Alice a Quickly: Falstaffova show v Drážďanech patří ženám

Italský šarm, hudební brilance a komický génius Verdiho FALSTAFFA nově ožívají v drážďanské Semperoper. Nová inscenace pod taktovkou Danieleho Gattiho přináší večer plný vokální dokonalosti, orchestrální extáze a kouzla herecké interakce, který diváky strhne od prvních tónů až po závěrečnou scénu. Sólisté Buratto, Lemieux a Alaimo potvrzují, že italská opera na světové úrovni může být v Drážďanech skutečností.

FALSTAFF je jedinou Verdiho komickou operou, která se na současných scénách pravidelně uvádí. Jeho raný pokus o operní veselohru Un giorno di regno (Jeden den králem, 1840) při premiéře v milánské La Scale naprosto propadl a i dnes se hraje jen výjimečně. Libreto Falstaffa vytvořil Verdiho blízký spolupracovník z pozdního tvůrčího období Arrigo Boito – sám skladatel, který se do dějin zapsal především operou Mefistofele (1875). Boito čerpal námět především ze Shakespearovy oblíbené veselohry Veselé paničky windsorské, ale titulní postavu rozmařilého rytíře Falstaffa obohatil i o vybrané pasáže z historické hry Jindřich IV. (část I a II), kde se Falstaff objevuje poprvé. Tím se původně poněkud jednostranná postava z Veselých paniček proměnila v charakter s větší hloubkou a filozofickým nadhledem.

Měřeno čistě uměleckými kritérii, by se drážďanský FALSTAFF měl spíše jmenovat Alice a Quickly, neboť to byly právě představitelky Alice Fordové Eleonora Buratto a Marie-Nicole Lemieux (Mrs. Quickly), které svými dokonalými pěvecko-hereckými kreacemi zastínily titulního Nicolu Alaima i poněkud rozpačitý výsledek režijní koncepce Damiana Michieletta. Jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností současnosti, italská sopranistka Eleonora Buratto, ověnčená titulem „Zpěvačka roku“ vyhlášeným na základě hlasování hudebního magazínu Opernwelt, se v Drážďanech představila vůbec poprvé. Ačkoli Alice Fordová nepatří k nejvděčnějším sopránovým rolím – jakými jsou například Desdemona, Tosca, Madama Butterfly, Mimì či Anna Bolena, které Buratto s úspěchem ztvárňuje na předních operních scénách světa – propůjčila jí pěvkyně mimořádnou vokální kulturu, technickou jistotu a vzácný smysl pro jemné finesy italské interpretační tradice. Její Alice navíc okouzlila půvabem, ženskostí, působivým humorem a přirozenou osobnostní září. Francouzská mezzosopranistka Marie-Nicole Lemieux má roli paní Quickly ve svém repertoáru už více než deset let – mimo jiné se v ní představila i v březnu 2023 v přenosu z newyorské Metropolitní opery (který mohli sledovat i čeští diváci). Postavu má propracovanou do nejmenších detailů a ve své neuvěřitelné, doslova senzační kreaci dává význam každé frázi i každému slovu, kterému propůjčuje osobitý výraz. Svou Mrs. Quickly obohacuje o mimořádné charisma, spontánnost a neutuchající jevištní energii, díky nimž její výkon působí naprosto strhujícím dojmem.

Neodolatelné ženství obou představitelek nedokázal překonat ani pěvecky skvěle disponovaný Nicola Alaimo v titulní roli Falstaffa. Jeho nádherně zbarvený, sytý baryton se uměl rozeznít s mimořádnou intenzitou, zejména ve vyšší střední a vyšší poloze, kde především ve forte dosahoval velkých momentů hudební extáze. Alaimo podal výkon, který spojoval brilantní techniku s hlubokým ponorem do postavy – jeho Falstaff byl nejen komický a životný, ale i lidsky dojemný a moudrý. Prostřednictvím svého výrazu dokázal na jeviště přenést mnoho z Verdiho i Shakespearovy filozofie, a jeho kreace tak rozhodně patřila k vrcholům večera. Ve stínu svého Sira zůstaly postavy jeho dvou sluhů, Bardolfa (Simeon Esper) a Pistoly (Marco Spotti), a nakonec i Dottora Cajuse (Didier Pieri), které působily dosti křečovitě, nedostatečně rozvinutě a pěvecky nevýrazně. Částečně to mohlo být záměrem režijní koncepce, podle níž byly tyto postavy vytrženy ze svých tradičních rolí a fungovaly spíše jako členové hudební skupiny, jejímž středobodem a vůdcem je zpěvák Falstaff. Druhou windsorskou paničkou Mrs. Meg Page, byla Nicole Chirke, která disponovala pěkným lehkým mezzosopránem, avšak na scéně působila vedle Lemieux a Buratto spíše nevýrazně a místy jen „do počtu“. Mladý pár Fentona a Nanetty vytvořili pěvecky zdatní Juan Francisco Gatell a Rosalia Cid, oba s krásným hlasem a působivým frázováním. Rosalii Cid však přeci jen chyběl v hlasu větší lesk a výraznější osobní vyzařování. Žárlivého manžela Forda ztělesnil italský barytonista Lodovico Ravizza, který předvedl výkon vynikající jak pěvecky, tak stylově.

