ELEKTRA Richarda Strausse otevírá sezónu 2025–2026 Finské národní opery a baletu a hned od prvních taktů slibuje intenzivní a nezapomenutelný zážitek. Tato inscenace vznikla v rámci prestižní mezinárodní koprodukce, která spojuje některá z nejvýznamnějších operních scén světa – Festival v Aix-en-Provence, Teatro alla Scala v Miláně, Metropolitní operu v New Yorku, Gran Teatre del Liceu v Barceloně a Staatsoper v Berlíně. Dílo se uvádí v režii zesnulého legendárního francouzského režiséra Patrice Chéreaua, který na tomto díle pracoval až do své smrti v roce 2013. Kromě výtečné inscenace, kterou jsem zatím měl možnost vidět zatím jen na streamu z Met, mě do Helsinek přivedlo zejména očekávání, že uvidím (opět) německou sopranistku Ricardu Merbeth – jednu z nejvýraznějších současných představitelek titulní role. Každý její výkon totiž slibuje být plný emocí, síly a tragické krásy, která dokáže diváky naprosto pohltit.
HELSINKY A OPERA
Současná budova Finské národní opery, známá pod místním názvem Suomen Kansallisooppera, se nachází v samotném srdci Helsinek. Otevřena byla v roce 1993 a od té doby nabízí moderní zázemí jak pro operní, tak baletní soubor. Opera se věnuje především klasickému repertoáru, zároveň však podporuje i současné finské skladatele a nové inscenace. V sezóně 2025/2026 nabídne program, který spojuje hudební tradici s moderními dramatickými díly. Po Straussově hudební tragédii Elektra se na jevišti objeví Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka, jehož premiéra je plánována na konci října 2025. V lednu bude uvedena opera Morgonstjärnan – The Morning Star, inspirovaná románem norského autora Karla Ove Knausgårda. Následovat bude v únoru Bartókův Hrad knížete Modrovouse a během sezóny se v několika večerech představí i soudobý titul Festem skladatele Marka-Anthonyho Turnage. Sezónu pak uzavřou dvě inscenace – Luonnotar Jeana Sibelia a Čajkovského Jolanta, které budou uváděny vždy společně v jednom večeru; jejich premiéra se uskuteční 15. května 2026.
MERBETH PATŘÍ K ABSOLUTNÍ SVĚTOVÉ ŠPIČCE
Mistrovství německé sopranistky Ricardy Merbeth se projevuje naplno právě v titulní roli Elektry Richarda Strausse, která je vyvrcholením jejího dlouholetého uměleckého snažení. Ve svých vídeňských začátcích zpívala v Elektře Čtvrtou děvečku, později léta druhou hlavní roli, lyričtější sestru Elektřinu, Chrysothemis. V poslední dekádě své nikterak překotné, nýbrž velice rozumně se rozvíjející kariéry s vědomím umělecké zralosti a v plné hlasové síle zpívá nejdramatičtější role světového repertoáru – vedle Elektry také Salome, Barvířku a jako jedna z mála interpretek také Egyptskou Helenu od Richarda Strausse. Ve wagnerovském repertoáru vyměnila dřívější mladodramatické role Elsy, Alžběty a Sieglindy za Brünnhildu, Isoldu a Kundry, přičemž i Sentu si stále drží ve svém repertoáru. Vynikající Elektru Merbeth jsem měl možnost zažít poprvé v roce 2024 v Neapoli, kde ji představila ve starší, spíše tradičně pojaté inscenaci Klause Michaela Grübera. Její výkon byl už tehdy mimořádný, ovšem orchestr prestižního italského divadla Teatro San Carlo nedokázal zcela naplnit enormní nároky, které Straussova hudba klade na přesnost a stylovost interpretace. Přestože se jednalo o špičkové těleso s hlubokým vztahem k italské opeře, u německé klasiky se projevila menší zkušenost, a Merbeth tak neměla k dispozici orchestr, který by její výkon podpořil na sto procent.
