Vítanou novinkou na české operní scéně je TAMERLÁN Josefa Myslivečka, kterého na konci ledna 2026 v premiéře uvedl plzeňský operní soubor.
Že český divák má zájem o autentickou interpretaci předmozartovských oper, o tom dnes už není pochyb. Tento trend se nejvíce výrazně prosazuje u děl vrcholného baroka – svědčí o tom vyprodaná představení Giulio Cesareho v Ostravě, Platée v Praze či před několika lety realizovaný (ale bohužel však nedokončený) cyklus oper Claudia Monteverdiho v plzeňském divadle. Zájem o historicky poučenou interpretaci se postupně přelévá i směrem ke klasicismu, který na barokní tradici navazuje. Logickým vyústěním tohoto vývoje je obnovená pozornost věnovaná odkazu Josefa Myslivečka, jednoho z nejvýznamnějších představitelů předmozartovského klasicismu. Širší divácký zájem o jeho osobu bezpochyby podnítil cenami ověnčený film Il Boemo režiséra Petra Václava, který Myslivečkovu osobnost přiblížil i publiku mimo okruh specialistů. O to záslužnější je krok plzeňské opery: třináct let po úspěšné inscenaci Myslivečkovy L’Olimpiade v pražském Národním divadle, hudebně nastudované Václavem Luksem se souborem Collegium 1704, uvádí na české jeviště další skladatelovu operu seria TAMERLÁN (Il Gran Tamerlano) a organicky tak rozvíjí linii, která spojuje barokní tradici s raným klasicismem.
SPECIALIZACE NA STAROU HUDBU
V dnešní době specializovaných orchestrů a dirigentů pro starou hudbu je podmínkou úspěšného hudebního nastudování přizvání ke spolupráci minimálně dirigenta, který má z interpretací tohoto stylu hudby své zkušenosti. DJKT mělo přitom šťastnou ruku při volbě Vojtěcha Spurného, který se mj. výborně osvědčil při nastudování zmíněných Monteverdiho oper. Dramaturgickým zásahem byla původní partitura zkrácena cca na 132 minut čistého času hudby, což sice může být považováno skalními příznivci opery-seria za neakceptovatelné, na druhé straně je nutno brát v potaz, že dnešní divák má jiné preference než divák 18. století a navíc plzeňský ansámbl (bohužel) také nedisponuje brilantními hlasy, které by provedení v jeho originální délce ospravedlňovaly.
Vojtěch Spurný řídil nejen premiéru, ale i první reprízu (5.2.2026), a to s mimořádným zanícením i osobním nasazením, vždy s plným vědomím stylové ukotvenosti hudebního projevu. Jeho interpretace spojovala energii s pečlivě propracovanou artikulací a citem pro výrazovou diferencovanost, takže hudba působila plasticky a dramaticky živě. Při druhé repríze 25. února 2026 jej u dirigentského pultu vystřídal šéf operního souboru DJKT v Plzni, dirigent Jiří Petrdlík. I v tomto případě orchestr DJKT doplněný o několik dalších sólových hráčů hrál velmi erudovaně a pod jeho vedením projevoval patrný entusiasmus a radost ze společného muzicírování. Díky tomu hrálo těleso s neobyčejnou lehkostí, smyslem pro detail i jemné dynamické odstínění, aniž by ztrácelo tah a dramatické napětí.
A ZASE ROCC..
Po relativně krátké době se plzeňské publikum znovu setkává s režijním rukopisem Rocca, který se pustil do nelehkého úkolu – inscenovat operu seria, žánr pověstný svou formální konvencí, místy až na hranici strnulosti. Je to teritorium, kde se inovace nerodí snadno a kde každé režijní gesto musí zápasit s pevně danou strukturou árií a recitativů. Rocc zjevně navázal na některé postupy, které již uplatnil v plzeňské inscenaci La clemenza di Tito. Opět se pokusil o detailnější psychologickou kresbu postav a o zvýraznění vztahových linií, což je v rámci opery seria bezesporu cesta správným směrem. Ne vždy se mu však podařilo tuto ambici naplnit důsledně. Vedle promyšlených momentů se na scéně objevovala i místa zbytečně působící spíše jako mechanická „výplň“ – situace, které sice udržovaly jevištní „pohyb“, ale dramaticky zůstávaly prázdné a povrchní. Podobně i některé proměny scény vyzněly spíše jako technický efekt než jako organická součást vyprávění.
Kostýmy Belindy Radulović pracovaly s kontrastem mezi vnitřní obnažeností hlavních postav (zejména Asterie) a naopak uniformní, téměř beztvářnou stylizací (sbor). Škoda, že tento princip nebyl důsledně dodržován a v kostýmní složce inscenace se bohužel také nezřídka uplatňoval dekorativně popisný přístup. Některé figury – např. Bajazette, Irene byly sice vizuálně výrazné, ale jejich kostýmní charakteristika zůstala na úrovni ilustrativního „ozdobení“ a méně už vypovídala o jejich skutečné povaze či vnitřním napětí. To se týká i hlavní postavy Tamerlána, který je v inscenaci koncipován jako krutý vládce typu Caliguly či Nera, avšak výtvarně je svázán poměrně nevýrazným, takřka uniformním kostýmem, který jeho destruktivní energii a psychologickou výbušnost nijak neakcentuje. Právě zde se nabízela příležitost k odvážnějšímu, symbolicky vrstevnatějšímu řešení.
