Vítejte v Oblakokukačkově

Říše ptáků odedávna fascinovala lidskou představivost – svým zpěvem, lehkostí letu i tajemným, kolektivním chováním. V mytologiích, náboženství i umění se ptáci stávali symboly duše, svobody, naděje, ale i nebezpečné jinakosti. Nejen zoologický, ale především metaforický svět ptáků se pro člověka stal plátnem, na něž mohl promítat své vlastní touhy, strachy a společenské struktury. Tato fascinace se silně promítla do tvorby napříč staletími. Aristofanés ve své antické komedii Ptáci (414 př. n. l.) vytvořil satirickou utopii, kde lidé opouštějí vlastní svět a spolu s ptáky zakládají nový řád „kdesi mezi nebem a zemí“ – karikaturu lidské moci i touhy po úniku. O více než dvě tisíciletí později napsala Daphne du Maurier svou povídku Ptáci (1952), v níž se příroda v podobě hejna bezejmenných útočníků stává nelítostným zrcadlem lidské bezbrannosti – ta se stala předlohou také pro slavný horor Alfreda Hitchcocka z roku 1963. Pozoruhodným příspěvkem k tomuto tématu je bohužel málo uváděná, ale mimořádně působivá opera Waltera Braunfelse (1882-1954) PTÁCI (Die Vögel, 1920). V ní se volně inspirovaný Aristofanův námět mění v hluboké podobenství o lidské pýše, zklamání a věčném hledání harmonie s přírodou. Opera, která byla poprvé uvedena 30. listopadu 1920 v Národním divadle v Mnichově, měla svojí nejnovější premiéru poslední březnovou neděli ve Státním divadle v Brauschweigu. A dovolím si hned na počátku poznamenat, že zaujala hlavně příkladnou hudební stránkou produkce.

BRAUNFELSOVI PTÁCI NA JEVIŠTÍCH

Po úspěšné světové premiéře PTÁKŮ , kterou řídil velký německý dirigent Bruno Walter, byla opera reprízována hned také v Kolíně nad Rýnem, Vídni, Stuttgartu a Berlíně. Od roku 1927 však počet inscenací výrazně klesal a po nástupu nacistů k moci počátkem roku 1933 byla Braunfelsova díla zcela zakázána. Ani po skončení druhé světové války se k nim zájem nevrátil. Teprve sedmnáct let po skladatelově smrti se divadlo v Karlsruhe v roce 1971 odvážilo k novému nastudování – to však, podobně jako tehdejší produkce v Brémách, nevzbudilo větší ohlas. K zásadnímu oživení zájmu o PTÁKY došlo až v roce 1996 díky úplné nahrávce u vydavatelství Decca v rámci řady Entartete Musik. Zásluhu na tom měl dirigent Lothar Zagrosek, který vedl také koncertní provedení v Berlíně roku 2009 a inscenaci na Tirolských slavnostech v Erlu o deset let později. Posledních pětadvacet let můžeme nazvat jistým obdobím renesance díla Waltera Braunfelse, z kterého se především na německy mluvících scénách opakovaně objevují jen Die Vögel a Jeanne d’Arc – Szenen aus dem Leben der Heiligen Johanna (Jana z Arku – Scény ze života svaté Johany).

ARISTOFANOVI PTÁCI JAKO JAKO INSPIRAČNÍ ZDROJ

Zatímco Aristofanovi Ptáci jsou především politickou komedií o lidské pošetilosti a touze po moci, Braunfelsova opera nese výrazně tragičtější vyznění. Jeho vlastní libreto varovně ukazuje, kam mohou vést totalitní režimy – co se stane, když touha po moci a iluze všemohoucnosti zničí celou společnost. Osobní zkušenosti, které Braunfels získal během první světové války, se přímo promítly do podoby díla. A Jak rychle mohou diktatury vzniknout a jaké oběti si vyžádají, je právě dnes děsivě aktuálním tématem.  O co ve stručnosti v Braunfelsových Ptácích jde:

Dva požitkáři, Ratefreund a Hoffegut, hledají pro vlastní rozptýlení říši ptáků. Dudek, král ptáků, je přijímá neochotně – touží především po klidu a tichu. Mocichtivý a vychytralý Ratefreund však záhy přichází s velkolepým plánem: navrhuje vybudovat opevněné město v oblacích, které nazve Oblakokukačkov. Tato vzdušná metropole má být tak impozantní, že zajistí ptákům nadvládu nad bohy i lidmi – neboť obětní dým, na němž jsou nebesa závislá, by již nemohl stoupat vzhůru. Dudek, zaujatý touto myšlenkou, svolává ptactvo, aby plán projednalo. Zpočátku převažují odpůrci – mnozí ptáci mají s lidmi velmi špatné zkušenosti. Nakonec však zvítězí touha po moci. Nadšení se rychle šíří a jednotlivé úkoly jsou mezi ptáky rozděleny. Poetický Hoffegut se mezitím setkává se slavíkem a okouzlen jeho zpěvem v něm nachází symbol nekonečna a nesmrtelnosti. Ptačí město je nakonec dokončeno a celá ptačí říše se opájí budovatelským úspěchem. V tom se však zjevuje Prométheus a varuje ptáky před důsledky jejich pýchy a touhy po moci – za příklad jim dává vlastní trýznivý osud. Ratefreund ale dál burcuje ptáky k válce proti bohům. Bitva začíná – a končí naprostým zničením Oblakokukačkova.

