Barytonista Jiří Rajniš potřetí v milánské La Scale

(Od: Milan Valden)

Barytonista Jiří Rajniš (*1991) se potřetí vrací do jednoho z nejprestižnějších operních domů světa, do Teatro alla Scala v Miláně. Po účinkování v inscenacích Salome (2022) a v historicky prvním uvedení Rusalky v La Scale (2023) to tentokrát bude v inaugurační produkci sezony 2025/26, a to v inscenaci opery Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče v nastudování legendárního maestra Riccarda Chaillyho, hudebního ředitele La Scaly, což podtrhuje mimořádnost celého projektu. Režii má Vasily Barkhatov a premiéra se uskuteční 7. prosince 2025 na svátek svatého Ambrože, patrona Milána, což je v La Scale tradiční den zahájení nové sezony.

Začněme trochu oklikou: poslední týdny jste strávil v Miláně, máte to město rád? Jaká tam panuje atmosféra a co jste stihnul třeba vidět ve městě nebo z kultury, když jste zrovna nezkoušel v La Scale?

Milánskou atmosféru si užívám vždy. Město žije naplno v každém ročním období, přičemž hlavními aspekty každodenního života jsou, jak je v Itálii obecně známo, gastronomie, posezení v kavárnách či restauracích. Fascinuje mě jejich pečlivé plnění denního harmonogramu – obědy, rychlá káva u baru či pozdní večeře. Když opomeneme pracovní náplň v divadle, můj milánský rituál zahrnuje až sedm káv americano denně. V Miláně jsem již hodně procestoval. Každodenně se pohybuji kolem katedrály Duomo nebo Castella a ocitám se v uličkách plných módy a restaurací, o které zde rozhodně není nouze. V rámci mé první produkce jsem navštívil několik významných muzeí a, ač nerad, občas zde běhám a často čekám na semaforech.

Do La Scaly se vracíte potřetí. Zavzpomínejte prosím nejprve na vaše dvě předchozí účinkování v tomto slavném operní domě a jak se vám podařilo navázat tam spolupráci?

Původně se vše seběhlo spíše náhodou. V roce 2022 jsem na německém operním festivalu Immling Opernfestspiel zpíval Sharplesse v revivalu Madame Butterfly. Měl jsem několik volných dní a brouzdal po internetu, co je nového v evropských divadlech. Narazil jsem na web Teatro alla Scala, kde jsem zjistil, že se chystá inscenace Rusalky. Role byly již obsazeny, nicméně Hajný uveden nebyl. Po konzultaci se svým managementem, který úzce spolupracuje se světovými divadly včetně La Scaly, jsem se rozhodl zjistit, zda není tato role volná. Záhy přišla odpověď, že Hajný skutečně není obsazen. Přestože mě Teatro alla Scala dosud neznalo, byl jsem po zaslání videí z YouTube pozván na konkurz. Tento konkurz byl pro mě jedním z nejlepších za poslední léta, a ještě ten večer mi manažerka roli v Rusalce potvrdila. Po týdnu mě kontaktovali znovu s nabídkou účasti na slavné produkci Salome pod taktovkou Zubina Mehty, a to do basové role 1. Nazaretského, ještě před Rusalkou. S maestrem Mehtou jsem však nedebutoval kvůli jeho nemoci, přesto se taktovky skvěle ujali Alex Kobec a Michael Guttler.

Máte zkušenosti z divadel českých i zahraničních, liší se nějak proces zkoušení v La Scale od jiných, podmínky, zázemí, atmosféra apod.? Mohl byste to porovnat?