Výsledkem práce Roccova týmu je inscenace poctivá a v jednotlivostech inspirativní, celek však působí dramaturgicky i výtvarně ne zcela vyrovnaně. Je možné, že by její vyznění bylo přesvědčivější, kdyby nevznikla v tak krátkém časovém odstupu od předchozí Roccovy realizace, a navíc v bezprostřední blízkosti obdobné operní formy (La Clemenza di Tito) – srovnání se tu nabízí takřka nabíledni a není vždy ku prospěchu věci.
Plzeňské publikum si určitě výraznější názorovou i estetickou pestrost. Dlouhodobější setrvávání u omezeného okruhu režijních poetik – vedle Rocca také Michal Lieberzeit (jako režisér a asistent)– sice zajišťuje jistou kontinuitu, zároveň však může vést k pocitu stylové předvídatelnosti a okoralosti. Právě větší pluralita tvůrčích přístupů by mohla tuto operní scénu dále obohatit a posunout.
SKVĚLÁ ANNA MORIOVÁ – SLABINA OBSAZENÍ: JIŘÍ SULŽENKO
Další podmínkou úspěšného nastudování opery seria je angažování pěvců, jejichž brilantní pěvecké výkony mají sílu oživit starou formu opery a vdechnout jí nový jevištní život. Bohužel takoví zpěváci jsou dnes vzácní (a drazí) a plzeňská inscenace jimi až na pár výjimek prostě nedisponuje. Z průměru plzeňského obsazení však vybočuje určitě mezzosopranistka Anna Moriová (Andronico), nejen svým pozoruhodným hlasovým materiálem, ale příkladným frázováním a pečlivě připravenou rolí po stránce výrazu a intepretace. Nesnadná role Tamerlána je v plzeňské inscenaci svěřena jedinému interpretovi, kontratenoristovi Vojtěchu Pelkovi, který představuje solidní standard tohoto u nás stále poměrně vzácného hlasového oboru. Ve dvou sledovaných večerech však jeho výkon nepůsobil zcela vyrovnaně; zejména v závěru první reprízy byla patrná únava, jež se promítla do menší jistoty ve výškách i do ztráty výrazové přesvědčivosti.
Premiérovou představitelku Asterie Pavlu Radostovou jsem bohužel neměl možnost slyšet. V obou navštívených reprízách vystoupila Eva Bennet, která nabídla vyvážený pěvecký výkon, potřebnou výdrž i kultivované, herecky tvárné pojetí role. Její spíše lyricky disponovaný hlas však není zcela ideálním pro dramatičtější polohy této postavy, které vyžadují větší objem a průraznost. Na první repríze proti ní výrazně kontrastovala Bree Nichols (Irene), jejíž kreace měla dramatický tah a místy připomněla typ energie, který známe od Mozartovy Donny Elvíry. Druhá představitelka Irene, Marie Šimůnková, zaujala vyrovnaným spojením pěvecké jistoty a přesvědčivého jevištního projevu.
Jako slabinu inscenace vnímám obsazení basisty Jiřího Sulženka do velké role Bajazetta. Jde o zpěváka, jehož současná hlasová kondice už jen obtížně obstojí v nárocích stylové interpretace starší hudby. Vedle zjevné hlasové opotřebovanosti se zde projevila i nedostatečná práce s výrazem, stejně tak i nedostatek citu pro přirozený rytmus italštiny, které jsou v tomto repertoáru (především v recitativech) naprosto klíčové. Velkým citem pro výraz neoplýval ani alternující Josef Kovačič, ale ten alespoň v áriích uplatnil svůj svěží a technicky dobře vedený hlas.
Nedostatek nuancovaného vedení recitativu se neomezoval jen na tyto dvě role, ale projevoval se i obou představitelů Idaspeho, Šimona Vanžury a Andrije Charlamova. Příkladné vedení recitativu vyžaduje dokonalé vnímání italského textu, respektování přirozeného rytmu řeči a výrazovou diferenciaci – teprve tehdy dokáže nést energii sdělení a dramatické napětí. U zmíněných interpretů recitativy působily mechanicky a postrádaly obsahovou hloubku, která by ztvárňovaným postavám umožnila skutečně ožít.
NA OKRAJ RECENZE …
Tuto recenzi píšu s téměř měsíčním odstupem od premiéry, které jsem se nemohl zúčastnit kvůli návštěvě jiného divadelního představení v zahraničí. V Plzni jsou bohužel reprízy nové inscenace rozloženy v poměrně velkých časových rozestupech a už od první reprízy dochází ke střídání alternací, takže jsem neměl možnost vidět Pavlu Radostovou ani Barboru de Nunes-Cambraia.
Josef Mysliveček: Tamerlán (Il Gran Tamerlano), DJT Plzeň, premiéra 31.ledna 2026, psáno z repríz 5. a 25. února 2026.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.