Po několika měsíční pauze od poslední premiéry operního souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni se diváci konečně dočkali dalšího nového titulu a tentokrát zcela původního, přímo z plzeňské tvůrčí dílny. FARAONOVA KLETBA aneb VYKRADENÁ OPERA O VYKRADENÉ HROBCE je dílem libretisty Jakuba Hojky a skladatele (a dramaturga plzeňské opery) Vojtěch Franka.
Dvouhodinová operní parodie představuje bezpochyby vítané oživení tradičního operního repertoáru, který již v minulých sezónách byl obohacen o soudobé tituly Kněžny bláznů či Quo Vadis – jakkoliv o umělecké úrovni těchto produkcí můžeme vést diskuzi. Bohužel zatím v našich zeměpisných šířkách žalostně postrádáme novinky s neobyčejně silnou ideovou a tvůrčí výpovědí, jak byla Glanertova Židovka z Toleda či Innocence finské skladatelky K. Saariaho, pokud jen namátkou uvedu tituly, o kterých jsme nedávno psali na našem portálu.
FARAONOVA KLETBA není nijak souměřitelná s těmito díly už tím, že si klade za jediný cíl diváka příjemně pobavit, a z reakce publika o první repríze nové inscenace 22. března 2025 lze soudit, že se tento záměr tvůrců a inscenátorů vydařil.
Hojkovo libreto, které se hemží několika dějovými rovinami, není pro diváka vždy zcela srozumitelné. Opírá se sice o základní dějovou linii – nález hrobky faraona Tutanchamona v roce 1922 – tento námět si však dramaturgie operního souboru DJKT zvolila jako výchozí bod pro inscenaci pojatou v duchu „divadla na divadle“. Základní epika příběhu je tak průběžně přerušována neustálými odskoky do pseudoreality divadelního zkoušení, včetně zákulisních pletich, hašteření sólistů a také všude přítomné divadelní šmíry. Právě tato rovina libreta je na celé inscenaci nejcennější – libretista i skladatel zde uplatňují hlubokou znalost divadelního prostředí, a díky její autenticitě a satirické otevřenosti si získává největší ohlas u diváků. Text nevyniká přílišnou jazykovou vytříbeností a místy sklouzává až k hranici košilatého humoru. Předloha využívá i přímo „reálie“ z plzeňského souboru, které ale ovšem ocení asi jen ten divák, který operní ansámbl DJKT zkušeněji zná. Poněkud chaotický vzruch inscenaci přináší i další dějová rovina, která se zaměřuje na londýnskou high society, která nachází v egyptské kultuře silný zdroj inspirace pro módu, divadlo i film. Tvůrci ji představují ve druhé části večera, jako by už sami pochybovali o ideové síle původního námětu. A aby toho nebylo málo, do děje se zničehonic připlete tajemná „neumětelská“ hvězda Helga Golden – postava, která diváka definitivně vyvede z míry. Její jednání totiž postrádá jakoukoli logiku či motivaci, a působí spíš dojmem, že si odskočila z jiného představení nebo že se do příběhu připletla omylem. Důsledný pozorovatel děje tak musí slevit ze svého počátečního nadšení, pozvolna ztrácí soustředění a nakonec už spíš než inscenaci sleduje, kolik času mu ještě zbývá do opony.
Rozmanitost ale také jistou zmatečnost libreta podtrhuje v ruku v ruce svérázná hudební kompozice Vojtěcha Franka, zahrnující hudební motivy a nápady nejrůznějšího druhu od klasické opery (Smetana, Verdi) přes muzikálové, jazzové a operetní prvky, až po fragmenty populární písně. Frankova obdivuhodná znalost souboru (jeho dramaturgické angažmá přitom zatím poměrně krátké) se odráží v tom, že hudební party doslova píše na tělo jednotlivých zpěváků. Spíše než o rozvinutí jejich potenciálu tu však jde o přizpůsobení jejich hlasovým možnostem, často s ohledem na jejich limity. Výsledkem je funkční, leč opatrná hudební rovina, která raději neprovokuje, než aby riskovala pád. Ambice zde zůstávají pevně přikryté pokrývkou bezpečného průměru.
