Kdyby Wagner mohl slyšet jak zní jeho hudba na dnešních nástrojích – aneb pražský  „historicky poučený“ SIEGFRIED

Velkou kulturní událostí pražské operní sezóny 2024/2025 se stal zahajovací koncert velkého evropského turné historicky poučeného nastudování třetí části Prstenu Nibelungova Richarda Wagnera s názvem SIEGFRIED. Podobně jako při koncertní provedení Valkýry v březnu 2024 Siegfrieda se sólisty a orchestrem Concerto Köln spolu s Drážďanským festivalovým orchestrem provedl dirigent Kent Nagano. Celý projekt The Wagner Cycles začal cca před osmi lety. Provedení každé nové části Ringu předchází usilovné muzikologicko-vědecké bádání především ve Wagnerových manuskriptech, ale i v písemnostech dobových kritiků, asistentů, impresáriů i dirigentů, kteří si dělali do wagnerovských partitur poznámky ohledně temp, výrazu apod. Cenným zdrojem zkoumání jsou též dopisy, ve kterých si skladatel např. stěžoval na ladění některých orchestrů nebo záznamy o tom, jak složité bylo sladit nástroje v rámci jednoho orchestru. Wagnerova práce na Ringu trvala více než dvacet let, mezitím se měnila nejen technologie výroby hudebních nástrojů, ale hlavně interpretační postupy (např. použití portament nebo parlanda jako dekorativního prostředku).  Proto není možné pro „novou“ dobově poučenou intepretaci Ringu použít jeden univerzální klíč, ale speciálně pro každý díl cyklu najít osobité prostředky pro jeho autentickou reprodukci. V případě Valkýry období kompozice trvalo Wagnerovi například jen dva roky, ovšem práce na Siegfriedovi (původně Mladý Siegfried) byly zahájeny v roce 1856 a skončily až v r. 1871. Skladatel totiž přerušil práce v průběhu kompozice druhého jednání a věnoval se mj. skládání Tristana a Isoldy. I toto musí zahrnout muzikologové zohlednit, aby dali jasné doporučení, jaké ladění použít, jaké historické nástroje (pokud jsou ještě k dispozici) použít a zejména jak autenticky interpretovat skladatelův zápis z daného období. Speciálně v případě SIEGFRIEDA byla v Praze např. použita kontrabasová tuba pocházející z doby Wagnera, hrající motiv Fafnera v prvním jednání.

Podobně jako při loňském koncertním provedení Valkýry bylo i tentokrát pro pražského Siegfrieda zvoleno prostorové řešení s orchestrem umístěným na jevišti Státní opery. Pěvci přitom přednášeli své party přímo před diváky, což mělo velmi příznivý vliv na srozumitelnost textu i možnost vychutnat si jemné nuance jejich osobitých interpretací. Většina sólistů byla natolik hluboce ponořena do svých rolí, že vedle pěveckého výkonu přirozeně nabízela i jemně propracovanou hereckou akci plnou napětí, proměn a vnitřního výrazu. Tím přesvědčivě naznačovali vzájemné vztahy mezi postavami a prohlubovali dramatický účinek představení.

AUTENTICKÁ INTERPRETACE WAGNERA

Jako někdo, kdo poslouchal Siegfrieda v mnoha interpretacích různých dirigentů za posledních přibližně 80 let, jak na nahrávkách, tak i naživo, byla tato nová „orchestrální optika“ skutečnou výzvou pro moje uši. Stará hudba — od Bacha přes Mozarta až dále — je už mnoho let interpretována v historicky poučené praxi a naše uši měly čas si na tento „nový“ starý zvuk zvyknout. U Wagnera byly pokusy dosud velmi vzácné (pokud nepočítáme nejistý pokus Rogera Norringtona u EMI, který sklidil špatné kritiky…). Barevnější a hustější orchestrace Wagnera je totiž pro originální orchestr – s nástroji, jejichž konstrukce byla tehdy ještě v plenkách a které často měly i technické nedostatky – opravdovou výzvou. Ze svého místa v sedmé řadě hlediště musím přiznat, že mě obrovský orchestr umístěný na scéně vůbec nezaujal. Propletení různých leitmotivů, které mám velmi dobře v uchu, mi ten večer vůbec nešlo pod kůži. To, co jsem slyšel, byl jednotný, rozplizlý zvuk s malým leskem, silou a finesami. A intonace byla prostě jen vágní, abych neřekl občas i příšerná. To mně opravdu šokovalo. Začátek třetího jednání zněl prostě jen špatně a rozplizle. Vrcholem problémů s intonací byla dlouhá pasáž pro housle unisono se všemi houslemi. Znělo to, jako kdyby housle ladily před začátkem představením. Na scéně bylo neuvěřitelné množství muzikantů — opravdu se nešetřilo. Jen harf tam bylo šest. Přesto zvukový efekt, který jsem slyšel při probuzení Brünnhildy, byl pro moje uši jen chudý a žalostný. Intonace dřevěných dechových nástrojů byla často otázkou štěstí. To určitě nesouvisí s dovednostmi jednotlivých hudebníků, ale spíše s nevyvinutostí tehdejších nástrojů. Myslím si, že kdyby Wagner mohl slyšet, jak jeho hudba mohla znít později, byl by vděčný za dnešní nástroje. Ne všechno, co je historicky informováno, musí být lepší. Pražský „historicky poučený“ Siegfried pro mě byl zkušeností, která ve mně dosud silně rezonuje,  jsem za ni sice vděčný, ale znovu ji slyšet už opravdu nechci. Moje uši bohužel nesnesou nečistou intonaci.