V zásadě lze říci, že principy práce jsou podobné, ačkoliv rozsah divadla výrazně ovlivňuje náročnost technického provozu. Čím je divadlo větší, tím větší je i tým potřebný k jeho chodu. Nejde jen o rozsáhlou techniku divadel typu Met či Scaly, ale také o mnohonásobně vyšší počet asistentů dirigenta, režie, korepetitorů a aktivní zapojení produkčních týmů během zkoušek, organizátorů šaten, zajištění vody a dalších podpůrných funkcí. Velká divadla jsou v tomto ohledu mnohem náročnější a systematičtější. Představa, že by se při takto rozsáhlé produkci stala chyba, může mít fatální následky. V menším divadle toto riziko nehrozí, nicméně samotná práce umělce a spolupráce s režisérem je velmi podobná. Rozdíl lze pozorovat například u umělce hostujícího na stagionu v „A“ divadle: role musí dokonale ovládat, mít ji hluboce zažitou a často ji již zpívat v jiných velkých „A“ divadlech. Neexistuje možnost chodit s notami na aranžovací zkoušky. Jiný vesmír pak představuje práce s Maestrem Chaillym, ale k tomu se ještě dostaneme.

Mohl byste čtenářům popsat, jak vlastně vypadá a probíhá celý proces zkoušení nové operní inscenace a jak dlouho trvá?

Jak jsem již zmínil, zejména pěvci, kteří zpívají titulní role, mají své partie hluboce zažité, a u ostatních se počítá s tím, že rovnou přistupují k aranžovacím zkouškám. Teatro alla Scala disponuje rozsáhlými prostorami pro zkoušení produkcí, zahrnujícími i výrobny kulis, kostýmů a další zázemí. Zhruba tři týdny trávíme v těchto prostorách, poté se přesouváme do kulis na jeviště až do generálky.

Mezitím probíhá intenzivní práce na ansámblových zkouškách a zkouškách s orchestrem, případně se konají i individuální korepetice zaměřené na korektury. Hudební přípravu nelze v žádném případě podceňovat a neexistuje prostor pro „nahazování“ během zkoušení. To představuje druhou, zásadní část zkušebního procesu.

Specificky inscenace Lady Macbeth probíhá pomalejším tempem kvůli náročné výpravě a technikáliím na jevišti i v zákulisí. Celou produkci obsluhuje přibližně sto lidí v oblasti techniky, garderoby a dalšího zázemí. Přestože celý proces trvá zhruba měsíc a půl, umělci zůstávají další přibližně měsíc, aby odehráli sedm představení ve dvoudenních či třídenních intervalech. Z tohoto důvodu si musím v Miláně vyhradit téměř dva a půl měsíce a s předstihem zajistit pronájem bytu, což není levná záležitost.

A jaké to vůbec je, zpívat na jevišti La Scaly, kterým prošly největší legendy opery, a dívat se do toho nádherného hlediště?

V Miláně se cítím jako doma. Poprvé jsem si pobyt zde nesmírně užil a cítil velkou euforii. V současnosti se však soustředím především jako profesionál na to, abych svou práci odváděl kvalitně, stejně jako kdekoli jinde. Teatro alla Scala nabízí nádhernou akustiku a hlediště, které se nikdy neokouká, a celá scéna vyzařuje velkou energii.

Jaká je spolupráce s maestrem Riccardem Chaillym?

Pro mě představuje účinkování v La Scale v inaugurační inscenaci, navíc pod taktovkou Riccarda Chaillyho, splněný sen. Za svou kariéru jsem spolupracoval s řadou dirigentů – velmi často jsem zpíval pod taktovkou Allana Gilberta, Antonia Foglianiho, Johna Fioreho nebo Christiana Thielemanna v Semperoper. Maestro Chailly je však osobnost zcela mimořádného formátu. Jeho hudební, výrazový i rytmický přehled a detailní znalost díla jsou fascinující. Pozorovat ho při práci a sledovat, jak hudbu prožívá, je skutečná radost. Je zároveň všeobecně známo, že pokud se něco ani napodruhé či napotřetí nedaří, dokáže být velmi náročný a nervózní. Není žádným tajemstvím, že je schopen během zkoušek i světového pěvce z produkce stáhnout — a ten se pak již nevrátí. Je přísný, ale zároveň spravedlivý. V mém případě je spokojen a dává to najevo, čehož si nesmírně vážím. Celkově je během této produkce spokojen s celým týmem. Představa, že by někdo ke své práci nepřistupoval maximálně profesionálně a s plným nasazením, je u něj zcela nepřijatelná. Je to náročné prostředí, avšak zároveň přináší velkou satisfakci a pocit výjimečné umělecké práce.