Značně propletený – a místy až popletený – kus by ve výsledku dopadl patrně hůře, kdyby se jeho inscenování neujal režisér Rocc. Právě on dokázal této volně poskládané dramaturgické struktuře vtisknout alespoň základní řád, aniž by přitom omezoval interpretační elán a tvořivé úsilí jednotlivých aktérů. Neocenitelnou oporou je i tabule, na niž nápovědka Viktorie Šimůnková s tvůrčí invencí zakresluje, kde se právě nová scéna odehrává – bez této vizuální berličky by se totiž divák v ději asi pravděpodobně ztratil. Pod Roccovým vedením jsou jednotlivé vztahy mezi postavami vypracovány s vytříbeným smyslem pro jevištní logiku – i když nejde o žádnou hlubokou psychologii, fungují v rámci inscenace přesvědčivě. Většina komických situací je dobře vystavěná a zdařile vypointovaná, a povedly se i „zcizovací“ odskoky představitelů do jejich civilních poloh, které oživují dění na jevišti. Přesto se inscenace neubránila místům, která působí vysloveně hluchým dojmem – na vině je patrně především samotné libreto, ale svůj díl odpovědnosti nese i malý orchestr pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka. Jeho výrazně zpomalující se tempo, zejména ke konci jednotlivých jednání, spíše uspává než probouzí pozornost diváka a ubírá inscenaci potřebný tah.
Frankovu a Hojkovu Faraonovu kletbu nelze hodnotit podle tradičních měřítek operní inscenace, ale to, co si divák odnáší, je především energie a radost ze hry, která vyzařuje ze všech účinkujících. Interpretační úroveň pěveckých partů je poměrně nevyvážená; vedle sólistů opery se na inscenaci podílí i velká část členů sboru (resp. sólistů s povinností sboru). Pro stálé abonenty DJKT je milé opět vidět na jevišti Ivanu Šakovou v sólové roli, stále ve výtečné pěvecké formě, či Radku Sehnoutkovou (Laila), která i této postavě dokáže vtisknout jedinečný šarm a vřelost. Inscenaci dominuje především herecky neobyčejně tvárný a hlasově neméně skvělý Jakub Hliněnský. Jana Foff Tetourová překvapuje vzácným smyslem pro komiku a – vlastně jako jediná interpretka – se s vervou a umem chopí i ojedinělé náročnější pěvecké příležitosti večera, v bravurní árii o nevděčném údělu mezzosopránů: „Nic, pořád nic, deset taktů nic…“ V Kletbě se dobře uplatňují i mladý tenor David Cizner (Lord George Canarvon), teprve sbírající první zkušenosti, stejně jako především herecky vyzrálý Jevhen Šokalo (Dědek), akční Jana Piorecká (Helga Golden a další), Miro Bartoš (Arthur Conan Doyle) a Ivana Klimentová (Tutanchamon).
Jistá pokleslost zvoleného žánru nové opery a hudební kompozice pohybující se v mantinelech slušného průměru včetně úrovně pěveckých partů, nepředstavujících pro pěvce žádnou mimořádnou výzvu, může u náročnějšího publika budit dojem, zda se nacházíme na profesionální scéně, nebo spíše na nějaké besídce studentů pěvecké konzervatoře.
A na závěr ještě jedna poznámka. Kdyby operní soubor DJKT měl sezóně 2024 /2025 čtyři „plnohodnotné“ nové operní premiéry, tak by k tomu produkce Faraonovy kletby na Malé scéně byla lákavým zpestřením divadelní sezóny. Pokud je však Kletba součástí zúženého premiérového programu vedle Čertovy stěny, Trubadúra a Giuditty a zároveň zastupuje místo, které by jinak připadlo regulérnímu opernímu titulu, může to u části publika vzbuzovat rozpaky a pocit, že dochází k určitému ošizení.
Vojtěch Frank, Jakub Hojka – Faraonova kletba aneb vykradená opera o vykradené hrobce; Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra na Malé scéně DJKT 8.března 2025, psáno z reprízy 22. března 2025.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.