INTERPRETI

Tak jako celé hudební nastudování neslo rysy unikátnosti, netradiční bylo i obsazení některých rolí v Naganově novém Siegfriedovi. Belgický tenorista (s němčinou na úrovni rodilého mluvčího) Thomas Blondelle rozhodně nepředstavuje „běžný“ prototyp Siegfrieda — hrdiny, který se s mohutným wagnerovským orchestrem utkává mohutným, zářivým hlasem a průraznými výškami. Dnes mezinárodně ceněný představitel mj. Logeho či Heroda Blondelle vyniká především neobyčejnou výrazovou hloubkou, schopností ponořit se do textu a s obdivuhodnou rafinovaností interpretovat postavy. Se zvučností hlasu Blondelle problém neměl, neboť orchestr měl umístěný za sebou, avšak nejvyšší tóny byly na hranici jeho technických možností — byť tuto slabinu dokázal mnohdy dovedně zakrýt. Na skutečné wagnerovské jeviště se jako Siegfried určitě nechystá (pokud by se nejednalo o historicky poučenou interpretaci), protože dnešní orchestry používají vyšší ladění a Blondelle by musel partii zpívat ještě o půl tónu výše. Přesto jeho výkon lze označit jako mimořádný, plný lesku a  interpretační vytříbenosti.

Velký a náročný part Mimeho v Praze s překvapující jistotou, vynikající srozumitelností textu a bohatostí výrazu převedl tenorista Christian Elsner.  Basbarytonista Derek Welton doslova učaroval pražskému publiku už před rokem ve stěžejní roli Wotana ve Valkýře, aby tentokrát svůj triumf zopakoval v jeho závěrečném výstupu Ringu jako Wanderer. I tentokrát oslňoval opulentní krásou svého mohutného hlasu. V porovnání s precizním Blondellem či Elsnerem však přeci jen kladl menší důraz výrazovou zarputilost a detailní práci s textem — byť jeho hlasová suverenita byla impozantní. Ústřední Wotanův protihráč Alberich bývá obvykle obsazován basbarytonem podobného kalibru, pro novou interpretaci Siegfrieda zvolil Nagano obsazení „lehčím“ barytonem Danielem Schmutzhardem, který se však výborně osvědčil a vynikl mj. interpretací plnou nuancí výrazovosti. Stejně tak netradiční bylo obsazení basového Fafnera barytonistou Hanno Müller-Brachmannem, jehož hlas byl na počátku partie v duchu dobové konvence umocněn speciálním trychtýřem, nicméně proti Wotanovi a Alberichovi nepředstavoval Müller-Brachmannův hlas žádoucí kontrast. Zato angažování mladého sólisty Tölzerského chlapeckého sboru do Hlasu lesního ptáčete (ztvárňovaného téměř výhradně vysokým sopránem) bylo velice šťastnou volbou, neboť chlapec opravdu zazářil nádherným hlasem s krásnou stříbrnou výškou. Ze dvou ženských postav Siegfrieda zůstala málo výrazná altistka Gerhild Romberger. Její pramáti Erda měla tři hluboké tóny, ale jinak dost neznělou střední polohu a celkově její hlas působil již značně opotřebovaně. Nezvykle mladou Brünnhildou byla Åsa Jäger. Jäger přesvědčila vskutku nádherným hlasovým materiálem, byť ještě ne zcela vyrovnaným ve všech polohách. Její jistá pěvecká nezkušenost se odrážela především v její intepretaci, která občas postrádala hloubku a detailní propracovanost, což bylo zvláště patrné v souzpěvu se Siegfriedem Thomase Blondella, jehož výkon stál právě na těchto kvalitách. Každopádně však je Jäger velkým příslibem do budoucna, protože její hlas má vskutku pravé „vysokodramatické“ parametry.

Richard Wagner – Siegfried, koncertní provedení opery v rámci The Wagner Cyles – Praha, Státní opera Praha – Drážďanský festivalový orchestr a Concert Köln řídil Kent Nagano – 1. dubna 2025.