Jak pojal Šostakovičovu Lady Macbeth režisér Vasily Barkhatov?

Příběh je zasazen do období druhé světové války a je velmi působivě prokládán retrospektivními pasážemi odehrávajícími se ve vyšetřovně policejního komisaře. Scénická výprava je rozsáhlá a je zřejmé, že režisér má pevně ukotvenou představu o výsledném tvaru inscenace. Nesoustředí se na přehnanou drobnomalbu, pracuje spíše s náznakem a vytvářením situací, aniž by zbytečně komplikoval režijní koncept celého díla. Významnou výhodou je rovněž obsazení titulních rolí ruskými a ukrajinskými pěvci. Díky tomu má režisér výrazně jednodušší práci s interpretací textu, který je v některých částech pronášen v mluvené formě a klade vysoké nároky na přesnost jazykového výrazu. Domnívám se, že režisér velmi dobře ví, jaké inscenační kvality sleduje, a já sám se těším, až budu moci zhlédnout výsledný celek. Dosud jsem tu možnost neměl.

Máte tuto Šostakovičovu operu rád? A jakou roli v ní máte? Je to vaše první setkání s tímto dílem?

Ano, jedná se o mé první setkání s touto operou a postupně si ji začínám velmi oblibovat, ačkoliv představuje zcela odlišný hudební svět oproti repertoáru, na který jsem zvyklý. Jak z hlediska mé profesní specializace, tak co se týče osobní preference hudebních slohů. Osobně mám rád Mozarta, bel canto, Verdiho či verismus. Tento styl je odlišný, přesto je však brilantně komponován. Hudba a příběh jsou propojené a působí strhujícím dojmem. Od zkoušky ke zkoušce si tuto hudbu stále více a více zamilovávám. Zpívám menší roli Chasovoje, který pomáhá Borisovi mučit Sergeje, a zároveň zastupuji roli policejního seržanta v pozici cover. Druhá role je výrazná karikatura, s rozsáhlou scénou reflektující korupci policie, ale zároveň radost postav z toho, že konečně řeší konkrétní případ.

Slavnostní otevření nové sezony v La Scale vždy 7. prosince je velkou kulturní i společenskou událostí. Je to nějak znát ve městě, mezi lidmi, pokud to dokážete posoudit, a v samotném divadle, mezi personálem a účinkujícími? Větší tréma, nervozita, zodpovědnost…?

Bohužel jsem se nikdy osobně nezúčastnil inauguračních událostí La Scaly. Některé představení jsem sledoval pouze prostřednictvím televizního přenosu. Slyšel jsem však, že se jedná o prestižní událost, které se účastní politici a významná společenská smetánka, a že je tradičně doprovázena červeným kobercem. Tyto formální aspekty osobně nevnímám příliš emocionálně, nicméně podtrhují význam La Scaly a 7. prosince jako nejdůležitějšího dne v oblasti klasické hudby – dne nové produkce sezony s velkým mediálním zájmem a přenosem do státní televize Rai. O to víc si vážím toho, že jsem zde jako host potřetí a že vše proběhne velmi dobře i při inaugurační produkci. Z mé zkušenosti nemá tento ceremoniál vliv na nervozitu či pocit zodpovědnosti umělce. Událost se bere jako běžná premiéra, při níž je třeba podat nejlepší výkon, jak jen je možné. S oblibou říkám, že v La Scale zpívám úplně stejně jako například v Ústí nad Labem.

Mohl byste zavzpomínat na barytonistu Vladimira Chernova, což byl váš profesor na univerzitě UCLA v Los Angeles?

