(od: Marián Sekerák)
„Pane Bože, chraň nás před zuřivostí Maďarů“ (Herr Gott, bewahr uns vor der Ungarn Wut!). Po těchto slovech krále Jindřicha Ptáčníka zkraje 1. dějství Wagnerovy velké romantické opery Lohengrin to v hledišti lehce zašumělo a bylo slyše tlumený smích publika. Důvod byl prostý. Většina přítomných diváků byli právě Maďaři.
Touto anekdotou bych poněkud nezvykle začal recenzi zajímavé produkce – nedávné premiéry výše zmíněné opery ve Státní opeře v Budapešti. Přiznám se, že jsem (možná trochu zlomyslně) na reakci publika právě na toto místo libreta netrpělivě čekal. Tento operní dům již několik let pravidelně navštěvuji, přičemž jen pokud se jedná o Wagnera šlo už o mé čtvrté setkání s jeho operou na této scéně. Očekávání byla veliká už jenom vzhledem ke kvalitnímu obsazení. Zklamán jsem rozhodně nebyl. Režijní složky se ujal umělecký ředitel Státní opery, András Almási-Tóth. Recenzi na jeho budapešťského Parsifala jsme na našich stránkách přinesli před dvěma lety.
Hned v úvodu je nutno poznamenat, že celkový tvar inscenace nesl rukopis zkušeného tvůrce, který nenechal nic na náhodě: od všech zúčastněných byla patrná velká koncentrace a maximální úsilí. Secvičenost jednotlivých sestav, pohybů a gest byla téměř matematicky přesná. Důraz kladl režisér jak na vnitřní motivaci hlavních aktérů, tak také na jejich vnější emoce, zejm. co se týče čtveřice Lohengrin, Elsa, Ortruda a Telramund. Se sborem si už Almási-Tóth toliko rady neuměl, což se projevilo opakujícími se různorodými a nepříliš nápaditými pohyby rukou u sboristů, vč. dětského sboru.
Hlavním režijním tvůrčím vkladem bylo výrazné uplatnění dichotomie boje dobra a zla, přičemž přidělení těchto stran bylo jasné od začátku. To do jisté míry naznačovala nejenom scéna, ale také výrazné a opulentní kostýmy (Krisztina Lisztopád), které samy osobě musely být nesmírně nákladnou položkou nové produkce. Ta sice konvenuje konzervativnějšímu vkusu zdejšího publika, ovšem nebojí se přinášet i inovativní prvky. Vcelku srozumitelné výtvarné koncepci se vymykal pouze kostým Telramunda: jakýsi tmavě fialový žaket s černými flitry, který působil poněkud komicky a evokoval spíše náladu televizní show z dob 70. let v NDR.
Významným prvkem principu „dobro vs. zlo“ byla dvojice němých postav – polonahých tanečníků, kteří byli důležitými hybateli děje. Tento nápad se inovativně uplatnil už na samém začátku během předehry (!), kdy tyto postavy jako by sváděly souboj o pohledného mladistvého vévodu Gottfrieda (Mihály Pál Döbörhegyi), a taktéž v 1. dějství, kdy v jakémsi pozlaceném boxerském ringu vzájemně zápasily, a to místo obvyklých aktérů tohoto souboje, tj. Lohengrina a Telramunda. Současně „hodný“ tanečník představoval slavnou labuť, která rytíře Grálu na začátku přivádí a na konci zas odvádí z jeviště. Její přítomnost byla podržena bílými pírky padajícími z provaziště.
Zajímavým režijním nápadem zapadajícím do koncepce dichotomie byl také nenadálý přechod Elsy ze svého (symbol dobra) do sousedícího Ortrudina pokojíčku (symbol zla) ve 3. jednání v okamžiku, kdy začíná pochybovat o původu svého chotě a schyluje se k oné osudné, zapovězené otázce. K dalším pozoruhodným idejím režijní koncepce patřilo v tom samém dějství přinesení Telramundova fialového kabátce před zrak krále Jindřicha (přinesla jej Ortruda) místo obvyklého mrtvého těla, jakož i ostentativní odvrhnutí odznaků moci a síly (meč, roh a prsten) ze strany Gottfrieda poté, co mu je předala Elsa ve finále opery. Gottfried předepsanou společenskou roli vládce Brabantu zjevně hrát nechtěl.
Velkolepá scéna po stranách a v zadním prospektu (scénografie a světlo Sebastian Hannak) evokovala secesní budovu, jakých je po celé Budapešti přehršel. Na počátku 1. dějství byla přemostěna jakýmsi můstkem spojujícím levou a pravou část, z něhož k zástupům promlouval král Jindřich, královský hlasatel i další hlavní postavy. Ve vybraných obrazech 2. a 3. jednání vyžadujících si intimnější prostory byla doprostřed jeviště spuštěna z provaziště dvoudílná „budka“ rozčleněná na již zmíněný levý černý Ortrudin pokojík a jeho zlatý pendant patřící Else z Brabantu v pravé části. Secesní „lemování“ scény bylo nicméně samoúčelné a plnilo pouze dekorační funkci; hlubší smysl nemělo. Příběh se mohl odehrávat klidně i v letištní hale a interakci postav a psychologické drobnokresbě jejich charakterů by to nijak neublížilo.
