Pražský Idomeneo: pěvci vítězí nad únavou režie

První letošní premiérou operního souboru pražského Národního divadla je IDOMENEO W. A. Mozarta. Ačkoli Idomeneo patří k základním dílům světového operního repertoáru, pražská scéna jej dosud poněkud neprávem opomíjela – na rozdíl od často znovu uváděných, leč málokdy obohacených inscenací Dona Giovanniho či Figarovy svatby.“

Poslední pražský IDOMENEO, uváděný ve Stavovském divadle od května 2010 do ledna 2011, měl pouhých osm repríz, a to jistě nebylo jen vinou málo vydařené režie Yoshiho Oidy. Český divák prostě Mozartovy rané opery typu Lucio Silla, Mitridate, Il re pastore či Idomenea skoro nezná a ke své škodě na ně do divadla nechodí. Uvidíme, zda lepší bilance dosáhne nová inscenace Idomenea, která měla svoji premiéru 25. září letošního roku v režii Calixta Bieita a v hudebním nastudování a provedení Konrada Junghänela.

Mozartova opera zpracovává mytologický námět z dramaticky působivé doby po Trójské válce; mezi bojovníky, kteří se vrací domů, je i krétský král Idomeneo v ohrožení vlastního života na moři slíbí bohu Neptunovi oběť, jíž má být první člověk, kterého král na pevnině potká. Tím je však jeho vlastní syn Idamantes. Na podrobné informace související s genezí díla a jeho prvním provedením v mnichovském Cuvilliés-Theater v lednu 1781 bych rád čtenáře odkázal na fundovaně připravený divadelní program dramaturgyně Opery ND dr. Jitky Slavíkové

Určitou zajímavostí nové produkce Idomenea je její uvedení v budově Státní opery, ačkoliv dosud platila tradice uvádět Mozartovy opery a další díla klasicismu spíše v komornějším prostředí Stavovského divadla. Velkorysý prostor Státní opery se však nakonec ukázal být pro komorní obsazení orchestru poněkud neúměrný – a to i přesto, že orchestr, umístěný na zvýšené podestě, hrál celkově spolehlivě.

Hudební nastudování bylo svěřeno významnému německému dirigentovi Konradu Junghänelovi, který byl zhruba před dvaceti lety uznávanou osobností na poli historicky poučené interpretace. Jeho pojetí Mozartova Idomenea však bohužel postrádalo výraznější dramatický náboj – jeho hudební koncepci docela zásadně chyběl kontrast, spád i vnitřní tah. Ačkoliv pěvecké výkony většiny účinkujících byly na velmi vysoké úrovni, celkový hudební dojem působil dost ploše a bez potřebného napětí.

S režisérem Calixtem Bieitem se české publikum nesetkává poprvé – např. na konci minulé sezóny vzbudil značný rozruch svojí netradiční a až burcující interpretací Její pastorkyně, vycházející ideově z jeho starší inscenace ve Stuttgartu. Zatímco Její pastorkyňa provokovala a podněcovala živou diskusi o hranicích interpretace Janáčkových děl, Bieitův Idomeneo bohužel takové otázky neotvírá. Naopak spíše odhaluje režisérovu bezradnost či zjevnou tvůrčí vyčerpanost. Přitom právě strhující Mozartova hudba a nadčasové libreto Giambattisty Varesca nabízejí široký prostor pro promyšlené inscenační uchopení i hlubší psychologické rozvedení vztahů – jak ostatně dokládají úspěšné inscenace Idomenea na evropských scénách posledního desetiletí.

Zpočátku mohl mít divák pocit, že se katalánský režisér drží spíše při zemi, ovšem druhá část večera nemilosrdně odhalila nedostatek tvůrčí invence. Ten se projevoval v nesmyslných scénických akcích, které postrádaly jakýkoli hlubší význam či psychologickou motivaci. Dominantní plastové kvádry scénografky Anny-Sofie Kirsch sice zpočátku naznačovaly metaforu osamělosti a vnitřního zápasu hlavních postav, avšak postupně se měnily v pouhý dekorativní prvek, nasvěcovaný v nejrůznějších barvách bez hlubšího obsahu. Jejich přítomnost se tak stává spíše přítěží než oporou režijní koncepce. Místo aby režie usilovala hlubší rozehrání, „zaměstnala“ tým statistů, kteří mechanicky přesouvali zmíněné kvádry, aby v nich izolovali jednotlivé interprety do prázdných gestických obrazů. Samostatnou kapitolou jsou kostýmy Pauly Klein, které by svou nevzhledností samy o sobě nevadily, kdyby byly alespoň funkční. Bohužel tomu tak není – jen občas podtrhují charakter jednotlivých postav či jejich proměnu a občas působí spíše nahodile. Namísto aby přispívaly k psychologickému prohloubení a celistvosti inscenace, stávají se dalším prvkem vizuální neujasněnosti a koncepční roztříštěnosti.

