(od: Marián Sekerák)
Po pětatřiceti letech se na jeviště Vídeňské státní opery vrátila Verdiho Luisa Miller, operními domy poněkud opomíjené dílo z období skladatelovy intenzivní kompoziční fáze, „let galejí“, které mělo premiéru v r. 1849 v Neapoli, a k němuž napsal libreto Salvadore Cammarano. Tato opera představuje přechod od Verdiho raných politicko-dramatických oper k intimnějšímu, psychologicky propracovanému rodinnému dramatu. Opouští zde velké historické fresky a soustředí se na osobní tragédii. Hlavním tématem je konflikt lásky, moci, intriky a sociální nerovnosti.
Luisa (soprán), dcera vysloužilého vojáka Millera (baryton), miluje Rodolfa (tenor), o němž neví, že je synem hraběte Waltera (bas). Rodolfo je však určen k sňatku s vévodkyní Federicou (mezzosoprán). Intrikán Wurm (bas) donutí Luisu pod pohrůžkou smrti jejího otce napsat dopis, v němž předstírá lásku k němu. Rodolfo dopisu uvěří a cítí se zrazen. Následně v zoufalství otráví sebe i Luisu. Před smrtí Luisa vysvětlí pravdu. Rodolfo ještě probodne Wurma a umírá.
Nejnovější vídeňská inscenace se záhy po své premiéře stala i na běžné poměry značně polarizující, a to kvůli režijnímu pojetí a scénografii, pod které se podepsal Philipp Grigorian. Popis a rozbor detailů režijní koncepce by vydal na samostatnou recenzi, a proto se pokusme shrnout alespoň základní linku, lze-li o nějaké konzistentní ideové linii mluvit v dosti surrealistickém pojetí, které místy připomíná halucinogenní estrádu, příp. přinejmenším volně plynoucí a nepříliš sourodý „proud vědomí“.
Zmíněná sociální nerovnost je poměrně schematicky ilustrována kontrastem na jedné straně skladu jakési doručovatelské firmy (ve žlutočervených korporátních barvách evokujících známý americký fastfood), kde pracuje Luisa jakožto příslušnice proletariátu, a na straně druhé kvazi-luxusními prostory hraběte Waltera – zhruba ve stylu našeho „podnikatelského baroka“, vč. privátního wellnes centra s lazebnicemi i s vlastní „zásahovou jednotkou“. Je to svět, od něhož se cíleně emancipuje Rodolfo, který se dobrovolně zaměstná v oné doručovací společnosti (kde oddělení šéfuje Wurm), aby tak byl Luise blíže, přičemž se posléze transformuje v rytíře v nikoli třpytivé, nýbrž sněhobílé plastové zbroji s péřovým chocholem (kostýmní design Vlada Pomirkovanaya). Ve třetím jednání dosavadní režijní výklad – doplněný tu makabrózními tanečnicemi, jindy zas obživlým červeným plyšovým medvídkem coby Luisiným utěšitelem (Andrea Mühlbacher) – graduje ve fantaskní podívanou v bujném, tmavě-růžovém florálním rámování. Zmiňme ještě také retrospektivní naraci celého příběhu, který během předehry začíná od konce: truchlením otce Millera a pohřbem jeho dcery v potemnělé (světelný design Franck Evin) zasněžené krajině s dominantním pohřebním věncem.
Nicméně to, co (nejenom) této operní produkci dodává punc špičkové kvality světové úrovně je v první řadě orchestr Vídeňské státní opery. Právě on je hlavním magnetem s konstantní vysokou interpretační úrovní a specifickým, originálním a krystalicky čistým zvukem, který ročně přitahuje tisíce operních fanoušků i náhodných turistů do této operní mekky.
Michele Mariotti u dirigentského pultu prokázal vysokou spřízněnost s Verdiho hudbou. Publikum slyšelo nefalšovaný italský zvuk plný napětí a dramatické intenzity, a přitom citlivě kultivovaný s pečlivě odstíněnou dynamikou. Verdiho dramatické oblouky modeloval s jasností a pěvcům poskytoval neustálou, pozornou oporu. S orchestrem poměrně úspěšně držel krok smíšený sbor Vídeňské státní opery (sbormistr Martin Schebesta).
Zvláštností navštívené reprízy byla indispozice Freddieho De Tommasa, kterého v roli Rodolfa se ctí a s patřičným dramatickým nábojem jako záskok nahradil Giorgio Beruggi. Tento „zachránce“ večera zpíval ovšem z levé strany portálu, zatímco role se herecky zhostil zřejmě asistent režie. Ten se ovšem do větší herecké akce příliš nepouštěl a působil poněkud prkenně. Typickou verdiovskou roli – svou dceru vroucně milujícího a následně její smrtí zhrouceného otce (vzpomeňme na Rigoletta) – ztvárnil rumunský pěvec George Petean, který se svým hutným materiálem úspěšně vyrovnal i s nástrahami partu v podobě vypjatých vyšších poloh. Roberto Tagliavini (hrabě Walter) jehož výkon patřil k vrcholům večera, nabídl publiku tmavěji zabarvený a průrazný bas a přesvědčivou hereckou kreaci. Až daleko za ním stál jeho oborový kolega Marco Mimica (Wurm), jehož pěvecký výkon působil matně, místy doslova zanikal, a to jsa překryt orchestrem i v duetu s hlavní hvězdou večera. Tou byla bezpochyby americká sopranistka Nadine Sierra v titulní roli. Pěvkyně, která se aktuálně nachází na vrcholu kariéry, disponuje sametově zbarveným hlasem schopným bez forsírování a bezpečně šplhat až k zářivým výškám. Dopomáhá jí k tomu také pečlivá technika. Poněkud ostřejší materiál, který nemusí odpovídat vkusu širšího publika, vlastní mezzosopranistka Daria Sushkova (Federica), kterou režie oblékla do dvou různých excentrických růžových kostýmních kreací.
Nejnovější vídeňské scénické uchopení Luisy Miller lze vnímat buďto jako odvážný pokus o hledání různých vrstev výkladu opery, která svým námětem už současnému člověku příliš mnoho neřekne, nebo jako satirickou, místy revuální a poměrně fragmentární show, která si z tohoto nepravděpodobného příběhu vrcholícího dvojitou otravou jedem a probodením mečem dělá otevřeně legraci. Soudě dle diváky nabité první rakouské operní scény, kontroverze přitahují. Soud nad touto inscenací a jejím dalším jevištním životem proto přenechme publiku.
Krátce na okraj: původně z recenzovaného představení 26.2.2026 měl být vysílán tradiční stream z Vídeňské státní opery, z důvodu zaskakujícího Giorgia Beruggia (Rodolfo), zpívajícího jen po straně jeviště, však byl stream zrušen a dle posledního vyjádření vedení WSO by měl být nový stream k dispozici od 1. března 2026
Giuseppe Verdi: Luisa Miller, Wiener Staatsoper, premiéra 7. února 2026, psáno z reprízy 26.2.2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.