Hudební román neboli roman musical o čtyřech dějstvích a pěti obrazech od francouzského skladatele Gustava Charpentiera (1860 – 1956) LOUISE měl svoji úspěšnou premiéru v roce 1900 v Paříži a už na začátku roku 1903 se tato opera hrála v českém překladu i v pražském Národním divadle. To některé velké tituly operního jeviště do Prahy nedorazily ještě ani devadesát let od svého prvního uvedení. Náladový příběh ze života dělnické třídy v Paříži je považován za příklad verismu ve francouzské opeře. Dílo, které bylo velice populární v první polovině 20. století a bylo několikrát natočené na gramofonové desky, např. po roce 1949 docela zmizelo i z repertoáru velkých scén včetně Met a dnes z něj zůstala jen slavná árie z třetího jednání Depuis le jour, která se stala vděčným koncertním číslem. Proto je velkou vzácností, že se Louise nyní objevila na divadelním programu operního souboru v Saské Kamenici.
ODDANOST RODIČŮM A TOUHA PO VLASTNÍ SVOBODĚ
Francouzské libreto, které napsal sám skladatel s přispěním symbolistického básníka Saint-Pol-Rouxe, se věnuje tématu, jež je v operní literatuře neobvyklé a docela jedinečné. Louise je oslavou touhy po svobodě a sebeurčení – ústředním motivem je vnitřní rozpor mladé ženy mezi oddaností svým rodičům a touhou po lásce a nezávislosti. Paříž, kde se děj opery odehrává, zde není jen kulisou, ale živou silou – symbolem volnosti, inspirace a uměleckého ducha. Charpentier zároveň mistrně zachycuje sociální realitu a každodenní zápas obyčejných lidí. Louise tak není pouze intimním portrétem jedné ženy, ale i hlubokou reflexí univerzální lidské touhy po naplnění života.
Hudba opery Louise je bohatá, výrazně melodická a emotivně podmanivá, s důrazem na lyriku i dramatickou hloubku. Skladatel v ní čerpal z hluboké tradice francouzské opery (byl Massenetovým žákem), ale zároveň se inspiroval verismem, který v té době ovládal hudební svět – jednotlivé postavy jsou psychologicky rafinovaně propracované a hudba odráží jejich vnitřní svět. Interpretace partitury vyžaduje velký orchestr, včetně rozšířeného dechového a žesťového obsazení, harfy i bohaté perkusní složky, což umožňuje výrazné barevné odstíny a evokativní malbu pařížského prostředí.
LOUISE BEZ PAŘÍŽE, ZATO V RODINNÉ KLECI
Inscenace v Theater Chemnitz v režii Rahel Thile se z bohatého a mnohovrstevnatého libreta soustřeďuje výhradně na intimní problém mladé ženy. Její Louise není jen hluboce oddaná rodičům, kteří ji vychovali, ale ocitá se téměř v domácím vězení – rodiče ji drží za zavřenými dveřmi, aby ji ochránili před nástrahami vnějšího světa. Zároveň se však odmítají smířit s tím, že už není dítě, ale dospělá mladá žena. Tuto koncepci podporuje i scéna Volkera Thieleho, jejímž středobodem je hermeticky uzavřený pokoj s velkým oknem. Louise – v rozporu s libretem – tento pokoj nikdy neopustí. Silný motiv milostného vztahu s bohémem Julienem, který ji nabízí cestu ke svobodě a seberealizaci, se ve skutečnosti nenaplní. V inscenaci jde spíš o blud či sen, který sní – nikoliv švadlenka Louise, ale písařka. Psací stroj se v inscenaci stává alespoň částečným nástrojem úniku z rodinné klece, prostřednictvím nějž může Louise rozvíjet své nikdy neuskutečněné fantazie. Zúžením výkladu na psychologii postavy Louise inscenace ztrácí významný rozměr původního díla – Paříž. Ta zde není jen estetickým pozadím, ale aktivním prvkem děje: je místem proměny, inspirace a nových možností. Představuje prostředí, v němž může postava poprvé rozvíjet svou individualitu, touhu po svobodě a myšlenkovou nezávislost. Rekordně vysoký počet vedlejších osob v opeře zahrnující zaměstnankyně krejčovské dílny, metařky, hadráře a hadrářky, mlékařky, skládačky novin, uličníky, zelinářky, tanečnice, vyplétačky židlí, prodavačky, tuláky, blázny, písničkáře, malíře, filozofy, studenty, umělce, vetešníky, brusiče, paběrkáře, semenáře, domovníky, kaštanáře, flamendry, fušéry apod. režisérka buď škrtá, nebo je převádí do podoby projekcí Louisiných představ, kde svým neutrálním či až nesmyslným kostýmováním popírá jejich funkci v opeře.
