Dido a Aeneas – smířlivé baroko podle Alice Nellis

Po velice příznivě přijaté PLATÉE a také po někdejším uvedení Händelova RINALDA (2009–2014) se Národní divadlo v Praze znovu obrací k baroku – a činí tak s titulem, který má všechny předpoklady oslovit i ty diváky, pro něž opera dosud zůstávala spíše vzdáleným světem. Stavovské divadlo, prostor pro tento repertoár takřka ideální, vítá další barokní opus s ambicí být nejen stylově vytříbeným zážitkem, ale i otevřenou pozvánkou k prvnímu setkání s operou vůbec. Příběh královny Kartága Dido inspiroval nespočet skladatelů napříč epochami, avšak první česká scéna sáhla po zpracování nejznámějším – po Didoně a Aeneovi  (Dido and Aeneas) od Henryho Purcella. Tento titul je nejen nejznámějším dílem anglického baroka, ale zároveň – spolu s Brittenovým Peterem Grimesem – jedním ze dvou britských operních titulů, které se staly součástí světového kmenového repertoáru.

SMÍŘLIVÁ INSCENACE BEZ SKANDÁLU

Velkým lákadlem pro divadelní publikum je už samotný fakt, že se ideové a režijní koncepce opery ujala Alice Nellis. Filmová a divadelní tvůrkyně na sebe v operním prostředí naposledy výrazně upozornila kontroverzní inscenací Prodané nevěsty, jež ostře polarizovala publikum i kritiku. O to překvapivější je, že nová inscenace Dido a Aeneas působí v porovnání s ní až nezvykle smířlivě. Přesto však nabízí promyšlenou a interpretačně podnětnou koncepci. V protikladu k „tradičnímu“ výkladu opery nejsou čarodějnice, které u Purcella a libretisty Nahuma Tatea zosobňují vnější temné síly rozdělující milenecký pár, chápány jako samostatný destruktivní princip, nýbrž jako vnější projekce Didoniných pochybností. Právě ty se stávají hybným mechanismem Aeneova náhlého odjezdu, rozpadu vztahu i tragického vyústění královnina osudu.

Co se týče výtvarné stránky inscenace, výprava propojuje vizuálně působivé, avšak místy až vnějškově popisné obrazy (scénografie Matěje Cibulky) s velmi nápaditým motivem černých závojů. Ty sugestivně artikulují sféru úzkosti, temných pochybností a vnitřního napětí hlavní hrdinky a stávají se jedním z nejúčinnějších výtvarných prvků inscenace. Podobně ambivalentně lze hodnotit i kostýmy Kateřiny Štefkové, které se pohybují na škále od elegantní jednoduchosti a invenčního detailu (například královnina koruna) až po výtvarně opulentní kostýmní řešení postav Aenea a jeho družiny. Tyto kostýmy však postrádají interpretační funkci – na rozdíl od královnina oděvu totiž nevypovídají mnoho podstatného o charakteru či vnitřním světě jednotlivých postav.

Je velice potěšitelné, že si vedení Národního divadla uvědomuje, že v konkurenci specializovaných souborů věnujících se barokní hudbě – dnes převážně v historicky poučené interpretační praxi – může plně obstát pouze tehdy, svěří-li hudební nastudování skutečnému odborníkovi na toto období. V osobě Michaela Hofstettera tak získala inscenace dirigenta, který patří k mezinárodně respektovaným specialistům, což ostatně potvrdily i jeho nedávné projekty realizované v České republice, například Gluckova Alceste a Mozartova La clemenza di Tito v DJKT v Plzni. Orchestr Národního divadla byl cíleně posílen o hráče Collegia 1704, specializující se na historické nástroje (cembalo, theorba, barokní kytara, violon, barokní harfa aj.), což se výrazně promítlo do barevnosti zvuku, stylové plasticity i rytmické pružnosti provedení. Výsledkem byla hudební interpretace mimořádné přesvědčivosti, která snesla srovnání s předními evropskými produkcemi tohoto repertoáru. Zásadní měrou k tomu přispěl také Collegium Vocale 1704, jehož kultivovaný, stylově ukotvený a výrazově koncentrovaný výkon dodal celému provedení potřebnou dramatickou energii i emocionální hloubku.

HVĚZDA VEČERA MARKÉTA CUKROVÁ

Ze sólistů si na prvním místě zaslouží mimořádné ocenění mezzosopranistka Markéta Cukrová, která se představila jako takřka ideální protagonistka večera. Do role byla hluboce ponořená a prostřednictvím velmi prostých, avšak přesně volených výrazových prostředků dokázala vytvořit mimořádně plastický portrét královny Kartága. Zvláštní pozornost si zaslouží její práce s anglickým textem, jehož významovou i emoční rovinu tlumočila s obdivuhodnou srozumitelností a citlivostí. Právě díky této koncentrované, výrazově úsporné, avšak vnitřně bohaté interpretaci se před divákem otevíralo neobyčejně vrstevnaté vnitřní drama Didony, nesené hlubokou emocionalitou a psychologickou přesvědčivostí.

Postava Aenea není u Purcella tak výrazně propracovaná jako Dido; jeho charakter působí spíše schematicky. Přesto působil Lukáš Bařák v hlavní mužské partii velmi přesvědčivě. Svým krásným, dobře vybarveným hlasem, působivým frázováním a výrazovou bohatostí dokázal zaujmout i na poměrně omezeném prostoru, který mu skladatel a tvůrci inscenace poskytli, a postavě Aenea dodal lidskou přítomnost a emocionální váhu. Jekaterina Krovatěva, která ztvárnila královninu první dvorní dámu Belindu a Bohyni snů, disponuje příjemným lyrickým materiálem ve střední poloze, ve výškách jí však chybí jas a třpyt a celkově její zpěv není úplně správně technicky vedený. Magdaléna Hebousse (Druhá dvorní dáma) i na menší ploše zaujala především stylovou čistotou a hudební uvědomělostí svého projevu. Hudebně okouzlující a technicky jistý výkon předvedly tři Čarodějnice v podání Aca Bišćeviće, Lenky Pavlovič a Marie Šimůnkové. Jejich interpretace byla napínavá, hudebně nápaditá a výrazově přesvědčivá. Pavlovič a Šimůnková navíc skvěle zvládly i invenční choreografii Kláry Lidové, která jejich vystoupení podtrhla vizuálně i dramaticky.

Nová pražská inscenace Dido and Aeneas je ideální kombinací barokní hudební brilance a herecké přesvědčivosti, které dokáže zaujmout jak odborníky na autentickou barokní intepretaci, tak širší publikum opery Snad jedinou drobnou výtkou je délka večera – pouhých cca 65 minut : protože jinde k Purcellově opeře často přidávají dramaturgicky vhodný nebo naopak kontrastní titul. Pro zajímavost – v Bavorské státní opeře ji například uvedli společně s operou Erwartung (Očekávání) Arnolda Schönberga.

Henry Purcell: Dido and Aeneas,  s přidanou „Maskou k obveselení Dido“ sestavenou z vybraných částí Purcellovy semi-opery Indian Queen; Národní divadlo v Praze ve Stavovské divadle 15. ledna 2026