Antonio Pappano a jeho skvělý VĚZEŇ

(od: David Chaloupka)

Česká filharmonie pod taktovkou Antonia Pappana připravila českou koncertní premiéru jednoaktové opery Luigiho Dallapiccoly (1904–1975), významného italského skladatele 20. století. Jeho druhá opera Il Prigioniero (Vězeň) zazněla ve skvělém hudebním nastudování a s vybranými světovými sólisty, kteří podali sugestivní pěvecké výkony.

Dalllapicccolovy hudební opusy byly jen výjimečně provedeny na domácích koncertech a jeho díla jsou zde prakticky neznámá. Skladatel zasáhl do mnoha kompozičních oborů, a složil také čtyři opery. Uplatnil se nejen jako skladatel, ale i jako libretista všech jeho operních děl, ve kterých zpracoval významné literární látky s obdivuhodným dramaturgickým citem a smyslem pro zpívané slovo. První operou bylo zhudebnění známé francouzské prózy Noční let Antoineho de Saint-Exupéry ve formě italské jednoaktového hodinové opery Volo di notte s premiérou ve Florencii 1940, ve které se skladatel jednak vyrovnával s odcházejícím (a v té době také kolaborujícím) italským futurismem a jednak rozvinul vlastní aplikaci dvanáctitónové techniku, ve které se inspiroval kompozičním stylem Arnolda Schönberga. Druhou operou je pak právě Vězeň, komponovaný v letech 1944 až 1948, který zažil nejprve premiéru v italském rozhlase státní stanice RAI roku 1949 a v květnu 1950 pak následovala scénická premiéra opět ve Florencii v hlavním městském divadle Teatro Comunale. V letech 1949 až 1950 na biblický námět vytvořil krátké sacra rapppresentazione Job po vzoru chrámových mystérií. Po delší odmlce se vrátil k látce Odysseova putování, se kterou se několikrát setkal v mladších letech, například návrhem na baletní kompozici od významného tanečníka a choreografa Leonida Massina v roce 1938 nebo když roku 1941 připravil prováděcí verzi Monteverdiho Návratu Odyssea do vlasti pro florentský festival Maggio Musicale Fiorentino. Premiéra opery o prologu a dvou aktech Odysseus / Ulysse se odehrála ve velmi očekávané premiéře roku 1968 v Deutsche Oper v německém překladu libreta. Přestože byla završením skladatelových snah nejen na poli opery a byla provedena ve vynikajícímu nastudování Lorina Maazela s předními sólisty, nesetkala se s jednoznačně pozitivním ohlasem ani u publika, ani u kritiky. Z Dallapiccolových scénických děl pak zůstává nejčastěji inscenovaný právě Vězeň, který je často prováděn i na koncertním pódiu. Obě možnosti skýtají určité výhody i nevýhody. Jen málokteré divadlo totiž disponuje tak velkým sborem a předepsaným orchestrálním obsazením. Na druhé straně při koncertním nebo rozhlasovém provedení poněkud zaniká rozuzlení zápletky, které vyústí v nečekaný a trpce tragický konec.

Libreto Vězně vzniklo v těžké válečné době. První verze libreta byla dokončena na sklonku roku 1943. Základním námětem je pak krátká povídka Mučení nadějí ze souboru Kruté povídky pozdního francouzského romantika, hraběte Jean-Marie Mathiase Philippa Augusteho hraběho Villiers de l´Isle-Adam, jehož dílo předjímá jak symbolismus, tak dekadentní literární hnutí. Soubor povídek, z nichž řada vyšly dříve tiskem, byl jako celek publikován až roku 1889. Soubor vyšel několikráte v českých překladech, často v různě složených výběrech povídek; a některé povídky ze souboru vyšly také samostatně v žánrových výborech hrůzostrašných nebo strašidelných próz. Libretista Dallapiccola, na kterého látku upozornila jeho manželka Laura, ovšem použil i další literární motivy, např. popis povstání z Pověsti o Ulenspieglovi Charese De Costera (1868) a ve vyprávění matky v prologu pak evokoval postavu skutečného španělského krutovládce Filipa II., kterého dobře známe z Verdiho opery Don Carlos. Text rozčlenil do prologu a čtyřech kratších scén, takže celková délka opery nedosahuje ani 50 minut. Posunul také děj do jiného historické epochy oproti původní předloze.

Kompozičně zde Dallapiccola rozvíjel odkaz dvanáctitónové techniky po vzoru Druhé vídeňské školy, ovšem ve zcela osobitém a individuálním pojetí. A také s respektem k italské tradici opery. Dokázal sugestivně skloubit psychologické aspekty libreta (strach, úzkost, naděje, pocit beznaděje) v podstatě s klasickými operními ariózními nebo deklamačními útvary, mezi kterými dominují monologické celky (vyprávění matky o zlém snu, monolog Vězně i ariózní číslo Žalářníka). Témata uvěznění a svobody byly pro Dallapiccolu zásadní, opeře předcházel třídílný cyklus pro sbor Canti di prigionia (komponováno 1938–1941), ve kterých zhudebnil tři slavné texty o svobodě a zajetí, jejíž autory jsou „slavní vězni“ Marie Stuartovna, Boethius a Savonarola. Kompozice spolu úzce souvisejí, skladatel například v závěru opery využil segment z prvé části, modlitby Preghiera di Maria Stuarda. Po kompozici Vězně pak volnou ideovou trilogii uzavřel Canti di liberazione opět pro orchestr a sbor. Libreto opery obsahuje detailní popis akce a při útěku ve 3. scéně předepsal skladatel a zároveň libretista použití otáčivého jeviště. Velký orchestr je rozšířen o řadu bicích nástrojů s významným obsazením xylofonu a varhan. Za scénou by měl být k dispozici obsáhlý sbor.

