V bavorském Řezně hrají operní raritu, která v České republice dosud nebyla uvedena – americkou „grand buffo“ operu The Ghosts of Versailles (Duchové Versailles). Dílo Johna Corigliana čerpá námět z Beaumarchaisovy „figarovské“ trilogie a originálním způsobem ji propojuje s osudem popravené francouzské královny Marie Antoinetty.
FIGAROVSKÁ TRILOGIE JAKO INSPIRACE PRO OPERNÍ SKLADATELE
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais je dnes nejvíce znám jako autor dvou slavných komedií – Lazebníka sevillského a Figarovy svatby. Jen málokdo však ví, že tato dvojice tvoří pouze část rozsáhlejší trilogie, kterou Beaumarchais završil dramatem La Mère coupable (Hříšná matka nebo také Provinilá matka). Třetí díl vznikl až s výrazným časovým odstupem a nese v sobě ozvěny společenských proměn, které přinesla Francouzská revoluce. Beaumarchais se v něm vzdaluje lehkému duchu předchozích komedií a přináší vážné drama o vině, nevěře a rozkladu rodiny. Hra byla napsána roku 1791 a poprvé uvedena o rok později, avšak publikum ji přijalo chladně. Teprve při dalším pařížském nastudování roku 1797 se jí dostalo větší pozornosti.
Provinilá matka se nikdy nedočkala českého překladu, nicméně se stala inspirací pro několik významných hudebních skladatelů. Prvním z nich byl André Grétry, který plánoval vytvořit operu podle Beaumarchaisova dramatu, avšak autorova smrt v roce 1799 jeho záměr překazila. Prvním skutečným zhudebněním se tak stala opera La Mère coupable francouzského skladatele Daria Milhauda (1892–1974), člena slavné pařížské skupiny Les Six.
Beaumarchaisova postava Figara však nezůstala uzavřena v 18. století. K jeho osudům se vrátil i rakousko-maďarský dramatik Ödön von Horváth, který roku 1937 napsal hru Figarův rozvod (Figaros Scheidung). Horváth ve svém díle navazuje na Beaumarchaisovu trilogii a zasazuje ji do nové doby, v níž se z původních ideálů svobody a rovnosti stává jen prázdný pojem. Figaro a Zuzanka se zde stávají oběťmi sociálních a politických změn, které převracejí jejich svět naruby. Hra tak představuje moderní reflexi původního příběhu, v níž komedie ustupuje tragické deziluzi 20. století. Podle von Horváthovy předlohy složil německý skladatel Giselher Klebe operu Figaro läßt sich scheiden (Figaro se nechává rozvést), která měla svoji premiéru v roce 1963 ve Státní opeře Hamburk.
Beaumarchaisův příběh inspiroval i další operní skladatele. V úvodu zmíněný americký skladatel John Corigliano a libretista William M. Hoffman se k němu vrátili ve své „Grand buffo“ opeře The Ghosts of Versailles (Duchové Versailles), která měla premiéru v Metropolitní opeře v roce 1991 (u příležitosti 100 let otevření MET) a nejnověji ji hrají v Regensburgu. Jde teprve o druhou německou produkci této opery – po Hannoveru, kde v roce 1999 otevírala provoz nové operní scény.
Na závěr tohoto stručného přehledu uveďme, že v 21. století zatím příběh Figara ožil i v opeře Figaro Gets a Divorce (Figarův rozvod, 2016) britské skladatelky Eleny Langer na libreto Davida Pountneyho. Toto dílo přímo vychází z Horváthovy hry Figaros Scheidung a zároveň odkazuje k závěru Beaumarchaisovy trilogie.
Figarovská trilogie tak překračuje hranice své doby a stále ožívá v nových podobách – na divadelních jevištích i v operních inscenacích.
O ČEM JE OPERA THE GHOSTS OF VERSAILLES
Děj opery The Ghosts of Versailles se odehrává v posmrtném životě dvora Ludvíka XVI. ve Versailles. Aby rozveselil ducha Marie Antoinetty, která je sklíčená kvůli své popravě, rozhodne se duch dramatika Beaumarchaise inscenovat operu (zjevně založenou na La Mère coupable).V tomto představení „divadla na divadle“ je hrabě Almaviva v Paříži jako španělský velvyslanec. Spolu se svým věrným sluhou Figarem se snaží zachránit Marii Antoinettu před Francouzskou revolucí. Když se věci zkomplikují, vstoupí do opery sám Beaumarchais a – s neocenitelnou pomocí Figara a jeho ženy Zuzanky – se pokusí královnu zachránit. Propojení Beaumarchaisovy La Mère coupable s příběhem Marie Antoinetty umožňuje promítnout témata viny a narušení rodinných vztahů do historického kontextu, přičemž fikce a historie se vzájemně prolínají a pozoruhodným způsobem doplňují.
