(Od: Sandro Wilhelm)
Pietro Mascagni nemá v Česku silnou tradici; u nás je známý jen jako autor Sedláka kavalíra (Cavalleria Rusticana). Jen málokdo ví, že kromě tohoto prvního díla napsal Mascagni dalších 15 oper, z nichž téměř všechny by stály za znovuobjevení. Co dělá Mascagniho tak zajímavým, je fakt, že si velmi brzy našel vlastní styl, který během let neustále rozvíjel – až k výjimečné opeře „Nerone“, jeho poslední, uvedené v roce 1935 v milánské Scale, jejíž eklektický parlando styl už nemá s „Cavallerií“ téměř nic společného.
Tomáš Pilař, tehdy (v roce 2019) ještě šéf operního souboru v Plzni, si zaslouží velké uznání za to, že na repertoár zařadil jedno z Mascagniho mistrovských děl – operu IRIS, a to jako českou premiéru. Šlo tehdy o velmi přehledné a srozumitelné nastudování, které toto dílo představilo publiku, které Mascagniho téměř neznalo. Byla to i obdivuhodná vizuální podívaná mj. s výbornou Marií Kobielskou v titulní roli. Toto představení mi stále zní v uších. Rovněž pražská HAMU projevila odvahu a iniciativu, když v letech 1988 a 2002 (s Gabrielou Kopperovou a Stanislavou Jirků, střídavě s Andreou Tögel-Kalivodovou) uvedla jeho jednoaktovku ZANETTO.
IRIS čerpá z japonských námětů a byla první svého druhu v Itálii – vznikla dokonce ještě před MADAMA BUTTERFLY. Iris, mladá, nevinná dívka, která věří jen v dobro, je zneužita, prodána jako gejša a pod tíhou osudu hyne. Jde o příběh, který působí na city. V té době byl v módě zájem o východní témata nahlížená evropskou optikou. V Itálii byla IRIS opakovaně uváděna, ovšem převážně na středně velkých scénách, které si s náročností orchestrální a sborové složky díla často nedokázaly poradit. Opera byla svého času natolik oblíbená, že při zahájení Olympijských her v Římě v roce 1960 byl dokonce proveden její úvodní sbor.
Byl to mimořádně hrdinský čin – vzkřísit toto dílo v Madridu koncertním provedením v původní verzi, jak ji zamýšlel sám skladatel – tedy s obrovským symfonickým orchestrem ve stylu Richarda Strausse a se sborem o zhruba 150 členech. Od oficiální nahrávky s orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Giuseppe Patanè nebylo možné tento zvukový monument zažít tak intenzivně a vychutnat si jej tak, jako nyní.
Bylo požehnáním, že se v Madridu podařilo získat Danieleho Callegariho, zkušeného dirigenta verismu, který má Mascagniho styl doslova v krvi. Každá změna tempa, každé rubato bylo provedeno s největší precizností. Orchestr Teatro Real je technicky na tak vysoké úrovni, že během tohoto magického večera nedošlo k žádnému zakolísání u dechových nástrojů, žádné nečisté frázi u smyčců a žádné nesoulady mezi sborem, orchestrem a sólisty. U hudby, která neustále pracuje s rubaty, je to doslova zázrak a svědčí to o tom, jak velmi je španělský orchestr dokonale soustředěný a jak pozorně sleduje každé gesto dirigenta. Zvuk byl nádherný. Konečně jsme slyšeli celou paletu gongů a ostatních bicích nástrojů. Bylo to zvukové opojení, které diváky doslova omámilo. Publiku se doslova tajil dech. Atmosféra byla tak elektrizující, že by se dala krájet. Přesto bych si v prvních dvou aktech přál o něco pomalejší tempa – často byla na hranici technické i pěvecké proveditelnosti. Odvážné harmonické zvraty tak nemohly být plně vychutnány. Ve třetím aktu se ale dirigentovo vnitřní tempo znatelně zpomalilo a vedlo k mohutnému závěrečnému vyvrcholení.