Vladimir Chernov se stal v mých čtrnácti letech zásadním milníkem, který ovlivnil směr mého studia a operní kariéry. Narazil jsem na něj náhodou při poslechu nahrávek z Metropolitní opery s Jamesem Levinem v městské knihovně. Okamžitě mě uchvátil jeho styl, témbr a vše, co je potřebné pro interpretaci Verdiho repertoáru v plně italské tradici. Představa ruského barytonisty s takovou kariérou mě natolik inspirovala, že jsem si řekl, že u něj chci studovat. Postupem let, přes činoherní herectví na konzervatoři a roční studium na HAMU, se tento sen stal skutečností na prestižní univerzitě UCLA v Los Angeles. Vladimir Chernov je především úžasný člověk. Aktivní pěvecké dráze se věnuje již poměrně dlouho, ale zanechal nesmazatelnou stopu. Spolupracujeme každý rok v jeho sídle v Rakousku, nedaleko Vídně. Máme mezi sebou velmi dobrý vztah a je člověkem, který studentům i mně osobně při významných úspěších velmi fandí. Často mu posílám pozdravy spolu s jeho kolegy z divadel, kde hostuji.

Jaká byla vlastně vaše cesta k opernímu zpěvu a vaše další studia? Jste z rodiny operních/operetních pěvců…

Jsem dítě dvou operních pěvců, které se narodilo ve městě, kde oba získali svá první angažmá – v Opavě, konkrétně v historicky významném Slezském divadle. Již od dětství mě fascinovala opera a divadlo, a bylo mi zřejmé, že toto je cesta, kterou chci jít. Během puberty i studia jsem nikdy nepochyboval, že se operní dráha stane mým povoláním. Od malička jsem inscenoval opery v obývacím pokoji: zpíval jsem role svého otce nazpaměť, vyráběl kostýmy z mamčiných šatů a upravoval její divadelní paruky, abych mohl vystoupit jako Rigoletto. Přidával jsem cibuli do očí, aby babička pocítila autenticitu scény, kdy Rigoletto oplakává smrt své dcery, a používal jsem bílek a vatu k vytvoření vousů.

Netušil jsem, že po studiích v USA získám své první stálé zahraniční angažmá v Německu a že ještě před svým pětadvacátým rokem budu hostovat v takových institucích, jako jsou Semperoper, Národní divadlo a Státní opera v Praze, ve Stavovském divadle (Don Giovanni), v repertoáru Verdiho a později i v domech, jako jsou La Scala či Královská opera v Lutychu, nebo s orchestry Bamberger Symphoniker či Česká filharmonie.

Velkou zásluhu na mé kariéře má první klíčový krok – studium činohry na Pražské konzervatoři. Z této zkušenosti čerpám i dnes, spolupracuji s činoherními režiséry a soustředím se na role, které nabízejí výrazný herecký potenciál. Kapitolu HAMU bych vynechal – po letech bych musel kritizovat jak profesory, tak školu samotnou, což považuji za zbytečné. Obraz o této instituci si podle mého názoru udělá každý vystudovaný muzikant sám.

Na co jste nejvíce hrdý z vaší dosavadní pěvecké dráhy, co považujete za své největší úspěchy a milníky?

Jsem hrdý, nebo spíše vděčný, že mohu tuto práci vykonávat intenzivně od svých dvaceti let, bez přestávky a bez nutnosti věnovat se jiné profesi. Profesně mě živí a zároveň umožňuje rozvíjet můj umělecký životopis. Pokud nepočítám studentská léta na konzervatoři, kdy jsem hostoval v Hudebním divadle v Karlíně a začínal operetou, působím na mezinárodním operním poli nepřetržitě od roku 2012, což je již třináctá sezona.

Na svou kariéru vzpomínám s hrdostí, zejména na první zásadní angažmá v Landestheater Coburg, kde jsem strávil čtyři sezony a zpíval širokou škálu rolí různého repertoáru – byla to bezesporu největší škola mého uměleckého růstu. Dále pak Semperoper Dresden, kde jsem potkal řadu podstatných lidí a světových umělců, s nimiž jsem navázal dlouhodobou spolupráci. Bez této zkušenosti by nebylo možné to, čeho jsem dosáhl v posledních pěti letech své kariéry.