Ve špičkové kondici se předvedl orchestr Státní opery pod vedením mladého nadějného dirigenta Martina Rajny, který se osvědčil jako umělec jasného dirigentského gesta s umně promyšlenou interpretací takového hudebního pokladu, jakým je partitura Lohengrina. Obzvláště potěšující byla dobře zvládnutá instrumentálně choulostivá scéna fanfár ohlašujících příchod krále Jindřicha ve 3. jednání: žestě zněly přesně, jasně a patřičně vznešeně v adekvátní souhře. Což platí především o trumpetách umístěných (jak bylo zvykem i během poslední pražské produkce v Národním divadle) v postranních lóžích. Ne nadarmo si Maestro Rajna a hráči orchestru vysloužili největší potlesk publika.
Za výkony orchestru rozhodně nezaostával jak smíšený sbor (sbormistr Gábor Csiki) a dětský sbor (ředitelka sboru Nikolett Hajzer), tak také jednotliví sólisté. Nebudu zastírat, že jsem se nejvíc těšil na Dereka Weltona, špičkového představitele wagnerovských rolí, jehož zná také pražské publikum díky účinkování v „putovním“ projektu historicky poučené interpretace Prstenu Niebelungova pod taktovkou Kenta Nagana (letos v Siegfriedovi, loni ve Valkýře). Welton se svým sytým a jadrným basbarytonem jako král Jindřich oplýval vznešeností i vladařskou rozvážností, přesně dle nejvyšších nároků této role.
Neméně slavnou byla přední jihoafricko-nizozemská sopranistka Johanni van Oostrum, která se přestavila jako Elsa. Byť zpočátku v 1. jednání působila ve srovnání s rytířem sv. Grálu poněkud „maminkovsky“ co se jevištního vzezření i hlasu týče, během dalšího děje se její hlas příjemně odlehčil a prosvětlil. Zaskvěla se především v duetu ve 2. jednání s rumunsko-maďarskou mezzosopranistkou Judit Kutasi coby Ortrudou, která patřila ke dvěma největším objevům večera. Voluminózní, temně zbarvený materiál ji přímo předurčuje k této záporné postavě, což podtrhla vyrovnanými rejstříky a herectvím bez přehrávání (k čemuž tato zákeřná rola může svádět). O tom, že její hvězda strmě letí vzhůru svědčí aktuální četná angažmá na předních světových scénách: MET počínaje, přes Deutsche Oper Berlin a Pařížskou operou konče.
Druhým objevem byl americký hrdinný tenor Christopher Sokolowski jakožto hlavní hrdina Lohengrin. Sokolowski disponuje veškerými atributy důležitými pro tuto roli: sličným mladickým zjevem, charismatickým vyzařováním, enigmatickou jiskrou a v neposlední řadě pevným, správně vedeným hlasovým materiálem, vespod dobře usazeným s prosvětleným timbrem ve výškách. Ba co více, po letech bezpohlavních Lohengrinů odněkud z jiné dimenze se Sokolowski předvedl jako skutečný hrdina z masa a kostí, který z Elsy nemohl spustit zrak a bezmezně jí miloval. Jeho zamilovaný pohled, do dálky svítící úsměv a novomanželské radostné vrhnutí se do postele v Elsině komnatě o svatební noci zůstanou jistě dlouho v paměti nejenom divačkám přítomným v publiku.
Lohengrinovým arcinepřítelem, slabošsky podléhajícím Ortrudiným plánům, se v premiérovém večeru stal významný lotyšský basbarytonista Egils Siliņš, kterého zná pražské publikum z koncertního provedení Zlata Rýna ve Fóru Karlín v r. 2019. Ačkoli se jedná o zralého pěvce, dovedl svou postavu ztvárnit s přesvědčivým výrazem a dostatečnou průrazností. Byť režijní vedení zrovna jeho roli úplně nepřálo.
Dalším z řady pěvců s ostruhami z předních světových scén byl litevský basbarytonista Kostas Smoriginas v roli Královského hlasatele. Také on je českému publiku znám ať už z koncertního vystoupení během Pražského jara v r. 2017 s Českou filharmonií, nebo jako Jochanaan z nedávné brněnské Salome. Postava otvírající celou operu byla ve Smoriginasově interpretaci pojata více než důstojným způsobem.
Nejnovější produkce Lohengrina v Budapešti sice není šokující či provokativní režijní výpovědí, ale přináší několik podnětných nápadů, a především svrchovaný hudebně-pěvecký zážitek bez zaváhání srovnatelnými s předními evropskými scénami.
Richard Wagner : Lohengrin, Maďarská státní opera Budapešť, psáno z premiéry 15. 11. 2025
/ Hungarian State Opera
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.