Výjimečné koncertní provedení Verdiho zřídka uváděné opery Loupežníci (it. I masnadieri) připravilo Teatro Real v Madridu v pouhých dvou uvedeních (10. a 14. 2. 2026). Opera vznikla v letech 1846–1847 na objednávku Her Majesty’s Theatre v Londýně, kde měla premiéru 22. července 1847. Libreto napsal Andrea Maffei, Verdiho blízký spolupracovník a významný překladatel německé literatury, a to podle dramatu Friedricha Schillera Die Räuber (1781). V Madridu poprvé zazněla 11. 3. 1854.
Pro Verdiho šlo o první velkou zakázku pro londýnské publikum a zároveň o dílo psané „na míru“ tehdejší hvězdě evropských operních scén – švédské sopranistce Jenny Lind. Verdi komponoval operu v období intenzivní pracovní zátěže (tzv. léta galejí) a sám k dílu zaujal později spíše rezervovaný postoj, zejména kvůli slabinám libreta. Stojí za povšimnutí, že se jedná o ve Španělsku provedenou italskou operu na německý námět premiérovanou v Anglii, přičemž je v jejím libretu celkem čtyřikrát zmíněna Praha!
Hudebně patří Loupežníci k tzv. ranému Verdiho stylu, ale s patrnými náznaky budoucí dramatické zralosti. Stojí tedy na pomezí mezi ranými operami (Nabucco, Ernani, Attila) a vyzrálejšími díly přelomu 40. a 50. let (Luisa Miller, Macbeth). Partituru lze s jistou nadsázkou nazvat „esenciálním Verdim“. Ačkoli poněkud schematická, je charakteristická ostrými kontrasty mezi lyrikou a explozivní dramatikou, výraznou rolí sboru (loupežníci jako kolektivní postava), tradičním členěním na uzavřená čísla (árie, cabaletty, ansámbly) a méně organickým propojením hudby a dramatu než v pozdějších operách.
Opera I Masnadieri vypráví o dvou bratrech, Carlovi a Francescovi Moorových, kteří se stanou nesmiřitelnými nepřáteli kvůli intrikám a touze po moci. Zatímco ušlechtilý Carlo e falešně obviněn a stává se vůdcem loupežníků, proradný Francesco se snaží ovládnout rodové panství i Carlovu snoubenku Amalii. Intriky vedou k tragickému osudu otce Massimiliana, k rozkladu rodiny a k řadě násilných činů. Nakonec Carlo pozná marnost své cesty, obětuje osobní štěstí a vydává se spravedlnosti.
Madridská Královská opera připravila pro koncertní provedení díla výjimečné obsazení v titulních rolích. Jako Massimiliano se představil ruský basista Alexander Vinogradov, mimořádná a vysoce žádaná osobnost světových jevišť. Svou postavu starého a smrt očekávajícího hraběte Massimiliana vytvořil s naprostou uvěřitelností, v minuciózním rozpracováním všech citových poryvů. Jako jeho synové se představili Piero Pretti (Carlo) a Nicola Alaimo (Francesco). V případě Prettiho je třeba ocenit především špičkové technické zvládnutí vysoké tessitury tohoto tenorového partu, a to včetně četných klenutých kantilén, jimiž ji Verdi obdařil, aby tím podtrhl exaltovanost a idealismus vůdce loupežnické bandy. V jeho případě zvítězila technická brilance zpěvu nad barvou hlasového materiálu, který nemá znaky mimořádné osobitosti. Palermský rodák Alaimo ukázal, že Verdiho styl má přímo pod kůží. Svého Francesca modeloval strhujícím způsobem jako psychicky nestabilního intrikána a antagonistu, včetně impozantních deklamačních výrazů a dramatických intervalových skoků, jimiž je tento part charakteristický. Obzvláště pozoruhodným byl jeho poslední výstup ve 4. jednání (duet s Moserem „Trema, iniquo! il lampo, il tuono“).
Největší hvězdou večera byla ovšem Američanka Lisette Oropesa jako Amalie. Lyricko-koloraturní part obdařila hlasovým materiálem, pro nějž je tak ceněna na světových scénách: od křehkých, citově niterných pasáží, kde její hlas působil jako průzračné broušené sklo nejvyšší jakosti, až po strhující dramatický výraz zejména v cabalettě „Carlo vive?… Oh caro accento, melodia di paradiso“ z druhého jednání. Po frenetickém přijetí publikem a následné domluvě s dirigentem přidala Oropesa tuto část jako da capo. Zajímavostí je, že už je to třetí da capo této umělkyně v Teatro Real (publikum si vynutilo její přídavky také v Lucii di Lammermoor v r. 2018 a v La Traviate v r. 2020).
Jak bylo již zmíněno, důležitou roli v této opeře má mužský sbor loupežníků (sbormistr José Luis Basso). Byl přesvědčivý ve všech svých dramatických kontrastech: v tišších pasážích i forte blocích. Verdiho časté využití homofonní faktury v případě tohoto sboru by mohlo svádět ke splývání a slitosti hlasů. Mužský sbor Teatro Real si nicméně dokázal při udržení kompaktnosti zachovat originalitu jednotlivých hlasů, kterým – stejně jako sólistům i orchestru – napomáhala skvělá akustika tohoto předního operního stánku.
V neposlední řadě, zmínkou o prvotřídní kvalitě orchestru pod suverénním vedením Mistra Francesca Lanzillotty lze tuto recenzi zakončit. Vyzvednout je třeba zejména hebce měkké smyčce, mezi nimiž již v úvodních taktech díla dominovalo sólo violoncella (cellista Simon Veis). Škoda jen, že toto citlivě zahrané sólo bylo hned dvakrát narušeno vyzváněním mobilu jednoho z diváků. Divácká disciplinovanost je královskou ctností, a ne vždy se jí dostává ani v Královském divadle.
Giuseppe Verdi: I Masnadieri (Loupežníci), koncertní provedení opery Teatro Real, Madrid dne 10. února 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.