Při své nedávné návštěvě Helsinek jsem měl příležitost shlédnout Telemannova Orphea v nastudování studentů Akademie Jeana Sibelia (Sibelius-Akatemian ooppera). Volba tohoto titulu může u někoho vyvolat řadu otázek – nicméně možná zajímavější pro českého čtenáře je pomyslné srovnání výkonů helsinských studentů s jejich protějšky z pěveckého oddělení pražské HAMU.
Ani mohutná renesance barokní hudby, která na evropských jevištích vládne už zhruba čtvrt století, zatím plně nevzkřísila tvorbu německého barokního mistra Georga Philippa Telemanna (1681 – 1767 Hamburk), Bachova současníka. Právě po velmi vzácně uváděné skladatelově opeře Die wunderbare Beständigkeit der Liebe, oder Orpheus (Podivuhodná stálost lásky aneb Orfeus) sáhla nyní Akademie Jeana Sibelia (Sibelius-Akatemian ooppera), což je něco jako obdoba pražské HAMU. Studenti Akademie nastudovali tento titul pod hudebním vedením Markuse Lehtinena a za doprovodu studentského orchestru.
Ještě v 18. století velmi oblíbené „orfeovské“ téma vychází u Telemanna z francouzské předlohy Orphée Michela Du Boullaye, zhudebněné roku 1690 Louisem Lullym, synem Jeana-Baptisty Lullyho. Oproti klasickým předlohám opírající se o mýtus pěvce, kterým svým zpěvem obměkčí i vládce podsvětí, aby mu vrátil ztracenou Eurydiku, je Telemannova látka zajímavá hned ve dvou ohledech. Kromě obvyklých dvou hlavních postav uvádí Lullyho libreto na scénu několik nových postav, např. thráckou princeznu Orasii, nešťastně zamilovanou do Orfea, která je dokonce nositelkou stěžejního pěveckého partu. Základním jazykem libreta je němčina, avšak v partituře se objevují také árie v italštině a francouzštině a navíc, nejnovější výzkumy však potvrdily, že všechny árie jsou skutečně původní Telemannovy kompozice.
Srozumitelné a sdělné orfeovské téma, zasazené do klasické barokní formy s typickou stavbou recitativů a árií, nabízí mladým zpěvákům jedinečnou příležitost vyzkoušet na studentském jevišti své první skutečné divadelní kroky. Poprvé tu mohou vystoupit v roli a v kostýmu, zpívat v cizím jazyce a zároveň ukázat, že dokážou interpretovat postavu – od volby výrazových prostředků až po zachování pěveckých principů, jako je plné legato, práce s textem či cit pro individuální rytmus jazyka. Vedle vytvoření charakteru na scéně zároveň musí studenti předvést svoji schopnosti interakce s ostatními účinkujícími. To vše se pak spojuje ve velkou výzvu, v níž je třeba prokázat také nezbytnou pěveckou a fyzickou výdrž během více než dvouhodinového představení.
Premiéra studentského představení se konala 26.září letošního roku v Music Center Jeanna Sibelia (Musiikkitalon Sonore-sallisa). Představení, které proběhlo pod taktovkou Markuse Lehtinena, mělo umírněnou úroveň, poznamenanou nevyrovnanou úrovní jednotlivých sólistů. Po pěvecké stránce se asi nejvíce dařilo Leile Saari, která navíc zjevně disponovala větší pěveckou zkušeností než ostatní interpreti. Velmi dobře zvládla jak recitativy, tak árie v němčině, přičemž byl to především její part, který byl zajímavě prošpikován také áriemi v italštině a jednou árií ve francouzštině, komponované se záměrem podtrhnout momentální emocionální rozpoložení postavy. Pěvkyně zaujala dobře vystavěným charakterem, který měl svůj jasný vývoj; na scéně se pohybovala suverénním způsobem a herecky vcelku přesvědčivě. Jen ke konci představení přece jenom už na ní byla znát stopa únavy. Barytonistovi Sakari Topimu (Orpheus) se vcelku dařilo v první části představení, kde vládl kultivovaným hlasem, v recitativech se snažil řádně vyslovovat a přitom zpívat v legatu; ale bohužel v druhé části večera jeho výkon zjevně poznamenala únava – recitativy spíše bezbarvě deklamoval, než aby jim dával skutečný obsah a legato z jeho projevu zmizelo zcela. Sopranistka Maija Rautasuo jako Euridice ovšem předvedla velmi krásný výkon – její zvonivý soprán se ideálně hodil pro roli, navíc měla mladistvé vyzařování plné radosti. Rautasuo prezentovala působivé frázování, pěkně vypracované recitativy plné výrazu i perlivé koloratury v áriích. Standardně slušné výkony odvedly rovněž Ismene Maji Burggraaff a Cephisa a Kněžka Mancy Kumar. Slabší stránkou premiérového večera byl tenorista Wille Enckell (Eurimedes), jehož hlasový rozsah byl poněkud omezený. Přesto však dokázal svoji postavu zajímavě vyprofilovat – měla jasný vývoj a své pevné místo v inscenaci. Bohužel interpretace Ascalax Karoliiny Hautala a Pluta basisty Joona Juntunena patřily k těm nejslabším, kterém jsem ve během představení zažil zažil, a troufám si říci, že studenty takové úrovně by asi české operní školství do řad budoucích adeptů operního zpěvu asi vůbec nepřijalo.
Inscenaci Telemannova Orphea se studenty po herecké stránce připravil Vilppu Kiljunen a Marianna Metsälampi. Na jevišti jednotliví účinkující předvedly kreace od suverénních až po trochu strnulé (určitě u někoho ovlivněné premiérovou trémou). Hrálo se na funkční, proměnlivé a pro zpěváky ne úplně ideální (nakloněné) scéně Sampo Pyhälä. Spíše pohádkově vyhlížející kostýmy pro představení vytvořily Pia Lasonen (kostýmy) a Tuija Luukkainen (masky).
Návštěva premiéry studentského představení Telemannova Orphea v podání pěveckého oddělení Sibeliovy akademie byla pro mě více než jen příjemným zpestřením pobytu ve finské metropoli. Díky zkušenostem z absolventských koncertů některých studentů pražské HAMU, z nedávného představení pěveckého oddělení HAMU Brittenovy opery The Turn of the Screw či z pravidelných setkávání se studenty pražské Akademie v repertoárových inscenacích v Praze i mimo ni mám možnost určitého srovnání. A právě na jeho základě si troufám poznamenat, že pražští adepti operního zpěvu jako jsou např. Marie Šimůnková, Matěj Kotrba, Dominik Klapka, Kateřina Březinová či Leyla Bakhishova dosahují v mnoha ohledech daleko vyšší úrovně – nejen pokud jde o techniku zpěvu, ale také o bohatost výrazu a schopnost interpretace textu v cizích jazycích.
Georg Philipp Telemann -Orpheus, Helsinky, Sibelius-Akatemia 26. září 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.