Bylo celkem přirozené, že Daniele Gatti jako nový GMD od dubna 2024 (po svém předchůdci Christianovi Thielemannovi) chtěl ve své první premiéře ukázat osobitý přístup k italské opeře, přestože si v minulosti získal uznání i za výjimečné interpretace německé hudby, zejména Richarda Wagnera. Pod jeho vedením zazněla hudba i zpěv na mimořádně vysoké úrovni, s vyváženou kombinací výrazové síly a jemné melancholie. Dirigent prosazoval precizní interpretaci, každému tempu a tónině partitury poskytl potřebný prostor a citlivě zvýraznil všechny náladové proměny. Orchestr Staatskapelle Dresden okázal oživit subtilní barevnost partitury a bravurně zvládal jak jemné pianissimo, tak mohutná forte a náročná tremola, aniž by se nechal zastrašit rychlými tempy. Po mírně rozkolísaném a nejednotném prvním jednání Gatti udržel dokonalou kontrolu nad zpěváky i orchestrem a zachoval hudební rovnováhu i v těch nejsložitějších ansámblech.

Jestliže hudební stránka nové inscenace měla skutečně výtečnou úroveň, o poznání hůře dopadl ideový a celkový scénický koncept nové produkce. Oblíbený italský operní režisér Damiano Michieletto již v roce 2013 přenesl Verdiho FALSTAFFA v Salzburgu velmi úspěšně do „moderní“ doby: bezmocný bývalý operní zpěvák v milánském domově důchodců Casa Verdi se nechával unášet vzpomínkami a mnoha snovými sekvencemi dřívějších ztvárnění Falstaffa a dokonce vizualizoval svou vlastní pohřební slavnost.

V nové inscenaci Semperoper v Drážďanech je Sir John Falstaff jakousi bývalou rockovou hvězdou, ocitající se v zenitu svých hudebních schopností, který si chce dokázat ještě svoji nehasnoucí popularitu a mužnou sílu ve svádění vdaných paniček.  S výjimkou úvodní scény v zašlém rockovém klubu rozmístil scénograf Paolo Fantin po jevišti pojízdné sloupy, které flexibilně vytvářely univerzální prostory pro jednotlivé scény a umožňovaly plynulý průběh bez přerušení. Na druhou stranu však časté přesuny sloupů a sedaček postupně působily monotónně a v zásadě nenabízely žádný nový hlubší výtvarný zážitek. Na druhé straně bohatá a ve třetím aktu až vizuálně opulentní stránka inscenace, výrazně podpořená kostýmy Agathe MacQueen, sice bavila část publika, ale ztratilo se v ní zcela hlavní téma klíčového aktu Falstaffa, které chtěl režisér se svým týmem divákům sdělit. Nedostatečně uchopenou koncepci inscenace navíc podtrhla závěrečná scéna maškarády, kdy se na jevišti objevil maskovaný sbor seniorů, fyzicky omezených, pohybujících se jen s chodítky, berlemi či infuzními stojany; tyto postavy působily vytrženě a dávaly dojem, že byly převzaty ze salcburské Michielettiho inscenace, aniž by měly vlastní kontext v drážďanské inscenaci.

I přes jisté režijní rezervy je drážďanský FALSTAFF velkým zážitkem, za kterým se vyplatí dojet do nedalekého Saska – vesměs brilantní sólisté, okouzlující orchestr pod vedením Gattiho a Verdiho hudební genialita vytvářejí večer, který diváka strhne od první do poslední noty.

Giuseppe Verdi: FALSTAFF, Semperoper Dresden, premiéra 5.října 2025, psáno z reprízy 17. října 2025