20 let čekání – Faurého Pénélope poprvé v Mnichově

Gabriel Fauré (1845–1924) patří mezi nejvýraznější postavy francouzské hudby na přelomu 19. a 20. století, a přesto zůstává pro mnohé velkým neznámým. Jeho tichá, niterná estetika, smysl pro jemnost, barevnost a rafinovanou harmonii jej odlišují od expresivnějších soudobých skladatelů, jako byli Debussy nebo Ravel. Fauré byl spíše mistrem písně, komorní hudby a duchovních děl, ale na poli opery byl až do pokročilého věku pouhým pozorovatelem. Teprve ve svých osmašedesáti letech se rozhodl napsat operu PÉNÉLOPE, která nakonec zůstala jeho jediným příspěvkem k žánru hudebního divadla.

PÉNÉLOPE POPRVÉ V MNICHOVĚ

Tříaktová opera na motivy z Odysseovy legendy sleduje slavný moment návratu ithackého krále a jeho setkání s manželkou Pénélope, jež mu zůstala po dvacet let věrná. Dílo se řadí do širší tradice oper s antickými náměty, která sahá až k Monteverdiho Návratu Odyssea do vlasti (Il ritorno d’Ulisse in patria). Fauré však k příběhu přistupuje jinak než jeho předchůdci – nikoli skrze dramatické činy, ale prostřednictvím introspektivní hudby, rozvolněné struktury a soustředění se na psychologii a časovou hloubku. Od své premiéry v roce 1913 se dílo provádí spíše jen ve frankofonních zemích (a i tam velmi vzácně). Studiové nahrávky opery existují jen dvě, ta první pochází z roku 1956 z Radio France a titulní roli v ní zpívá Regine Crespin. Druhá byla natočena pro label Erato v roce 1982 s Jessye Norman jako Pénélope a s dirigentem Charlesem Dutoit.  Právě jistý nedostatek dramatického děje, absence ariózních ploch a nekonečně dlouhé dialogy postav pronášené ve francouzštině, která není jazykem, kterému rozumí většina operních diváků, přispívají k tomu, že se opera v současnosti objevuje na repertoárech jen výjimečně. Na německé půdě se Pénélope poprvé představila až v roce 2002 v Chemnitz a posléze ve Franfurtu nad Mohanem (2019). Nyní se Mnichovská státní opera rozhodla zařadit toto dílo jako druhou premiéru jubilejních 150. operních slavností v Mnichově, v amfiteátrálně působivém prostoru Prinzregententheater.

ŽÁDNÍ BOHOVÉ, ŽÁDNÝ TELEMACHOS

Pro velice zvláštní útvar Faurého opery, ve které jako by se zastavil čas, zvolila režisérka Andrea Breth, známá svým precizním, psychologicky výtvarným režijním stylem, originální scénický jazyk, spočívající v zobrazení metaforického prostoru myšlenek, vzpomínek a ztraceného času. Použité vizuální prostředky odkazují převážně na zobrazení zpomalení času (německy Verlangsamung), jisté uzavřenosti a zádumčivosti, která je typická pro hlavní protagonistku a osoby, které se nacházejí v jejím bezprostředním okolí. Motiv času, vzpomínky a dialogy prezentované ovšem spíše jako monology postav jsou stěžejními tématy inscenace. Proto v opeře ani na jevišti nevystupují žádní antičtí bohové či syn Pénélope a Odyssea Telemachos – příběh se soustředí výhradně na vnitřní svět hlavních aktérů. Úvodní scéna Raimunda Orfea Voigta připomíná prázdnou muzejní halu, v níž jsou rozeseta torza antických hrdinů, mezi kterými do Ithaky přichází Odysseus jako žebrák ještě před odhalením své pravé identity. Pocit uzavřenosti a sklíčenosti , vyvolaný neustálým čekáním pak však zesiluje pomalý tok stále nových klaustrofobních kójích posouvajících se po forbíně. V inscenaci se v různých časových rovinách prolínají dvojníci hlavních postav – režijní prvek, který může působit poněkud konvenčně, avšak v pojetí Andrey Breth nabývá nového a neokoukaného významu. Divák není pouze pasivním pozorovatelem scénických obrazů; množství použitých symbolů jej vybízí k aktivnímu přemýšlení, dešifrování režisérčina scénického jazyka a vlastní intepretaci vizuálního sdělení. To však může být náročné, protože symbolika a metafory výrazně převažují, zatímco čistému realismu se inscenace záměrně vyhýbá.

Otázkou zůstává, zda je originální inscenační klíč, založený na zpomalených pohybech, omezené interakci postav a introspektivních, symbolicky bohatých promluvách, pro tento spíše lyrický než dramatický titul skutečně nejvhodnější. V kombinaci s hutným orchestrálním zvukem, který místy ztěžuje srozumitelnost pěvců, může u části publika vyvolat dojem až přílišné statičnosti.

SKVĚLÉ HUDEBNÍ PROVEDENÍ A VÝBORNÍ INTERPRETI

I skvělé hudební provedení jde ruku v ruce s režijní subtilností. Finská dirigentka Susanna Mälkki vede Bavorský státní orchestr s neobyčejnou jemností a citem pro barvu. Zvuk je transparentní, dynamické nuance jsou nesmírně propracované. Faurého hudba zde nezaznívá jako vášnivá exprese, ale jako tichá řeka emocí, jejichž hloubka je o to působivější. Dirigentka se vyhýbá patosu, ale v pravých momentech nechá orchestr zazářit, jako ve finále, kdy se Pénélope a Odysseus po dvaceti letech znovu setkají a jejich ruce se pomalu přibližují.

V hlavních rolích excelují Victoria Karkacheva jako Pénélope a Brandon Jovanovich jako Odysseus. Karkacheva disponuje nádherně zvučným mezzosopránem osobité barvy s pevným jádrem, který je schopen jemné lyriky i síly v okamžicích vzdoru a neústupnosti. Její Pénélope je postava veskrze introvertní, soustředěná, ale vnitřně velice silná. Jovanovich, kterého diváci znají především jako interpreta dramatických rolí světového repertoáru (Siegmund, Heřman ad.), dokáže svůj výraz přesvědčivě ztišit a zintimnit. Přirozeně tak zapadá do komornějšího introspektivního inscenačně-hudebního rámce, aniž by vadilo, že jeho hlas již postrádá dřívější zářivost a průraznost ve vysoké poloze. Z jinak výborného obsazení vystupuje především Rinat Shaham coby chůva Eukleia s působivě podmanivým altem, dále tenor Loïc Félix jako nápadník Antinoüs a barvitě znějící pastýř v podání mladého britského barytonisty Thomase Mole.

Je nepochybně velkou zásluhou vedení Bayerische Staatsoper, že vedle zavedených děl skladatelů, jako jsou Wagner, Strauss, Puccini či Verdi, a vedle současných operních novinek uvádí na mnichovské jeviště i pozapomenuté či zřídka hrané tituly minulosti. Právě ty mohou oslovit nové skupiny diváků a nabídnout jim nevšední divadelní zážitek. Faurého Pénélope v režii Andrey Breth navíc představuje dílo, které nevnucuje jednoznačný výklad, ale naopak podněcuje publikum k vlastní interpretaci a reflexi jednání postav.

Gabriel Fauré – Pénélope, Bavorská státní opera v Prinzregententheater; premiéra 18. července 2025, psáno z reprízy 21. července 2025