Opera Trubadúr přináší omamný příběh plný emocí, zasazený na pozadí temného středověkého Španělska. Láska, nenávist a oběť se v tomto díle prolínají v prudkých kontrastech, jež Giuseppe Verdi mistrně přetavil do strhující hudební podoby. Díky své melodické bohatosti a dramatickému náboji si Il Trovatore vydobyl pevné místo na operních jevištích po celém světě. Přesto je nutno podotknout, že operní libreto Salvatora Cammarana je považováno za jedno z nejslabších v operní literatuře – často nepřehledné a těžkopádné. Není divu, že pozornost diváků se při sledování tohoto titulu nezřídka přesouvá od děje k hudební složce. A jak se s tímto dílem vypořádala nová inscenace v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla?
Pro Michala Lieberzeita je Trubadúr režijním debutem, přestože se už dříve výrazně podílel na vzniku řady plzeňských inscenací jako asistent režie. Jako startovní titul však Il Trovatore není právě ideální volbou pro začínajícího režiséra – dílo totiž nenabízí mnoho prostoru pro nějaký kreativnější výklad. Spíše vybízí k tomu, aby režisér retušoval slabší místa libreta a vytvořil takový inscenační rámec, který především nebude rušit hudební interpretaci a umožní vyniknout jednotlivým pěveckým výkonům. Lieberzeit se rozhodl, že se přesto pokusí novou intepretaci Cammaranova textu najít. Místo toho, aby se například zaměřil na hlavní hybatelku děje cikánku Azucenu, vycházejíc i z toho, že původně se titul měl podle ní dokonce jmenoval La Zingara, hledá „přesah do současnosti“ u postavy Leonory, která se v plzeňské inscenaci přes svoji inkarnaci snaží nalézt odpověď na otázku, “zda její oběť není vznešeným činem, ale chybou?“, pokud přímo cituji režiséra z tiskové zprávy DJKT k premiéře. Bohužel tento motiv diváky příliš neosloví, proměny Leonory v čase jsou jevištně nečitelné a málo účinné, naštěstí na druhou stranu alespoň nebrání divákovi v tom, aby sledoval příběh v sekvenci jednotlivých scén, přestože právě tomu se chtěl režisér záměrně vyhnout. Plzeňskému Trubadúrovi rovněž chybělo vygradování, závěr mj. rozmělněný mácháním sekery nad Manricovou hlavou a časovou „transformací“ Leonory, postrádal žádoucí vyústění dramatického děje a jakýkoliv emocionální dopad. Hraje se na vcelku funkční (prázdné) scéně Daniela Dvořáka, ohraničené třemi bílými stěnami, přičemž dominantním vizuálním prvkem jsou obrazové projekce na tyto stěny. Černobílé projekce jsou akceptovatelné v té chvíli, kdy nějakým způsobem definují a ilustrují prostředí, ve kterém se obraz odehrává, nicméně to Lieberzeitovi nestačí a postupně do projekcí začíná přimíchávat rádoby psychologický přesah scén. Ten však ve své výtvarné stylizaci, například ve třetí scéně během Lunovy velké árie „Ardita, e qual furente amore ed irritato orgoglio chiesero a me“, překračuje hranice vkusu, když sám hrabě Luna v dotáčkách předvádí sexuální útok na Leonoru. Scénografii doplňují matrace rozeseté po jevišti, které však působí spíše jako překážky – účinkující o ně zakopávají nebo si na nich případně podvrtnou nohu – než aby měly nějaký jasný inscenační smysl. Podobně jako řada průměrných režisérů se i Lieberzeit soustředí spíše na vytváření vizuálně působivých obrazů než na důsledné budování vztahů mezi postavami. Ty zůstávají jen lehce načrtnuté – podle libreta a také podle intuice a zkušeností samotných pěvců. Herecká a pohybová práce se sborem je poznamenaná rutinou a klišé bohužel toho nejpokleslejšího druhu. Navíc ve snaze působit inovativně nutí inscenátoři sbor do nepřirozených a místy až trapně vyhlížejících pohybových výstupů, které v kontextu tragické opery působí spíše komicky. Korunu výtvarnému pojetí představení dávají dost nepatřičné kostýmy Dany Haklové, mj. se tvářící historizujícím dojmem u titulních postav s výjimkou Leonory. Ale současně si také u nich divák klade otázku, proč epizodní jeptišky nebo obyvatelé cikánského tábora musí mít tak extravagantní kostýmy, když s tím režie ale jinak vůbec neumí pracovat.
