Francouzský skladatel Paul Dukas (1865–1935) se společně s L. van Beethovenem, R. Schumannem, W. Waltonem, G. Ligetim či B. Bartókem řadí ke komponistům, kteří navzdory svému nezpochybnitelnému hudebnímu talentu z různých důvodů napsali pouze jedinou operu. Tou je v Dukasově případě ARIADNA A MODROVOUS (Ariane et Barbe-bleue; premiéra 1907), dvouaktová symbolistní reinterpretace pohádky o Modrovousovi podle libreta Maurice Maeterlincka, která je skladatelovou snahou o anti-veristické, introspektivní a psychologické drama se silným vlivem Wagnerovy hudební kontinuity a leitmotivické práce. Díky svému stylu bývá někdy přirovnávána k o něco slavnější Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda (1902). A vzhledem k látce přirozeně nabízí srovnání též s Hradem knížete Modrovouse již zmíněného Bély Bartóka.
Děj opery je díky námětu poměrně známý a český divák měl navíc před lety vzácnou příležitost seznámit se s dílem v jedinečné inscenaci Státní opery Praha z roku 2002. Ariadna se provdá za Modrovouse, ačkoli ví o osudu jeho předchozích manželek. Po příchodu do jeho hradu dostane klíče od sedmi komnat. Šest z nich skrývá drahokamy; sedmá – zakázaná – ukrývá Modrovousovy předchozí ženy, které nejsou mrtvé, nýbrž žijí v podzemní temnotě. Ariadna je osvobodí a přivede na světlo. Modrovous je mezitím zajat vzbouřeným lidem. Ariadna má možnost odejít a začít nový život, ale ostatní ženy, přestože jsou fyzicky svobodné, se rozhodnou zůstat. Ariadna odchází sama – jako jediná skutečně svobodná bytost. Dramatický konflikt zde tedy není založen na násilí, nýbrž na psychologii a symbolickém tématu vnitřní nesvobody.
V nejnovější inscenaci tuto operu připravilo Teatro Real v Madridu v koprodukci s Národní operou v Lyonu. Hudebního nastudování se ujal legendární Pinchas Steinberg, čerstvý osmdesátník, který v minulosti spolupracoval také s Českou filharmonií. Je to dirigent rozhodného a čitelného gesta, díky jehož vedení předvedl orchestr Královského divadla bohaté barevné odstíny partitury ve vysoké kvalitě a s respektem ke všem pěvcům. Nutno upozornit, že v případě hudby tohoto díla se nejedná ani tak o dramatické výbuchy, jako spíše o vnitřní, postupně narůstající napětí. Představuje kontinuální, postwagnerovský hudební tok s bohatou chromatickou harmonií a častým užíváním modálních obratů. Barevnost orchestrace místy anticipuje impresionismus, avšak struktura zůstává pevná a symfonicky promyšlená. Orchestr zde není pouhým doprovodem pěvců, ale také psychologickým komentátorem děje.
Opera stojí a padá s ústřední představitelkou Ariadny. Její part je psán pro dramatický (resp. lyricko-dramatický) soprán s těžištěm ve střední a středně vyšší poloze, nikoli v permanentně exponovaném vysokém rejstříku, schopným projit hutnou orchestrací. Typická je pro ni kontinuální kantiléna a schopnost deklamace. Irská mezzosopranistka Paula Murrihy, o níž jsme již např. psali v souvislosti s loňskou drážďanskou inscenací opery Innocence Kaiji Saariaho těmto nárokům své role dostála po všech stránkách, a to včetně příkladné francouzské dikce, byť není rodilou mluvčí.
Ariadniným protějškem v této opeře není ani tak jednoznačně negativně pojatý Modrovous v interpretaci italského basisty Gianlucy Buratta, jehož part není příliš rozsáhlý, jako spíše La nourrice (Chůva) ve vokálně přesvědčivém podání španělské mezzosopranistky Silvie Tro Santafé, stejně jako Modrovousovy předchozí manželky, s nimiž se Ariadna po otevření poslední komnaty setkává a delší dobu setrvává. Těchto důležitých rolí se sugestivním způsobem ujaly: Aude Extrémo (Sélysette), Jaquelina Livieri (Ygraine), Maria Miró (Mélisande), Renée Rapier (Bellangère) a v němé roli Alladine také Raquel Villarejo Hervás. Sbor coby hlas kolektivního tlaku společnosti na Modrovouse se představil ve výborné souhře (sbormistr José Luis Basso).
Režijního vedení tohoto vrcholně symbolistního hudebního díla, v němž je ženská emancipace tematizována výrazně moderním způsobem, se ujal zkušený režisér Alex Ollé, který již dříve inscenoval také Bartókova Modrovouse a Debussyho Pelléa. Ollé nezatěžoval vyprávění zbytečnými odbočkami ani nestrhával na svou osobu samoúčelnými režijními gesty. Naopak velmi vkusně a promyšleně vedl jednotlivé postavy, především ženské, které ději dominují, a přesvědčivě tak vystihl jejich psychologii i vnitřní konflikty. Dopomohl si k tomu nejenom studií jevištního pohybu jednotlivých postav, decentními kostýmy (kostýmní design Josep Abril), ale především poměrně jednoduchou scénou (scénografie Alfons Flores), která nebyla přetěžována nadbytečnými kulisami a rekvizitami. Základ scénografie tvořily stoly, židle a lampy; funkční detail v podobě opatřených nohou židlí bránil rušivému hluku. Zajímavým prvkem bylo využití labyrintu spouštěného z provaziště, jenž evokoval nejen otevírané komnaty, ale i vnitřní nesvobodu předchozích Modrovousových žen, které se na rozdíl od Ariadny odmítly emancipovat a zůstaly v jeho hradě. Výraznou roli sehrálo rovněž osvětlení (světelný design Urs Schönebaum), pracující s barevným nasvícením v barvě drahokamů jednotlivých komnat v prvním jednání i s promyšleným šerosvitem a střídáním žlutého a bílého světla jako jemnou reflexí proměn nálad v ději.
Madridská inscenace ARIADNY A MODROVOUSE proměňuje klasické dílo ve velký zážitek: dramaturgicky nápaditý titul, hudební preciznost, přesvědčivě interpretované postavy a citlivá režie spojují symbolismus s emocí, takže operní příběh hluboce rezonuje i dnešními diváky.
Paul Dukas: Ariane et Barbe-bleue (Ariadna a Modrovous), Teatro Real Madrid – psáno z reprízy 11. února 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.