Za jedno ze závažných režijních pochybění režijní pochybení lze považovat Bieitovo pojetí Elettry – vedle Donny Anny jedné z nejdramatičtějších ženských postav Mozartova díla. Namísto výbušné, tragicky rozervané ženy zmítané emocemi, ji režisér proměnil v usedlou, lehce směšnou dámu středního věku, která hledá únik ze svého uzavřeného světa ve vizi milostného vztahu s mladým Idamanem. Její velká árie “Idol mio, se ritroso”, během níž Elettra bezcílně kartáčuje Idamantovy boty, je spíše parodií než dramatickým vyjádřením citu. A závěrečné šílenství v árii „Oh smania! oh furie! oh disperata Elettra!“, vrcholící aktem, kdy si hrdinka nasadí kabelku na hlavu, představuje smutné svědectví o režisérově vyprázdněnosti a ztrátě tvůrčí energie.

*W. A. Mozart – IDOMENEO © Serghei Gherciu*

Nového Idomenea v pražském ND „zachraňují“ alespoň úctyhodné pěvecké výkony většiny sólistů. Začněme největší pochvalou: Národní divadlo disponuje opravdu pěvecky nadstandarním představitelem hlavní mužské role Evanem LeRoy Johnsonem, který se v minulé sezóně v ND představil jako Giasone v jinak spíše zapomenutelném představení Cherubiniho Medey. Johnson má krásný hlas, výborně frázuje, jeho recitativy jsou plné výrazu a ve své ústřední árii „Fuer del mar“ navíc nabízí velmi pěknou koloraturu. Švédská mezzosopranistka Rebecka Wallroth byla velmi přesvědčivým Idamantem, s působivou hořkostí v hlase a bohatou výrazovostí plnou citů ve zpěvu. Zklamáním večera byl ovšem výkon Jekatěriny Krovatěvy; ruská sopranistka disponuje sice hezkým hlasem ve střední poloze, ale způsob, jak s tímto materiálem pracuje, není technicky úplně dobře zvládnutý.Nového Idomenea v pražském ND „zachraňují“ alespoň úctyhodné pěvecké výkony většiny sólistů. Začněme největší pochvalou: Národní divadlo disponuje opravdu pěvecky nadstandarním představitelem hlavní mužské role Evanem LeRoy Johnsonem, který se v minulé sezóně v ND představil jako Giasone v jinak spíše zapomenutelném představení Cherubiniho Medey. Johnson má krásný hlas, výborně frázuje, jeho recitativy jsou plné výrazu a ve své ústřední árii „Fuer del mar“ navíc nabízí velmi pěknou koloraturu. Švédská mezzosopranistka Rebecka Wallroth byla velmi přesvědčivým Idamantem, s působivou hořkostí v hlase a bohatou výrazovostí plnou citů ve zpěvu. Zklamáním večera byl ovšem výkon Jekatěriny Krovatěvy; ruská sopranistka disponuje sice hezkým hlasem ve střední poloze, ale způsob, jak s tímto materiálem pracuje, není technicky úplně dobře zvládnutý. Zejména vyšší poloha, která navíc v této roli není nijak exponovaná, jí činí nepřeslechnutelné problémy. Petra Alvarez Šimková se v roli Elettry představila již podruhé – po svém výrazném debutu v plzeňské produkci roku 2019. Je bezpochyby jedinou pěvkyní současného souboru ND, která může tuto mimořádně náročnou úlohu zpívat. Přestože její témbr není pro roli zcela ideální, je velice muzikální a po technické stránce ji zvládá s velkou jistotou, s výbornou italskou dikcí a působivým výrazem. Škoda jen, že scénické pojetí Elettry ji nutí k jevištním akcím, které její charakter její postavy spíše degradují, než aby rozvíjely její pěvecko-interpretační potenciál. Zdeněk Plech pronesl z orchestřiště Hlas věštby s obvyklou jistotou a noblesou. Dramaturgie provedla v partituře značný počet škrtů, hlavně v recitativech (což nebylo na škodu), a zcela eliminovala postavu Arbaceho, který splynul s postavou Neptunova velekněze. Tato postava však v Bieitově pojetí působí však naprosto uměle až sterilně, bez sebemenší známky charakteru. Bohužel stejně mdlý a bez výrazového zázemí byl i pěvecký výkon Eduarda Kácela. Zcela nepochopitelným režijním gestem pak zůstává přítomnost němého dvojčete Neptunova velekněze (Marie Anna Valíčková) – smysl této postavy patrně zná jen sám Calixto Bieito.