Plzeňský Trubadúr se tak alespoň může opřít o vcelku kvalitní hudební nastudování (Jiří Štrunc) a pěvecké obsazení, které v našich zeměpisných šířkách patří určitě k tomu nejlepšímu, co se týče hlavních postav. Orchestr Divadla J. K. Tyla hrál na obou premiérách technicky velmi jistě a se zvukovou vyrovnaností ve všech sekcích. Dirigent přesně dodržoval dynamiku orchestru a pěvce nikdy nekryl. Nesoulad nastával jen občas mezi orchestrem a sólisty, protože dirigent Jiří Štrunc někdy držel svá tempa bez ohledu na potřeby a typy hlasů.
Jednoznačnou hvězdou první premiéry byl basista Jan Hnyk (Ferrando), který vedle skvostného materiálu předvedl nádherné frázování plné legata, aniž by ovšem rezignoval na výrazovou pestrost. Se zkušeností v hlase, výrazu i hereckém uchopení role vytvořila „první“ Leonoru Lívia Obručník Vénosová, u které však tu a tam vadilo tvrdé nasazování tónů. Domácí Ivana Veberová zaujala především působivou deklamací rozsáhlých romantických a lehce dramaticky zvlněných pasáží, zrcadlící Leonořinu dychtivost po lásce. Lze rovněž pozitivně hodnotit její pěkně znějící výšky, které tentokrát obdivuhodně postrádaly obvyklou ostrost. Celkově Veberová předvedla velmi pěkný výkon, který by snad bylo možné pozvednout ještě „zakulacením“ některých špičkových tónů. U plzeňského publika velice oblíbený tenorista Paolo Lardiozzone zpíval Manrica o premiéře s velký nasazením, bohužel hlasově hodně „con forza“, což mu během večera způsobilo slyšitelnou indispozici. Následující představení Plzeň přivítala dalšího výjimečného interpreta – italsko-belgického tenoristu par excellence Mickaela Spadacciniho. Ten nadchl publikum technicky precizním výkonem, který oslňoval leskem, výrazovou bohatostí a zejména nefalšovaným italským temperamentem. Jeho kreace byla propracovaná a zároveň působivě vášnivá, což z ní činilo nezapomenutelný zážitek. Do role hraběte Luny angažovala Plzeň dva špičkové české barytonisty, z nichž každý přistoupil k této záporné Verdiho postavě trochu odlišným způsobem. Hlasově dominantnější (i když někdy ve výškách pod tónem zpívající) a výraznější i typově byl Martin Bárta, který se představil při druhé premiéře. Naproti tomu Svatopluk Sem nabídl jemnější, avšak plně legitimní alternativu během premiérového večera, ten vysoké tóny sice zvládal, ale byly zase dosti úzké. Velkým zážitkem první reprízy byla do detailu pěvecky i herecky propracovaná Azucena Jany Foff Tetourové. Umělkyně překvapila hloubkou výrazu a zároveň nepřetržitým legatem, které provázelo její zpěv i v těch nejdramatičtějších pasážích. Představila zralý hlas ideální pro tuto roli, současně se vzácnou vyrovnaností a vynikající znělostí ve všech rejstřících. Navíc její herecký výkon umocněný přirozeným charismatem působil na jevišti natolik silně, že kdykoli se objevila, strhávala na sebe pozornost jako magnet plný energie a živelné síly. Alternující Kateřina Jalovcová zaujala především krásným hlasovým materiálem, zatímco její výrazová stránka sice nebyla slabá, ale nepřinášela dostatečnou hloubku. Její pojetí role tak působilo celkově lyričtěji a zdrženlivěji. Plnému ponoření do role také bránilo její časté sledování dirigenta, které ji občas vyvádělo ze soustředění a udržovalo lehký odstup od ztvárňované postavy. Okruh obsazení hlavních postav uzavírám Františkem Zahradníčkem, který se sice neprosadil tak výrazně jako Hnyk, nicméně pěvecky a herecky naprosto svrchovaným způsobem se uvedl v roli Ferranda.
Úroveň divadelního představení se však neposuzuje pouze podle hlavních rolí, často ji naopak určují i ty nejmenší. A právě v tomto ohledu se plzeňský soubor tentokrát neprezentoval v tom nejlepším světle: průměrné byly obě Ines, navíc s problémy s italštinou – Jana Piorecká a Radka Sehnoutková, pěvecky naprosto nedostatečný byl ve svém krátkém sólovém výstupu David Cizner (Ruiz) při obou premiérách (na druhé zpíval v ohlášené indispozici). Sbor opery DJKT podal solidní výkon, ale poněkud nevyrovnaný, zvláště neuvěřitelně bídně zněl ženský sbor o 2.premiéře v již zmíněné třetí scéně opery.
G. Verdi – Trubadúr (Il Trovatore), Divadlo J. K. Tyla v Plzni, psáno z první a druhé premiéry (24. a 29.4.2025)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.