Díky angažmá v Semperoper se také výrazně rozšířila možnost hostovat v České republice. I když v současnosti působím v Národním divadle v Praze jako hostující sólista s aktuální přestávkou již třetí sezonu, jsem na tuto pozici hrdý. Mnoho umělců, kteří dnes reprezentují naši zemi a hudební obec na nejvyšší světové úrovni, má obdobně cílenou, byť někdy náročnou přestávku od stálých zaměstnavatelů doma v republice.

Máte vysněné role? Co z nich už jste si zazpíval a na které se těšíte, že vás potkají?

Měl jsem možnost zpívat řadu vysněných rolí, například Dona Giovanniho, Evžena Oněgina, Escamilla z Carmen, Forda z Falstaffa nebo Germonta z Traviaty. Mezi mé velké cíle patří jednoznačně role Rigoletto a Simone Boccanegra. Snů mám mnoho, avšak v mém oboru je lepší postupovat opatrně. Zdá se, že kolem čtyřicítky bude vhodný čas soustředit se intenzivněji na Verdiho repertoár.

Zatím se setkávám především s Mozartem a lyrickým barytonovým repertoárem. Občas si vyzkouším náročnější dramatickou roli na menší scéně, což mě velmi těší, a někdy se objeví i basová role. Pokud nejde o titulní part, je technicky zvládnutelná a přináší cennou zkušenost.

A vaši oblíbení skladatelé a repertoár mimo operu?

Řekl bych od Mozarta, Verdiho a Pucciniho přes Wagnera, Strausse, Dvořáka, Smetanu a Janáčka až po Čajkovského či Masseneta – a můžeme jít ještě dál. Jsem operní fanatik a operou žiji naplno, bez ohledu na repertoár, který se mi naskytne.

Mimo operní scénu se věnuji také neapolským písním. Již několik let působím se svou kapelou Jiří Rajniš a jeho Napolitan Quartet, s níž úspěšně objíždíme koncertní sály, festivaly a podia po celé České republice a na Slovensku. Tato činnost je pro mě srdcovou záležitostí. Naše koncerty jsou pravidelně odměňovány standing ovation a publikum si velmi oblíbilo i přiblížení písní prostřednictvím moderace s humorným nádechem. Celý koncert je náročný, protože zodpovídám nejen za pěvecký výkon, ale i za moderaci. Přesto je to pro mě nesmírně obohacující a vždy to stojí za to.

Co vás čeká v blízké době, po La Scale?

Můj pracovní kalendář je velmi naplněný a mám již plány na roky 2027, 2028 i 2029. Po návratu z La Scaly mě čeká první sólový recitál v pražském Rudolfinu, ve Dvořákově síni, pod taktovkou České filharmonie. Nedávno vznikl nový hudební tandem Rajniš / Pechanec, se kterým absolvujeme turné po Evropě zahrnující německý písňový repertoár Mahlera a Korngolda a rovněž italské písně. Další recitál nás čeká například ve Slovenské filharmonii a na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka.

V létě se opět vracím na Festival Immling, kde jsem rezidenčním umělcem ve dvou krásných produkcích — Lucia di Lammermoor a Maškarní ples. Dále se vracím do Královské opery v Lutychu, kde budeme uvádět Hubičku. Hned poté následuje další La Scala se Salome pod taktovkou Chaillyho a rovněž budu coverovat v Metropolitní opeře Lazebníka sevillského. V plánu je rovněž Don Carlos v Cincinnati a Čertova stěna v Opera Sydney.

Šéfové, kteří mě najali do Teatro Lirico di Cagliari nebo Teatro Carlo Felice v Janově, nyní působí v Bologni a v La Fenice v Benátkách, takže se tam připravuje klíčová spolupráce v budoucnu. Možná se některé projekty ještě přidají, jiné naopak odpadnou; takto to v postcovidové turbulentní době chodí a je třeba si na to zvyknout.

Rozhovor s umělcem vedl Milan Valden v listopadu 2025.