Jedním z vrcholů letošního 16. ročníku Festivalu hudebního divadla bylo hostování Národního divadla Brno, které do pražské Státní opery přivezlo silný titul – Salome Richarda Strausse. Návštěvnost byla vysoká, a není divu – strhující drama plné vášní a perverze diváky láká, zvláště když vzhledem k vysoké interpretační náročnosti Salome tuto operu nevídáme v Praze každý den.
Režie Davida Radoka jako obvykle nesází na provokaci ani násilné aktualizace. Nepřináší převratnou reinterpretaci biblického dramatu ve Wildeově přepisu, který Strauss zhudebnil podle německého překladu Hedwigy Lachmannové. A přesto jeho inscenace působí živě a aktuálně. V době, kdy se režijní pojetí oper často vzdaluje textu a ztrácí kontakt s libretem, Radok ukazuje, že silné divadlo může vzniknout i bez bombastických vizuálních efektů a režijních schválností. Jeho Salome respektuje původní výstavbu a děj, ale nepůsobí staromódně či ultrakonzervativně. Naopak. Klade důraz na psychologii postav, na vztahy a napětí mezi nimi. Nesnaží se šokovat efektem, ale rozvíjí drama zevnitř. A právě to dělá z brněnské inscenace výjimečný divadelní zážitek. Režisér umí účinným způsobem i „nově“ použít známé inscenační postupy: např. pověstná stříbrná mísa, na které se ocitá Prorokova hlava se rafinovaným způsobem objeví v rukou Herodiady, nový obsah dostává i tanec Salome před Herodem. Za originální a jevištně neobyčejně působivé lze považovat velké finále. Zatímco Salome zpívá svůj extatický monolog, na scéně se odehrává mrazivá pantomima: Herodes, zhroucený na zemi a topí se ve vlastních zvratcích – znechucen Salome i tím, čeho byl svědkem. Opodál sedí Herodias, klidná jako socha. S výrazem tiché blaženosti pomalu konzumuje drobné pohoštění, a s každým soustem a lokem si očividně vychutnává dceřino zvrácené vítězství. Jako by pro ni tenhle výjev nebyl děsivý, ale naplněním jakéhosi temného snu.
Nutno dodat, že hudební stránka Salome za scénickým ztvárněním poněkud zaostávala. Může to souviset i s tím, že inscenace nebyla delší dobu uváděna a do programu Národního divadla Brno se vrátila až před tímto pražským představením. Dirigent Marko Ivanović se snažil Orchestru Janáčkovy opery vtisknout stylově přesvědčivý výraz, což se mu do určité míry podařilo, nicméně orchestr se nevyhnul celé řadě technických nepřesností.
Sopranistka Linda Ballová asi nepředstavuje ideální ztělesnění charakterově složité a mnohovrstevnaté postavy Salome, nicméně její pěvecko-herecký výkon představuje – v kontextu českého operního prostředí – velmi solidní úroveň, která by na mezinárodních scénách zas tolik výjimečná nebyla. Její soprán je vyrovnaný a technicky dobře zvládnutý, Ballová navíc dokáže náročný part rozvrhnout tak, aby jí zbylo dost sil i na finále, kde je pěvecký vrchol celé role. Určitý prostor ke zlepšení však zůstává – zejména v oblasti srozumitelnosti textu a důkladnější interpretace slova. Nedokážu posoudit, nakolik byla určitá míra chladu a absence vřelosti v úvodní scéně s Jochanaanem a později i během tance sedmi závojů, výsledkem režijního záměru či osobnostního založení interpretky. Zvláště v taneční scéně však Ballová působila značně odměřeně – její pohybové provedení působilo spíše jako technicky korektní splnění požadavků choreografie Andrey Miltnerové než jako výraz vnitřního prožitku.
Pěvecky i herecky excelentní portrét Heroda vytvořil tenorista Jaroslav Březina, jehož výkon je srovnatelný s těmi nejlepšími evropskými interprety této náročné a komplexní role. Zejména překvapil vynikající interpretací německého textu a výrazem, kterým obohatil hloubku své postavy. Eva Urbanová jako Herodias zabodovala spíše unikátním hereckým pojetím role, její pěvecký výkon byl zatížen nepřeslechnutelnými technickými problémy. Tuomas Pursio zřejmě narychlo zaskočil do pražského představení za onemocnělého kolegu, sice zachránil představení, nicméně jeho výkon patřil k těm nejslabším, které jsme 7. dubna 2024 na scéně slyšeli. Pursio trpěl intonační nepřesností a ve vyšších polohách nepříjemně distonoval. I přes jisté počáteční zaváhání nabídl Vít Nosek jako Naraboth krásný zpěv, plný legata, zatímco Jana Hrochová jako Páže Herodiady spíše produkovala jednotlivé oddělené tóny. Z ostatních účinkujících se v inscenaci uplatnili mj. Josef Škarka (1. Nazarejec, 1. voják), David Nykl (2. voják a Kapadocian), Zbigniew Malak (1.žid), Pavel Valenta (2. Žid), Petr Levíček (3. žid), Michael Robotka (4. Žid), Kornél Mikecz (5. Žid) a další – i když s velice rozmanitou a bohužel někdy i nevyrovnanou úrovní pěveckého projevu.
Richard Strauss – Salome, představení v rámci 16.ročníku Festivalu Hudebního divadla, Praha 7. dubna 2025 (Státní opera)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.