Kromě historických postav Marie Antoinetty a Ludvíka XVI., skladatele Beaumarchaise ad. vystupuje kromě známých postav z prvních částí trilogie o Figarovi ještě např. León, syn hraběnky a hraběte Almavivy (ve skutečnosti ovšem syn hraběnky a Cherubina), svěřenkyně (nemanželská dcera) hraběte Almavivy Florestina a intrikán Bégearss, který svým zákeřným charakterem jako by vypadl z oka Moliérovu Tartuffovi.
CORIGLIANOVA HUDBA
Coriglianova hudba ve The Ghosts of Versailles kombinuje široké spektrum stylů, technik a vlivů napříč historickými obdobími, žánry i kulturními tradicemi. Skladatel hojně využívá citace – nejen z Mozarta a Rossiniho, ale i z Wagnera – a propojuje je s prvky turecké hudby či moderními dodekafonickými postupy. Výsledkem je bohatá, dramaticky flexibilní hudební textura, která je posluchačsky vstřícná. Přesto však působí spíše jako eklektická koláž než jako dílo s výrazně osobitým hudebním jazykem. Od doby vzniku Coriglianovy opery se navíc objevila řada soudobých děl, která se vyznačují silnější autorskou identitou a hlubší reflexí aktuálních společenských témat. Skladatelé jako Aribert Reimann, John Adams, Thomas Adès, George Benjamin, Kaija Saariaho či Mark-Anthony Turnage přinesli dle mého soudu opernímu žánru daleko silnější výrazové možnosti a vysokou dávku společenské naléhavosti.
INSCENACE V REGENSBURGU
Nová inscenace v Řeznu je dílem tvůrčího týmu vedeného generálním hudebním ředitelem Stefanem Veselkou (který se pražskému publiku představil na závěr minulé divadelní sezóny novým nastudováním Janáčkovy Její pastorkyně) a inscenátory Sebastianem Ritschelem a Ronny Scholz. Zpočátku inscenace výrazně akcentuje princip „divadla na divadle“ – tedy rozdělení hlavního hracího plánu (Versailles) a uvedení Hříšné matky na versailleském jevišti. Tento koncept výrazně podporuje funkční a vizuálně pestrá scénografie a kostýmy Christopha Ouvrard. V průběhu večera dochází k postupnému propojování obou rovin, čímž inscenace získává na dramatičnosti i divácké přitažlivosti.
Recenzované představení 25. října řídil Stefan Veselka s Philharmonisches Orchester Regensburg a operním sborem s lehkostí a satirickým nadhledem. Místo důrazu na „grand opera“, jak naznačuje část podtitulu Coriglianova díla, se Veselka přiklonil spíše k buffo charakteru kompozice. Jeho interpretací prostupovala radost ze hry a cit pro specifický styl skladatelovy opery. Pěvecko-interpretační provedení bylo velmi solidní a vzácně vyrovnané napříč celým obsazením – od hlavních až po ty nejmenší role. Přesto však představení chybí výraznější interpretační osobnost, která by produkci dodala vyhraněnější profil. Jen na okraj: při světové premiéře zpívali hlavní role takové hvězdy jako Teresa Stratas (Marie Antoinette), Håkan Hagegård (Beaumarchais), Renée Fleming (Rosina) či Gino Quilico (Figaro). Jistou komplikací na představení 25. října byla zdravotní indispozice Seymura Karimova, představitele Beaumarchaise, v podstatě klíčové postavy inscenace. Jeho roli musel narychlo převzít Marek Reicher, který ji z boku jeviště zpíval bez většího výrazu a zaujetí, zatímco nezbytnou hereckou akci zajišťoval Tomas Stitilis. Díky tomuto pohotovému záskoku se sice představení mohlo uskutečnit, ale zjevně ztratilo část své originální působivosti. Slabší výkon podal Benedikt Eder jako Figaro, jehož projev působil bohužel matně a málo výrazně. Inscenace tak těžila především z výkonů Iidy Antoly (Marie Antoinette), Theodory Vargy (Hraběnka Rosina) a Svitlany Slyvii, které svojí interpretací vnášely do představení potřebnou míru hravosti, pěvecké jistoty i dramatického výrazu. Z ostatních mužských představitelů ovšem silně působil Carlos Moreno Pelizari (Hrabě Almaviva) a Martin Lechleitner v roli intrikujícího Bégearsse. Herecká interakce fungovala na výbornou, zpívalo se v anglickém originále, i když zdaleka ne u všech účinkujících byla angličtina perfektní.
I přes určité výhrady k eklektičnosti Coriglianovy hudby je třeba regensburgskou inscenaci ocenit – a to nejen za mimořádnou dramaturgickou odvahu, ale i za úsilí celého souboru, který tuto náročnou operu po letech znovu přivedl na operní jeviště.
John Corigliano: The Ghosts of Versailles (Duchové Versailles) – Theater Regensburg, premiéra 27. září 2025, psáno z reprízy 25. října 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.