Perníková chaloupka v Plzni – andělé, igelitová estetika a trochu kouzla

Když jsem se poprvé setkal s pohádkovou operou Engelberta Humperdincka Jeníček a Mařenka – vůbec jsem netušil, že jde o dílo, které si od své premiéry v roce 1893 uchovalo tak neobyčejnou popularitu. Dnes mě nepřekvapí, že se hraje nejen v německy mluvících zemích, ale i v newyorské Met, a že vzniklo nespočet nahrávek, v nichž se např. v dětských rolích Jeníčka a Mařenky objevila ta největší jména pěvecké historie – Elisabeth Schwarzkopf, Elisabeth Grümmer, Frederica von Stade, Ileana Cotrubas, Lucia Popp, Edita Gruberová, Brigitte Fassbaender, Rita Streich, Anneliese Rothenberger.

Když jsem však tuto operu začal poslouchat já, upoutala moji pozornost především jedna nahrávka – a ta mě fascinuje dodnes. Snímek Mnichovského rozhlasu z roku 1971 pod taktovkou Kurta Eichhorna je pro mě vrcholem humperdinckovské interpretace. Vedle výborně obsazených dětských rolí Anny Moffo (Jeníček) a Helen Donath (Mařenka) je to především Christa Ludwig jako nepřekonatelná Ježibaba, která mě při každém poslechu znovu fascinuje: s každým slovem si doslova hraje, dává mu zvláštní barvu i význam, a přitom dokáže svoji zlobu rozeznít velkolepým, téměř wagnerovským zvukem plným legata.

I v českých zemích se Perníková chaloupka – jak se u nás také občas nazývá Humperdinckova opera – objevuje na repertoáru poměrně často. Naposledy byla provedena na počátku letošního roku v Moravském divadle Olomouc (2025), v pražském Národním divadle se hrála řadu sezón od  roku 2015; a nejnověji ji uvádí plzeňské Divadlo J. K. Tyla, kam se Humperdinckova pohádka vrací po šestatřiceti letech. Poměrně časté uvádění tohoto titulu však zdaleka neodráží jen jeho umělecké kvality, ale také jistou dramaturgickou opatrnost našich scén. Vedení divadel se v případě pohádkového operního repertoáru jen zřídka odváží sáhnout po méně známých, avšak neméně hodnotných dílech – například po Žvanivém slimejši Jiřího Pauera, Sněguročce Nikolaje Rimského-Korsakova, Dítěti a kouzlech Maurice Ravela, anebo, zůstaneme-li u samotného Humperdincka, po jeho jímavých Královských dětech (Die Königskinder), které přitom patří ke stálému repertoáru německy mluvících divadel.

Nová inscenace Jeníčka a Mařenky v Divadle J. K. Tyla měla premiéru 18. října 2025. Režisér Štěpán Pácl, známý především svou činoherní prací, zvolil vcelku konzervativní přístup oproštěný o zbytečnou popisnost. S výjimkou stylizovaného obrazu setkání dětí s Ježibabou dílo nijak výrazně neposouvá do jiné doby, nicméně ve své koncepci akcentuje motiv zakletých dětí a andělů. Tento důraz by mohl snad i obohatit původní význam díla – kdyby ovšem andělé nebyli oděni do nevzhledných a kostýmně nelogických kreací Lindy Boráros, které působí spíše směšně. Naopak choreografie Richarda Ševčíka přináší inscenaci potřebnou dynamiku. Představitelky hlavních dětských rolí jsou pohybově živé, zejména Barbora de Nunes-Cambraia jako Jeníček v první premiéře, která s klukovskou energií doslova létá po jevišti. Alternující Jeníček Jany Piorecké je oproti tomu pohybově střídmější a bohužel i pěvecky méně výrazný. Scénografické řešení samotné perníkové chaloupky od Adély Szturcové, pojaté jako přívěs s cukrovou vatou místo tradičního perníku, by mohlo být zajímavým moderním kontrapunktem – kdyby ovšem chaloupka nepůsobila tak nevzhledně. Ověšená odpudivě vyhlížejícími igelitovými pytlíky s vatou připomíná spíše omšelý pouťový stánek než magické lákadlo pro děti. Jinak režisérova práce se zpěváky na vzájemné interakci a na precizní výslovnosti českého textu zaslouží pochvalu.

Dirigent Jiří Štrunc se snažil najít optimální rovnováhu mezi velkým orchestrem – jehož intenzita místy nabývá až wagnerovské plnosti – a hlasy, které by se přes tuto hutnou zvukovou masu měly prosadit, zejména v dětských rolí a v partu Víly. Výsledkem je spíše přijatelný kompromis než ideální soulad. Zmíněné role totiž vyžadují hlasy mozartovského typu – s uvolněnou, zvonící výškou, schopnou proniknout i přes orchestrální stěnu. V Plzni se s takovými hlasy prakticky nesetkáme: obě Mařenky mají sice příjemnou střední polohu, ale obě už mají problémy s výškami. Hlas Lenky Pavlovič si udržuje  jistý lesk a jas, zatímco Yukiko Smetáčková Kinjo postrádá hlavový tón, který by hlasu umožnil skutečně zazářit.