Realizační tým v Theater Chemnitz velice citlivě vystavěl psychologicky přesvědčivé vztahy mezi Louise a její rodinou, včetně matky, jež je vykreslena mimo jiné jako trpící obsedantně-kompulzivní poruchou. Klíčový vztah k Julienovi a dalším postavám je však podán nepřirozeně, jednostranně a působí uměle – jako pouhá projekce hlavní hrdinky. Inscenace tak redukuje mnohovrstevnaté libreto na jediný významový rámec, přičemž ve snaze jej zdůraznit eliminuje vše, co dílu dodává bohatost a interpretační otevřenost. Divák klíč k výkladu inscenace pochopí poměrně brzy, avšak právě proto mu následně chybí moment překvapení – a inscenace tak ztrácí napětí i schopnost udržet si divákovu pozornost.
Strhujícím momentem inscenace je však emotivně silně působící čtvrté dějství, v němž se odehrává klíčový konflikt mezi Louise a jejími rodiči, a její rozhodnutí odejít za Julienem. Tato scéna byla mistrně sehrána (navíc se věrně drží Charpentierovy předlohy), s výjimkou závěrečné pasáže. Zatímco v původní verzi Louise opouští rodiče a společně s Julienem vstupují do nového svobodného života, sasko-kamenická Louise však žádného reálného Juliena nemá, a tak musí logicky ukončit svoje vnitřní trauma skokem z okna.
HUDEBNÍ PROVEDENÍ A INTERPRETI
Poněkud rozpačitý dojem z scénické realizace chemnitzské Louise však úspěšně vyvažuje vynikající hudební nastudování. Mladý dirigent Maximilian Otto, který při repríze 21. dubna 2025 překvapil svým stylovým a technicky precizním vedením Orchestru Theater Chemnitz, dal orchestru prostor k tomu, aby jeho hra měla hluboký výraz a dokázala plně podpořit emocionální náboj díla.
Ze sólistického obsazení nejvíce zaujala především Paula Meisinger jako Lousina matka. Se skvělou francouzskou dikcí, skvělým frázováním, výrazem a v neposlední řadě krásnou barvou svého mezzosopránu byla opravdovou ozdobou představení. Elisabeth Dopheide v titulní roli se úspěšně vyrovnala s náročným ztvárněním složitého a psychologicky hlubokého charakteru Louise, její pěvecká úroveň však zůstala jen na průměru. I když zvládla náročné obsazení orchestru, její rozsáhlé melodické fráze postrádaly potřebné legato a často byly nahrazovány nepěknými ploše znějící tóny. Také ústřední árii z třetího jednání neinterpretovala ideálním způsobem – měla v ní technické problémy a chyběla jí i vnitřní rozechvělost, která by její reprodukci dodala vysokou emocionalitu. Také Daniel Pataky jako Julien oslňující nebyl, po technické stránce se sice s partem vyrovnal, ale chyběla mu brilance a především kouzlo hlasu a osobnosti, které by si mělo podmanit Louise i diváky. Pěvecky obstojný a herecky velmi intenzivní výkon podal basista Thomas Essl ve velké úloze Otce. Celkem nezvyklé bylo obsazení muže, counter-tenora Etienna Walche do ženských postav Elise a Mlékařky. Další pěvecké výkony v početných rolích menšího rozsahu se slušně uplatnili i ostatní účinkující, včetně kvalitně zpívajícího Sboru Theater Chemnitz pod vedením Konrada Schöbela.
Na závěr bych se chtěl se čtenáři přeci jenom podělit o bližší informace týkající uvádění LOUISE na prknech ND v Praze. Ve poměrně velkém počtu představení před 2. světovou válkou v opeře vystoupily pěvkyně takových zvučných jmen jako byla dramatická sopranistka Anna Slavíková, Zdenka Ziková či slavná francouzská sopranistka Germaine Lubin (později slavící velké mezinárodní úspěchy ve wagnerovském oboru), v roli Matky se zaskvěly např. Olga Valoušková nebo Marta Krásová. Pár let poté, co Milada Šubrtová se stala laureátkou mezinárodní pěvecké soutěže Pražského jara 1954 právě s Lousinou árií Depuis le jour, se inscenace objevila na jednu sezónu 1966/1967 v repertoáru ND v Praze, kde Šubrtová zpívala titulní roli s alternující Jaroslavou Vymazalovou.
Gustave Charpenier: Louise, Die Theater Chemnitz, psáno z reprízy 22. dubna 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.