Když se před operním divákem vysloví jméno brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, většině se vybaví jediný titul, který si vydobyl pevné místo ve světovém repertoáru – Mrtvé město. Tento automatický asociativní zkrat však poněkud zastírá skutečnost, že Korngoldova operní tvorba je mnohem rozsáhlejší. V posledních letech se do popředí zájmu vrací jeho mysteriózní opera ZÁZRAK HELIANY (Das Wunder der Heliane), dílo s výraznou symbolikou a duchovním přesahem. Po veleúspěšné produkci v Deutsche Oper Berlin (2018–2023) se nyní opět objevuje na další scéně – tentokrát do Štrasburku, kde měla premiéru 21. ledna letošního roku. Sám jsem měl příležitost vidět v Berlíně tuto ojedinělou operu hned dvakrát, s odstupem pěti let, a tak mě velice zajímalo, jak si s náročnou partiturou poradí menší divadelní scéna.
STRUČNĚ O DÍLE A JEHO HISTORII
Brněnský rodák E. W. Korngold složil Zázrak Heliany ve věku necelých třiceti let, po předchozích úspěších s operami Violanta (1916), Prsten Polykratův (1916) a zejména po fenomenálním přijetí Mrtvého města (1920); součástí stálého repertoáru světových scén se stal jen Die Tote Stadt. Světová premiéra Zázraku Heliany se konala v Hamburku v říjnu 1927, pár týdnů po ní následovala Vídeň (29. října 1927) ve hvězdném obsazení se slavnou Lotte Lehmann jako Heliane (tato role pak údajně patřila k jejím nejoblíbenějším) a Janem Kiepurou jako Cizincem – a do konce sezony se hrála produkce s velkým úspěchem celkem sedmadvacetkrát a v titulní roli se vystřídaly různé sopranistky, které ve své době patřily k těm nejlepším na vídeňské scéně. Za to, že se Das Wunder der Heliane nikdy nestal světovým trhákem jako Mrtvé město, může Korngold poděkovat I intrikám vlastního otce. Po berlínském provedení v roce 1928 pod taktovkou Bruno Waltera příběh Heliany tak utichl na dlouhých osmdesát let. O novodobé vzkříšení titulu se postaralo v roce 2010 Pfalztheater v Kaiserlauternu a bylo velkou zásluhou scénografa Daniela Dvořáka, že se o dva roky později dostala tato inscenace do Brna, takže se s ní mohlo seznámit i české publikum.
DĚJ OPERY
Do bezejmenné země ponořené v temnotě, kde se smích dávno vytratil, vstupuje v Zázraku Heliany Cizinec – nositel radosti a lásky. Za své poselství je však Vládcem spoután, uvězněn a odsouzen k smrti. Vládcova žena Heliane, bytost hlubokého citu a soucitu, obdařená aurou ryzí krásy, jež uzdravuje nemocné, jej navštíví v žaláři. Mezi oběma se zrodí mocné duchovní pouto, korunované okamžikem krajní důvěry, kdy Heliane splní odsouzencovo poslední přání a zjeví se mu v nahotě. Královna je poté obviněna z nevěry a po Cizincově dobrovolné smrti donucena davem dokázat svou nevinu zázrakem: navrátit jej k životu. To se stane — Cizinec vstává z mrtvých a spolu s Helianou opouští Vládcovu říši, svět strachu, násilí a nenávisti, aby vykročili vstříc jinému světlu.
HUDEBNÍ PROVEDENÍ VE ŠTRASBURKU
ZÁZRAK HELIANY patří k nejnáročnějším partiturám pozdně romantické operní literatury a vyžaduje mimořádně rozsáhlý orchestrální aparát — Korngold v závislosti na konkrétním obsazení počítá až se 110 hráči. Opera Théâtre National de Strasbourg však není schopna takto velkoryse koncipovaný orchestr pojmout a nechat jej zaznít v plné barevnosti i dynamické šíři, a inscenátoři proto sáhli po redukované verzi partitury. Přes pečlivé nastudování zůstala orchestrální složka pod vedením Roberta Houssarta zvukově poněkud utlumená; z mého místa v páté řadě postrádala plné barevné rozvinutí i jemnější vykreslení typických korngoldovských nuancí — zvuk působil spíše zastřeně a tlumeně, a tím se částečně vytrácela jeho smyslová bohatost.