Naproti tomu orchestr Finské národní opery zaujal technickou precizností, stylovostí a energií plnou napětí. Dirigent Hannu Lintu se sice více soustředil na orchestr než na zpěváky a občas překvapoval změnou temp, což vedlo hned v nesnadné úvodní scéně služek k hudebnímu nesouladu mezi orchestrem a interpretkami. Jinak Lintu však volil spíše pomalejší tempa (obě recenzovaná představení trvala cca 1 hodinu a 50 minut), které ale dokázal naplnit dostatečným napětím. Naštěstí to nepředstavovalo větší problém pro zpěváky ani pro titulní Ricardu Merbeth, která bezpečně zvládla dlouhé držení úchvatných vysokých tónů. Celkově její interpretace šla do úžasné hloubky, její zpěv byl vrchovatě výrazný, každá fráze a každé slovo nesly hluboký obsah plný emocí. Merbeth prokázala obdivuhodnou výdrž, neboť Elektra je po většinu představení nepřetržitě na jevišti. Pozoruhodné však bylo, jak po dlouhých scénách vzdoru a pomsty, zpívaných s drtivou silou ve forte, dokázala po setkání s Orestem svůj hlas ztišit a proměnit. V tzv. „Erkennungsszene“ nabídla posluchačům virtuózní, přímo kabinetní ukázku belcantového mistrovství – jemnou, omamnou síť libozvučných tónů, která se přirozeně splétaly do suverénně lehce tvořených výšek, naplněných něhou a překypujícím sesterským citem. Herecky bylo její ztvárnění rovněž naprosto přesvědčivé, s hlubokým porozuměním textu a scénické akce, což bylo jistě částečně dáno i zkušenostmi z předchozích účinkování ve stejné produkci v milánské La Scale a v Státní opeře Berlín.
OSTATNÍ INTERPRETI
Druhou velkou postavu dramatu vytvořila litevská pěvkyně Vida Miknevičiūtė, rovněž proslulá na mezinárodních scénách především interpretací německých skladatelů. Umělkyni mělo čest poznat i české publikum, když v září loňského roku ve Dvořákově síni umělců pražského Rudolfina vytvořila hlavní ženskou postavu v koncertním provedení Korngoldovy opery Die Tote Stadt (Mrtvé město). Stejně tak strhujícím způsobem se umí utkat také s rolí Chrysothemis, rolí nesnadnou, s obávanou vysokou polohou a vlastně trochu nevděčnou, neboť pořád stojící ve stínu mamutí titulní partie. Její krásný hlas jako laser dokáže bez problémů proniknout i silně obsazeným straussovským orchestrem. Jen v nejvyšší poloze má občas tendenci k rychlému vibratu, který může být trochu záležitostí osobního vkusu a preferencí každého posluchače. Roli Elektřiny matky Klytämnestry vytvořila mezzosopranistka Sophie Koch, která nyní v letech umělecké zralosti se snaží najít vhodný repertoár. Koch, která byla uznávanou interpretkou francouzského lyrického repertoáru a více než dvě desetiletí vyhledávaným Oktaviánem, nyní už postrádá špičkové vysoké tóny, aniž by se zatím u ní rozvinuly kontraaltové hloubky tak klíčové pro interpretaci Klytämnestřina charakteru. Navíc měla intonační problémy v přechodech mezi jednotlivými rejstříky a občas byla pod tónem. Koch v souladu s režií vytváří roli jako psychicky narušenou osobnost než jako totální lidský vrak, navíc v roli působí možná až příliš mladistvě. Sam Taskinen jako Orest zaujal mohutností svého basového materiálu, který ale v hluboké poloze trochu nepřirozeně zabarvoval, čehož výsledkem bylo zpívání „do sebe“. I v menších rolích na sebe výrazně upozornili výtečně zpívající Mladý sluha Tuomasa Miettoly a Aegisth Miky Pohjonena. Z kvintetu děveček byla pěvecky i představitelsky výrazná Bonita Hyman (1. děvečka), naopak Maria Lenart (3. děvečka) svůj part nezvládala a 5. děvečka nezvykle hlasově robustní Johanny Rusanen-Kartano měla zase potíže s obávanou vysokou polohou.
Inscenace Patrice Chéreaua je strhující – s neobyčejnou důsledností vychází z textu a přirozeně rozvíjí charaktery i jejich vzájemné vztahy. Na rozdíl od mnoha jiných pojetí zapojuje do hry i postavy služek a sluhů, kteří nejsou jen pasivní kulisou, ale svou živou a přitom nevtíravou mimickou akcí a přesvědčivým herectvím „dohrávají“ scény až do nejmenších detailů. Celek tak působí nesmírně organicky a emocionálně. Snad jedinou výhradou může být poněkud rozporuplně působící závěr velké scény Klytämnestry, jenž zcela pomíjí její (libretem dané) radostnou reakci na zprávu o smrti Oresta.
Richard Strauss – Elektra, Finská národní opera (Suomen Kansallisooppera), psáno z repríz 25. a 27. září 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.