Na úspěchu měl lví podíl také zhruba 150 -členný sbor pod vedením José Luise Bassa. Takovou zvukovou hutnost v kombinaci s brilantním, kompaktním zvukem člověk slyší opravdu málokdy. Složité harmonie ve finálním sboru, zejména náročné pasáže ženských hlasů, byly naprosto čisté, zvukově kouzelné, hutné a silné. Byla to čistá magie. Žádná z mých zhruba padesáti (!) sběratelských nahrávek tohoto díla (kromě té s orchestrem Bavorského rozhlasu) nedokázala tuto ohromující zvukovou sílu a magii tak dokonale zachytit.
Úspěch samozřejmě závisí i na sólistech. Byla to jistě osobní přání Ermonely Jaho, dnešní výjimečné veristické divy ve stopách Magdy Olivero či Clary Petrella, aby mohla zpívat tuto roli. Postavu zachytila ve všech jejích aspektech – každé slovo, ba každá slabika byla naplněna významem. Její hlas není krásný v tradičním smyslu – stejně jako nebyl ani u Magdy Olivero, nejvýznamnější poválečné představitelky Iris, která se za toto dílo opakovaně zasazovala. Ale co Jaho předvedla z hlediska výrazových nuancí, barev, frázování, hlubokého pochopení každého slova, byla umělecká dokonalost, před níž se nikdo v sále nemohl ubránit. Bylo slyšet i pověstné spadnutí jehly, když pečlivě a umělecky vychutnávala každé piano a svou hrou se hluboce ponořila do postavy.
Ve svých 71 letech debutoval neúnavný Gregory Kunde jako její svůdce Osaka. Je obdivuhodné, že si zpěvák v tomto věku dokáže zachovat svěžest a lesk hlasu, aniž by sklouzl do silného vibrata či jevil známky únavy. Jaká úžasná kariérní cesta – od lyrických rolí až po hrdinské! A jako Američan překvapil tím, jak si tento Mascagniho styl dokonale osvojil. Každé rubato bylo přesné, frázoval s pravým italským citem. Bylo to tak idiomatické, že měl člověk pocit, že poslouchá italského tenora z padesátých let, který tuto hudbu nasával s mateřským mlékem. Klobouk dolů!
Co pak předvedl German Enrique Alcantara v barytonové roli Kyóta, to hraničilo s neuvěřitelným. Taková lehkost a přirozenost – jako by tuto roli zpíval celý život. Hlas plný krásy, síly a výrazu. Každé slovo mělo význam. Člověk jen žasl.
Slepého otce Iris ztvárnil Jongmin Park, asijský basista. Mocný hlas, hutný, šťavnatý, s nádherným tónem. Často však u asijských zpěváků chybí jisté fyzické zaujetí, hlubší vnoření se do role. Mnohé zůstalo na povrchu. Velké výbuchy emocí byly sice dobře zazpívané, ale bez vnitřního zápalu.
Absolutním klenotem byla menší role Dhii, kterou ztvárnila Carmen Solis. Solis, která jinak zpívá na provinčních scénách ve Španělsku Toscu, Amelii z Maškarního plesu či Leonoru z Trubadúra, se nebála přijmout tuto menší, ale těžkou a náročnou roli. Zazpívala ji s takovou lehkostí, čistotou a krásou tónu – až k pokleknutí.
Skvostným číslem byl i Hadrář, kterého ztvárnil Pablo Garcia-Lopez. Jeho zasněná píseň nikdy nezněla krásněji. Nádherné piano ve hlavovým tónen, fráze natahované do nekonečna s dokonalým rubatem. Tyto vedlejší role znovu ukázaly, jak důsledně Teatro Real obsazuje i ty nejmenší postavy.
Toto představení bylo požehnáním a milníkem v historii uvádění tohoto díla, jehož dozvuk se bude dlouho nést.
Pietro Mascagni – IRIS; koncertní provedení – Madrid, Teatro Real, 4. října 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.