(Od: Marián Sekerák)
Po více než sto letech se do bratislavského Slovenského národního divadla (SND) vrátil nejhranější operní opus francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila. V nové produkci opery na biblický námět se potkává letitá zkušenost v podobě dirigenta Marca Guidariniho a invence slovenské režisérky mladší generace Zuzany Fischer, dcery známého operního režiséra Miroslava Fischera (1932–2013) a mezzosopranistky Jitky Sapara-Fischerové.
Zařazení tohoto titulu je bezpochyby dramaturgicky obohacující, a to vzhledem ke zvýšení pestrosti současného repertoáru, jenž je v Bratislavě postaven (zřejmě z finančních důvodů) zejména na operních „šlágrech“ typu Aida, Turandot, Bohéma, La traviata či Nabucco. Na úvod je potřeba poznamenat, že z celkového výkonu členů a členek souboru i hostů bylo patrné velké nasazení všech zainteresovaných. Nelze upřít upřímnou touhu vytvořit inscenaci, která potěší a případně se udrží na repertoáru i déle. Jak naznačil během dramaturgického úvodu k navštívené repríze dramaturg Pavol Smolík, ambicí je případně uvést toto dílo ještě v roce 2027, kdy se bude slavit sto let od předchozí premiéry na deskách SND (tehdy v dnešní „historické budově“). Přeji inscenátorům, aby se jim tento sen splnil.
Inscenační tvar svěřený režisérce Fischerové a jejímu týmu (scéna a kostýmy Lucia Šedivá, světelný design Daniel Tesař) odpovídá v současnosti převažující divadelní estetice, opírajíce se o minimalistickou scénografii se silnou pohybovou složkou (choreografie Zuzana Lisoňová). I když je v této opeře předepsaných několik baletních scén, režisérka se rozhodla doplnit pohyb i do dalších míst, byť někdy jen v podobě běhání tanečníků po prázdné scéně. Adekvátnost a míra tohoto pohybu je věcí subjektivního vnímání. Je ovšem faktem, že tato opera, původně zamýšlená jako oratorium, má vícero statičtějších ploch. Výrazná symboličnost byla patrná v opakovaném používání rudých divokých máků a velkých luceren. První, dle slov režisérky v jinak kvalitně zpracovaném programovém bulletinu, jakožto symbol „krve, oběti padlých, omámení, smrti a současně nové naděje a nového života“. Druhý zřejmě jako symbol intimity hlavních aktérů. Některé scénografické prvky byly nicméně výslovně samoúčelné, především točité schodiště uprostřed prázdné scény. Jiné, praktičtější, jako by doputovaly z jiných oper: velké bílé sofa jako vystřižené z Traviaty či Fedory. Patrná byla nicméně snaha o rozpracování psychologického charakteru hlavních postav. Patřičně spektakulární bylo velké finále 3. jednání zborcení pohanského chrámu.
Marco Guidarini, který se v SND představil předloni v inscenaci Marii Stuardy, mající jepičí jevištní život, udržoval ukázněně hrající orchestr v nižší zvukové hladině. Místy navíc poněkud málo kontrastně, a to například ve scénách Izraelitů a Filištínů, kde se větší kontrasty a dramatičnost přímo nabízely. Není jistě potřeba dodávat, že Saint-Saëns byl brilantní mistr orchestru: používal modální a exotické barvy, jemné přechody a čistou fakturu. Barevněji a s výraznější dynamickou stopou se orchestr rozvinul až ve třetím jednání, kde extatické bakchanálie (i díky taneční složce) vyprovokovaly publikum k potlesku. Mimochodem, ten byl dokonce doplněn spontánním povstáním diváků při závěrečné děkovačce.
Žánr francouzské romantické opery si u pěvců vyžaduje jasnou artikulaci, kultivovaný tón, méně vibrata a více „déclamation noble“ (ušlechtilé výslovnosti). Na rozdíl třeba od Wagnera dbal Saint-Saëns na formální průzračnost a jasnou dikci – text musí být srozumitelný, forma přehledná. Nutno konstatovat, že pouze někteří pěvci během navštíveného večera těmto požadavkům dostáli alespoň v základech. Jako optimální se ukázalo obsazení titulních postav: Brazilce Maxe Joty (Samson) a domácí pěvkyně Terézie Kružliakové (Dalila). I když Jota (bez alternace!) zvládl svůj part bez forsírování a s nadhledem, Kružliaková se přece jenom výše popsanému francouzskému stylu (s nímž slovenští pěvci moc zkušeností kromě obligátní repertoárové Carmen nemají) blížila víc. Tato mezzosopránová role vyžaduje nejenom jistotu ve výškách, ale také podmanivost a rafinovanost ve střední poloze a nezbytnou jistotu v poloze nižší. Kružliaková těmto nárokům dostála se ctí; a i její dikce byla velmi dobrá. Podstatně horší, typicky slovansky tvrdou dikci však předvedl Pavol Remenár jakožto kněz boha Dagona. Nezdá se, že by mu tato role po pěvecké stránce zvláště sedla, což vyvážil hereckou věrohodností. V menších rolích Abimélecha a Hebrejského starce se sugestivně předvedly letité opory souboru Jozef Benci a Peter Mikuláš. První z jmenovaných pěvců dokonce trpělivě vyčkal po své divadelní smrti v 1. jednání v zákulisí až do závěrečné děkovačky, což u repríz u tohoto typu postav nebývá vždy zvykem. Smíšené sborové těleso, které má zejm. v 1. a 3. jednání svou neopomenutelnou roli, předvedlo pod vedením sbormistra Ladislava Kaprinaye znamenitý výkon, který patřil k nejsilnějším v celém nastudování.
Po dvou premiérách a jedné repríze se inscenace Samsona a Dalily objevuje v hracím plánu až v lednu ve dvou dalších reprízách a lze ji jistě doporučit všem, kteří mají v oblibě francouzský repertoár. I když je škoda, že jiné Saint-Saënsovy opery, které kromě dalších titulů již několik let vydává Palazzetto Bru Zane ve sběratelské edici, se na repertoáru středoevropských divadel prakticky nevyskytují, a to navzdory svým nesporným uměleckým kvalitám. Milí dramaturgové a milé dramaturgyně: znáte je? Potěšující nicméně je, že bratislavští se chystají v závěru sezony pro slovenské publikum objevit jiný kvalitní opus, Korngoldovu operu Mrtvé město, kterou si loni mohli koncertně vychutnat i diváci v Praze. Zaznít by měla rovněž pouze koncertně, a to pod taktovkou Tomáše Braunera ve dnech 18. a 20. června.
Camill Saint-Saëns – Samson a Dalila, Slovenské národní divadlo, psáno z reprízy 14. 10. 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.