Z pozice v druhé řadě prvního balkónu působil zvuk orchestru DJKT v první polovině premiérového večera poměrně suchým a neplastickým dojmem; ztrácela se přirozená prostorová hloubka a propojení jednotlivých sekcí. Po přesunu do přízemí, odkud jsem sledoval i první reprízu, se však projevila vyváženější orchestrální textura a jasnější artikulace motivů, což umožnilo lépe vnímat dynamické kontrasty a barevnou pestrost orchestrace. Výkon tělesa byl celkově na solidní úrovni, přičemž určité rezervy spočívaly v technických nedostatcích dechové sekce, která se hlavně při prvním večeru potýkala s občasnou nečistou intonací. Vedle Orchestru DJKT a sólistů se v inscenaci skvěle uplatnil Dětský sbor DJKT Kajetán, připravený sbormistryněmi Annou Marií Lahodovou a Zuzanou Kuncovou.

U obou Mařenek je nutno pochválit přesvědčivé herecké pojetí včetně přirozeně působící pohybové složky jejich výkonu. Z obou Jeníčků bych určitě dal přednost hlasově i pohybově tvárnější Barboře de Nunes-Cambraia. K ozdobě plzeňské inscenace určitě patří Tatínkové (Jakub Hliněnský a Daniel Kfelíř), oba ve svém projevu velmi bezprostřední, s bodrostí hlase, vynikající srozumitelností textu a přitom s krásným legátem.  Osobní preference by mohla mírně naklonit misku vah ve prospěch Daniela Kfelíře, jehož tón působí plněji a barevněji. Postavu Maminky ztvárnila v obou premiérách Jana Foff Tetourová, která akcentovala zejména přísnost a nesmlouvavost mateřské autority. Tyto rysy se výrazně odrážely v jejím pěveckém projevu, zejména v úderně znějících atacích, které dodávaly postavě dramatickou ostrost. Šťastnou ruku nemělo vedení operního souboru při obsazování role Víly, tedy spojení původních rolí Sandmännchen a Taumännchen. Radka Sehnoutková a Vanda Šípová postrádaly ve svém projevu potřebný lesk a znělost ve všech polohách, stejně jako větší jistotu ve vysokých tónech.

Postava Ježibaby, komponovaná pro mezzosoprán, patří k nejvděčnějším úlohám opery – nabízí téměř neomezené možnosti výrazového zpěvu i hereckého ztvárnění a umožňuje zpěvákovi plně využít dramatický i komediální potenciál role. Atraktivita této pohádkové postavy vede k tomu, že se jí často ujímají i mužští interpreti (tenoristé), sopranistky a zcela nedávno ji ve Frankfurtu vytvořil i countertenor (Kagmin Justin Kim). Plzeňský tenorista Richard Samek dokáže potenciál své role využít v hudebně i pohybově působivém provedení, přičemž i jeho ironický nadhled nad postavou působí velice sympaticky. Jeho barevný tenor se velmi dobře prosazuje ve střední poloze, avšak ve výškách produkuje už pouze úzký tón, který kontrastuje s jeho rozvinutou střední polohou. Alternující Tomáš Kořínek bohužel ve většině rolí působí usedlým až unaveným dojmem a nedokáže se plně „odvázat“ ani v roli Ježibaby. Jeho pěvecký projev je chudý na výraz a práci s významem slov tak, aby jim dodal přitažlivost a citové zabarvení – např. fráze „Můj mazlíčku…“ vyzněla v jeho podání zcela neutrálně. Tím výčet představitelů role Knusperhexe ještě nekončí: třetí alternující umělec, který se této role 31. října poprvé ujme, bude mezzosopranistka Jana Foff Tetourová.

Humperdinckova pohádková opera Jeníček a Mařenka zůstává vděčným titulem, který dokáže přitáhnout široké spektrum diváků – od malých dětí až po zkušené operní publikum. První dvě představení v plzeňském Divadle J. K. Tyla zaznamenala vysokou návštěvnost a potvrdila, že dílo patří mezi oblíbené pilíře dětského operního repertoáru. Solidní standard plzeňské inscenace jen narušují rezervy ve scénografii a v pěveckém obsazení sopránových rolí, které nejsou zcela adekvátně obsazeny.

Engelbert Humperdinck – Jeníček a Mařenka (Perníková chaloupka, Hänsel und Gretel) – Divadlo J. K. Tyla v Plzni – psáno z premiéry 18.10. a první reprízy 21.10.2025