Donald Runnicles.
Tragický příběh Tristana a Isoldy může na první pohled působit jako variace na „Romea a Julii“, Wagnerovo dílo však jde mnohem hlouběji a klade otázky po samotné podstatě lásky. Jejich vztah není obyčejným lidským citem, ale silou téměř nadpřirozenou – propojenou se smrtí, osudem a neukojitelnou touhou nevyslovitelné hloubky. Tristan a Isolda nepůsobí jako běžné postavy: jednají pod tlakem výjimečných okolností, jež daleko přesahují každodenní realitu. Po minulé inscenaci, která si pro svoji jistou popisnost a přehnaný realismus na scéně získala přízvisko „Obývákový“ Tristan režisér Michael Thalheimer nabízí zcela jiný přístup. Protože on sám odmítá pojem „minimalismus“ pro jeho tvůrčí práci, lze jeho styl dobře charakterizovat termíny „zjednodušení, redukce a soustředění“. Jeho otevřený prostor jeviště jen s vlastně třemi rekvizitami (provaz, sklenice a střep) vytváří takřka neomezené podmínky nejen pro tvůrčí práci režiséra, ale i pro imaginativní intepretaci diváka, který do příběhu promítá svoje vlastní životní zkušenost a fantazii. Silným symbolem inscenace je použití dlouhého lana, které představuje tíživé osobní břímě. V prvním aktu jej vleče Isolda, zatímco ve třetím jednání ji v této zátěži střídá Tristan – zmítaný výčitkami vůči králi Markovi, jemuž přebral ženu, a zároveň neuhasitelnou touhou po Isoldě. Koncentrovaný přístup ovšem vyžaduje od všech představitelů extrémní soustředění, přesnost a dokonalost v každém jevištním pohybu a gestu. Klíčovou roli přitom všem hraje světelná režie Stefana Bollingera, založená na impozantním světelném panelu s více než dvěma sty reflektory. Ty reagují na Wagnerův text s téměř matematickou přesností a umocňují emocionální náboj hudby i zpívaného slova. Thalheimer zároveň věnuje neobvykle citlivou pozornost i vedlejším postavám. V Kurwenalovi a Brangäně nachází nenaplněné milostné linie – Kurwenalovu oddanost Tristanovi a Brangäninu skrytou touhu po Isoldě – aniž by narušil logiku Wagnerova libreta. Výsledkem je inscenace, která je zároveň intimní, strhující i hluboce lidská.
Emocionálně mimořádně působivá inscenace dosahuje svého vrcholu především díky strhujícímu hudebnímu nastudování pod taktovkou Sira Donalda Runniclese. Orchester der Deutschen Oper Berlin patří dlouhodobě k absolutní světové špičce: zvládá široký repertoár s brilantní jistotou, ale právě Wagner a Strauss jsou pro tento soubor jakousi druhou přirozeností. Stylovost, s níž jejich hudbu interpretují, je doslova fascinující. V recenzované repríze 16. listopadu 2025 vedl Runnicles orchestr s neobyčejnou plasticitou a smyslem pro dramatický detail. Vytvářel oblouky dechberoucí dynamiky, v nichž se střídaly monumentální vlny zvuku s intimní, téměř niternou jemností.
Rovněž sólistické obsazení v Deutsche Oper Berlin se může pochlubit pěvci z toho nejlepšího světového výběru, beze sporu souměřitelnými s těmi nejslavnějšími wagnerovskými interprety minulosti. Clay Hilley, jenž v roli Tristana vystupoval již ve starší inscenaci DOB, znovu potvrdil své výjimečné kvality. Disponuje hlasem s impozantní výdrží a zároveň vzácnou schopností podřídit vokální výraz přesné interpretaci textu, což je u wagnerovského repertoáru klíčové. Jeho Tristan je díky tomu nejen technicky perfektní, ale také dramaticky průzračný a myšlenkově soustředěný. Norská sopranistka Elisabeth Teige je českému publiku dobře známá, zejména díky svým kreacím Leonory (Fidelio) a Senty (Bludný Holanďan) na scéně Národního divadla. Praha se také stala svědkem jejích prvních „studijních“ Isold v koncertních provedeních prvního a třetího dějství se SOČR pod vedením Petra Popelky v letech 2023–2024. Právě tato paralela mně umožnila dobře posoudit, jak výrazným vývojem její interpretace od té doby prošla. V berlínské inscenaci ztvárnila Isoldu poprvé v plně scénické podobě – a její výkon lze označit za mimořádně pozoruhodný. Teige, podobně jako Hilley, staví charakter na hluboké textové interpretaci, která se promítá do přesně artikulovaného, psychologicky promyšleného vokálního projevu. Její lehčí dramatický soprán se s náročnou rolí vyrovnal obdivuhodně, ačkoli v závěru třetího dějství bylo patrné, že zpěvačka pracuje na hranici fyzických možností. To však v kontextu extrémní délky a náročnosti partu nelze považovat jen za nedostatek, ale i za potvrzení, jak intenzivně se do role vložila.
Georg Zeppenfeld v roli krále Marka patří bezpochyby k nejvýraznějším současným představitelům této postavy; zpívá ji na nejprestižnějších světových scénách včetně Bayreuthu. Jeho dlouhý monolog z druhého jednání vyzněl s takovou hloubkou výrazu a prožitku, že zanechal v publiku mimořádně silnou stopu. Irene Roberts (Brangäne) okouzlila krásně vedeným, sytým mezzosopránem a především v prvních dvou jednáních zaujala silou interpretace i precizní drobnokresbou charakteru. Thomas Lehman pro mě představoval jednoho z nejpůsobivějších Kurwenalů, jaké jsem doposud slyšel – nejen díky skvělým pěveckým kvalitám, ale také díky výjimečné výrazové přesvědčivosti a neobyčejně promyšlenému pojetí role, o němž jsem se již výše zmínil. Nelze však opomenout ani vynikající obsazení menších rolí. Pastýř v podání Burkharda Ulricha, Námořník Kangyoon Shine Lee i Kormidelník Paula Minhyung Roh nabídli pěvecky vytříbené výkony. Zvláštní zmínku zaslouží Melot Deana Murphyho, který předvedl přímo kabinetní ukázku mistrovského podání malé role – po stránce pěvecké, výrazové i herecké.
Wagnerova díla se v českých zemích uvádějí stále sporadicky; kromě Bludného Holanďana v repertoáru Národního divadla nás čeká první díl tetralogie Prstenu Nibelungova, přesto je to na tak bohatý operní odkaz žalostně málo. Proto těm, kdo mají Wagnera opravdu rádi, lze nového Tristana v Německé státní opeře rozhodně doporučit.
Richard Wagner – TRISTAN UND ISOLDE, Deutsche Oper Berlin, premiéra 1. listopadu 2025, psáno z reprízy 16.11.2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.