Velkým lákadlem pro operní příznivce je nová inscenace veristické opery Umberta Giordana Fedora, která měla svou premiéru 27. listopadu v Německé opeře v Berlíně. V hlavní mužské roli září jeden z největších tenoristů současnosti Jonathan Tetelman, po jehož boku exceluje i Vida Miknevičiūtė v roli tajemné kněžny, jejíž cesta od touhy po pomstě k tragickému sebezničení tvoří dramatické jádro příběhu. Hudebního nastudování se ujal i v Čechách dobře známý dirigent John Fiore a režie Christopha Loye, která už zaujala publikum ve Stockholmu i Frankfurtu, přináší do Berlína další z řady jeho úspěšných a precizně vystavěných inscenací.
PÁR SLOVO O FEDOŘE A JEJÍM SKLADATELI
Umberto Giordano patřil k tzv. Giovane scuola italiana, generaci skladatelů, která chtěla navázat na Verdiho a zároveň obnovit význam italské opery v době ovlivněné francouzským a německým hudebním divadlem. Jejich společným rysem byla silná orientace na soudobou literaturu a důraz na kvalitní libreto. Giordano se dlouhodobě zajímal o činohru Victoriena Sardoua FÉDORA, kterou poprvé viděl už jako osmnáctiletý a silně ho uchvátila díky podání Sarah Bernhardt. Jeho opakované pokusy získat práva k jejímu zhudebnění zpočátku selhávaly, avšak po úspěchu opery Andrea Chénier mu je Sardou nakonec v roce 1897 udělil. Libreto vytvořil Arturo Colautti, jenž děj výrazně zkrátil a odstranil vedlejší postavy, avšak ponechal základní dramatickou strukturu původní hry. Giordano tuto napínavou látku naplnil dravým veristickým hudebním stylem plným kontrastů, dramatických ploch spalující intenzity i výrazné motivické práce. Zatímco Fedora si své pevné místo v dějinách italské opery udržela a pravidelně se objevuje na velkých světových scénách, v Česku byla po roce 1945 uvedena pouze jedinkrát – v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě roku 2011, kdy operní soubor vedl dnešní hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra.
BERLÍNSKÁ INSCENACE
Ačkoli se tři jednání Fedory odehrávají v různých prostředích — v Petrohradu, Paříži a švýcarských Alpách — inscenace využívá v podstatě jediný scénický prostor, což umožňuje dílo hrát vcelku, bez přestávek celkem asi 100 minut. Kostýmy odkazují do doby po carské nadvládě i scéna je jednoduchá: čtyři židle, stůl a elegantní tapeta. Ve zlatém rámu umístěném v zadní části jeviště se v prvním aktu prostřednictvím filmových záběrů odhalují Fedořiny vnitřní stavy, zatímco ve druhém a třetím aktu rám otevírá pohled do hudebního salonu nebo útulného prostředí švýcarského „chalet“. Z výtvarného hlediska ruší jen několik surových palet nahrazujících schody mezi hlavní scénou a zlatým rámem, které svou estetikou neodpovídají ani jednomu z herních prostředí. Režisér Christoph Loy se opět výrazně soustředil na pečlivé budování vztahů mezi postavami a důsledně dbá na každý pohyb a gesto herců. Přesto inscenace působí méně výrazně a přesvědčivě než jeho předchozí práce v Deutsche Oper Berlin – Francesca da Rimini a La Fiamma, o kterých jsme také psali na stránkách OperaJournal.cz.
Dirigent John Fiore dokázal vtisknout skvěle disponovanému Orchestru Deutsche Oper Berlin ten správný styl italského verismu. Orchestr pod jeho vedením pracoval s pozoruhodně pružnou dynamikou — od jemně modelovaných, téměř šepotných pasáží až po dramatické plné forte — a vynikal také mimořádně pestrou barevností. Přestože zněl opravdu velkolepě a místy (jak je v tomto repertoáru obvyklé) s výraznou zvukovou intenzitou, pěvci v titulních úlohách dokázali tuto zvukovou masu velmi slušně překonat a udržet si potřebnou výrazovou dominantu.
Magnetem představení bylo, jak již bylo zmíněno v úvodu, vystoupení Jonathana Tetelmana v dramatické roli Lorise Ipanova, kterou proslavil mj. Enrico Caruso. Tetelman předvedl nejen velký dramatický hlas nádherné barvy, ale především hluboké pochopení stylu, a k tomu obrovskou dávku osobní energie a charismatu. Jeho zpěv byl prosycen neobyčejnou vroucností a jasem a herecky působil stejně přesvědčivě jako vokálně. Litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė, podobně jako Tetelman, již vystoupila i před českými diváky – konkrétně při koncertním provedení Korngoldova Mrtvého města v září 2024. Dnes patří mezi nejžádanější pěvkyně v německém repertoáru, italské role zpívá méně často. Miknevičiūtė zaujala výrazným, silným až pronikavým sopránem, který si hravě poradil s bohatě obsazeným orchestrem. Ve výškách však zpívala téměř výhradně v plné intenzitě, často pod tlakem. Na jevišti pěvkyně působí velice pohledně a elegantně, zároveň vyniká nadprůměrnými hereckými schopnostmi. I přes tyto nesporné kvality však její hlasový typ není zcela ideální pro italský repertoár.
Ve vedlejší sopránové roli Olgy Šukarevy, ruské emigrantky, se představila Julia Muzychenko. Zaujala tvárným hereckým projevem a lesklým, stříbrně znějícím sopránem, bohužel však její dikce nebyla vždy zcela srozumitelná. Americký barytonista Navasard Hakobyan (Giovanni de Siriex) nabídl barevný, ale dost malý hlas pro veristický repertoár; k silnější jevištní přítomnosti mu také chybělo více osobního charismatu. Giordanova opera přivádí na scénu přibližně patnáct dalších postav, které byly rovněž pečlivě provedeny se zřetelem k jejich významu v ději. Z nich bych rád vyzdvihl Artura Garbase (Cirillio) či mezzosopranistku Ariannu Manganello s příjemně znějícím hlasem v kalhotkové roli pážete Dimitrije, jemuž Loyova režie přisoudila poněkud neobvyklý, trochu bizardně se jevící homosexuální vztah se sluhou Desiré (Matthew Peña).
Berlínská Fedora tak nabízí hudebně mimořádně silný zážitek, v němž Tetelman a Miknevičiūtė bezpečně dominují celému večeru. Přestože inscenace jako celek nedosahuje nejvyššího napětí Loyových předchozích projektů, díky špičkovým pěveckým výkonům a preciznímu hudebnímu nastudování představuje mimořádně kvalitní uvedení této Giordanovy opery.
Umberto Giordano – Fedora, Deutsche Oper Berlin, premiéra 27.11.2025, psáno z reprízy 30.11.2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.