NASTUDOVÁNÍ V BRAUNSCHWEIGU

Hudební nastudování ve Státním divadle v Braunschweigu získalo pod vedením Srby Diniće výtečnou úroveň a silnou interpretační hloubku. Dinić dokázal partituru rozehrát ve všech jejích odstínech – s klidným gestem a neochvějným přehledem byl pro pěvce na scéně soustředěným a spolehlivým partnerem. Státní orchestr Braunschweig jej následoval s krásně znějícím tónem až do nejjemnějších sólových pasáží. Pozoruhodný hudební jazyk Braunfelse pod Dinićovým vedením ožil neobyčejným způsobem – od zpěvné hravosti prvního dějství přes vznosnou scénu na počátku druhého aktu až po válečné střetnutí bohů a ptáků, kde orchestr precizní hrou vykreslil celou šíři skladatelova výrazového rejstříku. Drobnou výtku lze směřovat k omezenému prostoru Velkého domu (Grosses Haus), který klade určité limity reprodukci tak orchestrálně bohaté partitury. Lze se proto domnívat, že na větší scéně by Braunfelsova hudba mohla nabídnout ještě silnější hudební zážitek.

Bohužel slovní superlativy nelze použít na hodnocení scénické koncepce Kerstin Steeb. Celkově jevištní realizaci chybí potřebná hloubka a mnohovrstevnatost libreta a o kouzlu či magii představení nemůže být řeč. Inscenační tým Kerstin Steeb v podstatě jen vypráví děj, aniž by hledala vážnější motivaci postav k jejich jednání. Vykreslení říše ptáků a jejich budování megaměsta mezi nebem a zemí by jistě mohlo být neobyčejným lákadlem pro kreativní scénografy, bohužel ani v tomto ohledu výtvarníci Lorena Días Stephens a Jan Hedrik Neidert nepřináší nic neobyčejného. Místo očekávané barevnosti ptačích představitelů, která by měla odrážet jejich rozmanitost a živost v sytých, kontrastních tónech, diváky čekají málo vzrušivé kostýmy a kašírované kulisy. Za výtvarný debakl lze považovat mj. kostým Hoffeguta, tj. spíše nepadnoucí tepláková souprava, která o charakteru postavu nevypovídá zcela nic. Pohybová choreografie (Valerie Liva) postrádá originalitu; kromě pár výjimek překvapivě nevyužívá specifické pohyby obyvatelů ptačí říše a v klíčové scéně bitvy s bohy zůstává zcela bezradná. Také pohybová stylizace Slavíka postrádá vnitřní logiku a svým stereotypem působí monotónně. Je opravdu škoda, že podněty, které nabídla výrazově bohatá interpretace hudby, nenašla svoji adekvátní odezvu na jevišti.

Mezi sólisty jednoznačně vítězí Maximilian Krummen jako Dudek, který své postavě propůjčuje krásně vedený a zvučný baryton a uchvacuje i výraznou jevištní prezentací. Sopranistka Ekaterina Kudryavtseva (Slavík) má krásně vedený lyrický soprán s nádherně barevnou střední polohu, ale přeci jenom Slavík je psán pro vysoký koloraturní soprán, a tak Kudryavtsevové nejvyšší tóny občas postrádají požadovanou brilanci. Michael Mrosek jako Ratefreund přesvědčuje příjemně znějícím barytonem a jasnou dikci a nechybí mu ani charisma, díky kterému nejen komunikuje během představení s diváky, ale hlavně dokáže přesvědčit ptáky, aby postavili bohům. Bohužel podobným fluidem neoplývá Mirko Roschkowski, kterému navíc místy chybí hrdinně tenorová průraznost. Z dalších interpretů ptačí říše mimořádně zaujaly výborným zpěvem i hrou především Isabel Stüber Malagamba a Daina Vingelyte jako První a Druhý drozd. Interpret Prométhea Johannes Schwärsky se umí výtečně prezentovat krásnou průraznou výšku svého basbarytonu, jeho spodní poloze však chybí potřebná znělost. Zbytek rolí souboru je velice solidně obsazen, avšak u některých zpěváků není výslovnost není dost zřetelná, což se jeví u tohoto díla jako jistý nedostatek. Na závěr je třeba vyzdvihnout výkon Sboru Staatstheater Braunschweig, i když občas nezněl zcela homogenně, což bylo způsobeno kombinací přirozených hlasů a amplifikovaných hlasů za scénou.

Cesta z České republiky do Braunschweigu, vzdáleného více než čtyři hodiny jízdy z Prahy, se rozhodně vyplatí těm divákům, kteří hledají kvalitní a vzácně uváděné operní tituly. V tomto ohledu nabídli Ptáci jedinečnou hudební interpretaci a velmi solidní a vyrovnané pěvecké výkony. Zklamáním byla pouze jevištní realizace, která trpěla nedostatkem tvůrčí invence ze strany režie.

Walter Braunfels: Die Vögel (Ptáci), Staatstheater Braunschweig, premiéra 29. března 2025, psáno z premiéry