Zatím poslední koncert sdružení LIEDER SOCIETY, které s úspěchem rozvíjí záslužný projekt popularizace písňové literatury mezi českými posluchači, se uskutečnil 1. listopadu tohoto roku v reprezentativních prostorách Novoměstské radnice na Praze 2. Ani tentokrát pořadatelé nešetřili nápaditou dramaturgií – koncert s názvem „Za leskem Hollywoodu“ byl věnován písňovým autorům, kteří měli přímou či zprostředkovanou zkušenost s přesídlením do Spojených států amerických.
První část večera byla věnována českému skladateli Karlu Boleslavu Jirákovi (1891 Praha – 1972 Chicago), který rovněž působil jako pedagog a dirigent. Jirák byl v roce 1945 nařčen z nečeského chování, ztratil místo, nicméně přijal legálně pozvání do Chicaga, kde díky úspěchu zůstal déle. Po únoru 1948 byl však komunistickým režimem označen za nepřítele a emigranta, zbaven majetku i členství ve Svazu skladatelů a jeho hudba byla zakázána. Záchranu mu přineslo profesorské místo na Rooseveltově univerzitě v Chicagu, kde vychoval řadu významných hudebníků. V USA byl uznávaný, zatímco v Československu zapíraný až do roku 1968, kdy byl znovu přijat mezi skladatele a mohl se i vrátit do Prahy. Během pobytu v USA složil 34 děl, včetně dvou symfonií a Rekviem. Zemřel 30. ledna 1972 v Chicagu a je pohřben na Vinohradském hřbitově. Z písňového cyklu ROK, op. 42, inspirovaného stejnojmennou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta, zazněl na koncertě výběr písní v podání sopranistky Tamary Morozové s klavírním doprovodem Pavla Voráčka. Morozová uchvátila svým jímavým a niterným projevem, který s mimořádnou citlivostí vystihl poetiku Seifertových veršů i hudební lyrismus Jirákovy partitury. Její interpretace, podpořená vzornou dikcí a hlubokým porozuměním textu, se stala působivou oslavou krásy i pomíjivosti lidského bytí.
Operním návštěvníkům je velmi dobře známo jméno rakouského skladatele a brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, který před svým odchodem do Hollywoodu po nástupu nacismu ohromil Evropu jako neobyčejně nadaný mladý hudební skladatel, z jehož odkazu se především na německy mluvících scénách pravidelně inscenuje jeho opera Die tote Stadt (Mrtvé město, 1920) a pak Das Wunder der Heliane (Zázrak Heliany, 1927). Na koncertu LIEDER SOCIETY zazněly nejprve v podání mladého brněnského barytonisty Tadeáše Hozy Korngoldovy FÜNF LIEDER, op. 38 (Pět písní), které vznikly v době jeho amerického exilu v Hollywoodu, tedy po druhé světové válce. V tomto období, po úspěšné kariéře filmového skladatele, se skladatel začal znovu obracet k tvorbě pro koncertní pódium. Melodicky bohatý cyklus, s výrazným důrazem na introspektivní náladu, přednesl Tadeáš Hoza, disponující pevným, zvučným a barevně pestrým hlasem a ušlechtilým frázováním, zatím ještě ne s úplně uvolněnou výškou. Že dokáže v německém repertoáru vytvořit hluboký a přesvědčivý výraz, Hoza potvrdil i na závěr programu v Frankově slavné árii „Mein Sehnen, mein Wähnen“ z opery Die tote Stadt. Zde nalezl naprosto ideální výraz pro náladu písně, včetně jemné a přesné interpretace klíčových slov Sehnen (toužení) a Wähnen (snění). LIEDER DES ABSCHIEDS (Písně rozloučení) raného Korngolda ve výtečném podání Tamary Morozové pak uzavřely první část večera. Morozovou doprovodil opět velice vnímavý a citlivý Pavel Voráček.
Jestliže Korngold a Jirák byly skladatelé, kteří do Ameriky odešly před nacisty, resp. před komunisty, příběh jiného druhu nabízí skladatelka Beth Ratay, která vytvořila podivuhodný soubor skladeb s názvem DVA SVĚTY (2024), přímo inspirovaný dopisem z roku 1922 jejího dědečka Vla F. Rataye, který ve věku pouhých devatenácti let odešel do USA za lepším životem. Přebásněný dopis z pera Aleše Navrátila se stal zdrojem pro unikátní cyklus pro klavír, flétnu a sólový hlas; ten měl svoji světovou premiéru v roce 2024 v USA a nyní by rovněž představen pražskému publiku. Přímo skladatelka a interpretka Beth Ratay se zhostila flétnového partu, Ahmad Hedar se ujal klavírního doprovodu a Tadeáš Hoza se představil jako písňový interpret pozoruhodného kompozičního celku devíti písní, líčících cestu mladého muže od plavení se přes oceán až po první pozvání na americkou večeři či první vydělaný dolar. Hoza opět zářil skvělým přednesem, založeným nejen na krásných legatových obloucích, ale skvěle interpretoval text, propůjčil mu osobitost výrazu a v neposlední řadě i špetku humoru. Ahmed Hedar se projevil rovnocenný tvůrce výrazu, v jeho hře se spojila technická virtuozita s hlubokým porozuměním textu i hudebním nápadům. To samé by se dalo napsat i o flétnistce Beth Ratay.
Slavnostní ráz celému večeru navíc pak dodalo i průvodní slovo Aleše Navrátila, velice zasvěceného především do zmíněné druhého části programu. Lze jen litovat, že z některých míst sálu nebylo průvodní slovo zcela zřetelně slyšitelné, pravděpodobně v důsledku akustických poměrů v sále.
Lieder Society – Za leskem Hollywoodu – 1.11.2025, Novoměstská radnice v Praze
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.