Provedení italského dirigenta Antonia Pappana bylo ohromující, i když neznalý posluchač si musel zprvu poněkud zvykat na Dallapiccolův originální a vášnivý hudební jazyk, který vyžaduje určitou zkušenost se zvukovou analýzou. Pappano nejen vyzdvihl postupnou gradaci partitury až k tělesné tísnivosti, ale dokázal navodit i pocit až hymnické oslavy (klamného) osvobození titulního hrdiny krátce před závěrem. Mistrná byla souhra mezi dirigentem, mnohačetným sborem, orchestrem i skvěle vybranými světovými sólisty. Dirigent vypracoval partituru do nejmenších detailů, a věru to není snadný úkol u díla zde zcela neznámého. Pro pouhé tři sólové party (dvě epizodní role byly kvalitně obsazeny členu sboru) našel dirigent takřka ideální interprety. Krátká, ale takřka vražedná role Matky byla svěřena španělské dramatické sopranistce Ángeles Blancas Gulín. Ač to není hlas belcantové krásy, jde jednu z nejlepších představitelek různorodých rolí od Wagnerovy Senty, přes Janáčkovu Kostelničku a Elinu Makropulos, Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu až po španělské opery 19. a 20. století. Roli Matky interpretovala i na jeviště, v nedávné době vystoupila v inscenaci režiséra Calixta Bieita v Teatro dell´Opera v Římě. Part je velmi náročný už pro velmi nepohodlnou tessituru, extrémní výšky i hloubky ve velmi krátkém intervalu. Umělkyně je výraznou osobností, zpívající herečkou, která dokázala, ostatně stejně jako její pěvečtí kolegové dokonale tlumočit výrazové napětí partu. Místo amerického hrdinného tenoristy Brendena Gunella vystoupil ve dvojroli Žalářníka / Velkého inkvizitora ukrajinský tenorista Valentyn Dytjuk, která postavě dal úlisnost a pokrytectví bez možné diskuze. I jeho vokální výkon byl perfektní, byť postavu ztvárnil převážně staticky. Interpretace role Vězně americkým barytonistou Brianem Mulliganem snese nejvyšší světová měřítka po všech stránkách. Propracovaný pěvecký výkon, příjemný hlasový témbr, dokonalá práce s výrazovou složkou, srozumitelnost slova a celková pěvecká a psychologická identifikace s postavou byla ohromující, stejně jako jeho mimická a gestická akce omezená malým prostorem koncertního pódia. Strhující výkon, při kterém si pěvec zachoval zpěvnost a díky výborné technice se se hlasově přenést i přes velmi hlasité poryvy orchestrálních a sborových ataků ve fortissimu. Výkon, se kterým se na koncertním pódiu setkáváme jen velmi zřídka. Dalším „protagonistou“ opery je ovšem sbor jako jakýsi mnohačetný vnitřní hlas (Pražský filharmonický sbor) ve vynikajícím nastudování prominentního anglického sbormistra Simona Halseye. Provedení bylo odměněno dlouhotrvajícím potleskem a opakovanou děkovačkou sólistů.

A protože byl koncert v rámci předplatného, ti posluchači, kteří byli poněkud zneklidněni Dallapiccolovou partiturou, byli uklidnění druhou půlkou koncertu, ve které mladý islandský klavírista Víkingur Ólafsson přednesl Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr Es dur, op. 73, tzv. Císařský. Bravurní přednes a promyšlená efektní koncepce vynesly sólistovi (který zařadil i dva přemýšlivé sólové přídavky), dirigentu a orchestru na závěr večera oprávněné, a ještě mnohem delší ovace. Závažnost a humanistické sdělení Dallapiccolovy skladby, která zvláště v dnešní válek a mučení zaznívá o to naléhavěji, ovšem Beethovenův slavný opus nepřekonal.

Česká filharmonie, B2, 27. listopadu 2025, 19.30, Rudolfinum (druhý koncert tohoto programu)

Program:

Luigi Dallapiccola
Vězeň, koncertní provedení jednoaktové opery (česká premiéra) (48′)

— Přestávka —

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (37′)

Účinkující

Brian Mulligan Vězeň
Ángeles Blancas Gulín Matka
Valentyn Dytjuk Žalářník / Velký inkvizitor

Pražský filharmonický sbor 
Simon Halsey sbormistr

Víkingur Ólafsson klavír

Antonio Pappano dirigent
Česká filharmonie