INSCENAČNÍ POJETÍ
Režisér Jacob Peters-Messer spolu se scénografem Guidem Petzoldem zasazují dílo, odehrávající se v prostředí temnoty a útlaku, do neutrálního, paradoxně bíle laděného prostoru se zrcadlovým stropem, který je sice akusticky příznivý pro pěvce, ale vizuálně působí spíše sterilně. Nadčasovost příběhu je postupně narušována vnášením zbytečně rušivých artefaktů současného světa – plastových židlí, palet apod. V opeře, kde klíčovou roli hrají síla myšlenky, symbolika a mystérium lidské vůle, selhává světelná režie, jež v některých zásadních momentech nereflektuje význam zpívaného textu a postrádá cit pro dramatický rytmus. To, na čem zmíněná berlínská inscenace stavěla svůj triumf – dokonalé psychologické vedení herců, kteří dokázali jemnou a propracovanou interakcí proměnit i málo uvěřitelné momenty libreta v přesvědčivou skutečnost – se ve Štrasburku příliš nerealizuje. Hlavní představitelé se soustřeďují na vykreslení svých charakterů, ale vykazují průměrnou vzájemnou propojenost. Chybějící interakci tak jen stěží supluje tanečnice ad libitum, která v šedé mikině funguje jako vizuální projekce emocionálního světa hlavních postav.
INTERPERTI
Ne zcela uspokojivý dojem z jevištní realizace ZÁZRAKU HELIANY však vyvažují kreace hlavních představitelů. Francouzsko-německé pěvkyni Camille Schnoor chybí hlasový objem, aby mohla naplnit tuto naplnit mimořádně náročnou partii na větších scénách při plném orchestrálním obsazení beze zbytku. Roli zpívá prakticky za hranicí svého oboru, nicméně předvádí velmi kultivovaný pěvecký výkon s krásným frázováním. Především však díky své výrazné jevištní přítomnosti naplněné klidem a jasem a osobnímu charismatu podpořenému i nevšedním osobním půvabem dokáže zprostředkovat obraz Heliany jako ryzí bytosti s nadpřirozenými schopnostmi.
Mladý tenorista Ric Furman (Cizinec) uchvátil „siegmundovským“ dramatickým projevem a přitom neokázalou a velice tvárnou hereckou akcí. Vladaře vytvořil basbarytonista Josef Wagner, který mohl využít své předchozí zkušenosti s touto partií, kterou vytvořil již před pěti lety v DOB. Wagner představil impozantně znějící barevný hlas, přesto by jeho interpretace mohla být ještě výraznější a herecký projev méně strnulý. Čtveřici hlavních postav uzavírá postava frustrované bývalé Vladařovy milenky (Poselkyně) v podání mezzosopranistky Kai Rüütel-Pajula – ta nabídla výrazný herecký profil, pokud mám použít opět wagnerovskou terminologii, v „ortrudovském“ vokálním formátu. Pečlivě byla obsazena i postava Slepého soudce v podání Paula McNamara, zatímco dějové důležité postavy ostatních soudců vyzněly naopak velice matně a nevýrazně.
Nejnovější produkce l’Opéra national du Rhin ve Štrasburku přinesla vzácně uváděné Korngoldovo dílo, ale zároveň ukázala, že takto náročná partitura vyžaduje nejen mimořádný hudební aparát, ale i nasazení špičkových inscenátorů, schopných plně využít její dramatický a orchestrální potenciál. Z tohoto hlediska výsledný dojem z návštěvy vyzníval spíše průměrně. Přesto produkce nabídla několik mimořádně působivých momentů, zejména díky pěkným pěveckým výkonům hlavních rolí, které dokázaly vnést do díla intenzitu a výraz.
E. W. Korngold: Zázrak Heliany (Das Wunder der Heliane), Opéra national du Rhin Strasbourg, psáno z reprízy 1. února 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.