Jen málokterý operní soubor na světě dokáže to, co ve Frankfurtu nad Mohanem – uvést hned tři naprosté rarity operního jeviště vedle sebe. Neobvyklá kombinace málo hrané Čajkovského Čarodějky, opery Albérica Magnarda Guercœur a dánské „národní“ opery Maskarade Carla Nielsena je skutečně unikátní. Navíc všechna provedení na špičkové úrovni, což jen potvrzuje, že ocenění Oper Frankfurt jako Nejlepšího operního souboru roku 2024 je zcela zasloužené.
ČARODĚJKA
V řadě oper Petra Iljiče Čajkovského zaujímá Čarodějka (počítáme-li i skladatelem zničené partitry Vojevody a Undiny) osmé místo. Světový repertoár z nich dnes až na výjimky zná pouze Evžena Oněgina a Pikovou dámu. Čarodějka stojí mezi nimi nejen dobou vzniku, ale také charakterem námětu i hudebním zpracováním. Čajkovskij začal na opeře pracovat roku 1884 a po dvouletém dohadování s autorem dramatické předlohy Ipollitem Špažinským vzniklo dílo bez výrazného hudebního čísla. Čajkovskij považoval tuto operu za svůj dosavadní vrchol, nicméně premiéra 20. října 1887 v Mariinském divadle, kterou sám řídil, přinesla zklamání. První uvedení bylo přijato vlažně a další reprízy názor publika ani kritiky nezměnily; sám skladatel si později uvědomil, že opera má příliš dialogů a nedostatek klasických ariózních čísel, které známe z jeho slavnějších děl. Vinil z toho sebe i svého neústupného libretistu, který se nechtěl přizpůsobit požadavkům na operní libreto. I přes tyto nedokonalosti se tu a tam Čarodějka vrací na operní jeviště: v roce 2014 byla inscenována např. v Divadle na Vídeňce, tehdy ještě s málo známou Asmik Grigorian v hlavní roli Nastasji, ve Franfurktu nad Mohanem ji premiérovali rovněž s Grigorian v prosinci 2022; a v nové sérii představení (z kterého je také naše recenze) litevskou pěvkyni nahradila výborná Nombulelo Yende. Historie uvádění Čajkovského osmé opery v Česku je také poměrně skromná ve srovnání s jiným skladatelovými operami: 1953 Ostrava (s Ludmilou Dvořákovou), 1961 v Liberci s Marcelou Machotkovou a v roce 1970 v plzeňském divadle J.K.Tyla s Martou Cihelníkovou a alternující Miloslavou Šeflovou.
Na rozdíl od vídeňské inscenace v Theater an der Wien, kterou jsem měl možnost vidět před lety, frankfurtská produkce uvádí dílo téměř v jeho původní délce, přesahující tři hodiny čistého času. To operním fajnšmekrům nabízí vzácnou příležitost poslechnout si zřídka uváděné dílo v jeho úplnosti. Na druhou stranu však partitura obsahuje řadu méně poutavých až hluchých míst, která zpomalují dramatický spád – jejich škrt by přispěl k živější a dynamičtější interpretaci.
Režisér Vasily Barkhatov nezasazuje příběh do středověku, jak jej původně koncipoval libretista, ale přesouvá ho do současnosti, čímž mu dodává nový význam. Zároveň však zachovává výraznou ruskou atmosféru. Společenské rozdíly, na nichž je libreto Špažinského postaveno, zůstávají vysoce aktuální – nově finanční oligarchie ovládá mocenské struktury a ničí lidské osudy. Zatímco v původní předloze je hlavní hrdinka Nastasja, zvaná Kuma, ovdovělou majitelkou hospody navštěvované převážně muži (podobně jako Pucciniho Fanciulla del West), Barkhatovova Kuma vlastní blíže neurčenou uměleckou galerii, kde se schází alternativní okruh jejích přátel, příznivců a volnomyšlenkářů. Celé první dějství funguje jako rozsáhlá sborová scéna s vloženým „divadlem na divadle“. Dlouhé dialogy v dalších dějstvích by mohly vést ke stereotypnímu využití výtvarných a hereckých prostředků, ale Barkhatov se s tím dokáže šikovně vypořádat: obratně umí zkombinovat uměleckou nadsázku s prokreslením psychologie vztahů a přitom mu vydatně pomáhá důmyslně vtipná scéna Christiana Schmidta a kostýmy Kirsten Dephoff. Skvěle koncipovaná taneční čísla choreografky Galy Fefferman nejsou nikdy jen folklórní ilustrativní podívanou doprovázející děj, ale ostře křiklavou karikaturou poměrů v ruské společnosti. Dramatickým vrcholem opery je mistrně vystavěné čtvrté jednání, vrcholící tragédií – otravou Nastasji, smrtí Jurije a Kněžny a zešílením Knížete. Při neobratné interpretaci by se však tento závěr mohl snadno zvrhnout v parodii, která by oslabila silný morální apel předchozího děje. Namísto předepsaného lesního prostředí volí režisér se svým týmem „kolážovitý“ mix předchozích scénických plánů, doplněný o nový „civilní“ meziprostor. Zároveň účinně pracuje s principem „zcizení“ postav, čímž obrazu i jednání dodává nečekanou hloubku a naléhavost.
Čajkovského Čarodějka stojí a padá především s výkonem titulní představitelky: Nombulelo Yende (mladší sestra mezinárodně známější sopranistky Pretty Yende) je majitelkou krásného lyrického sopránu, který je technicky velmi dobře veden, umí nádherně frázovat a přestože její hlas není nikterak velký, dobře se nese i v tak velkém prostoru jako je Opera Frankfurt. Představitelsky Yende není zrovna z rodu zpívajících hereček operní scény (např. časté ruce v kapsách) a ani neoplývá fluidem mimořádně charismatické osobnosti, ale herecky je poměrně zdatná a umí svůj výkon náležitým způsobem vygradovat; Elena Manistina (Kněžna) jako její ústřední rivalka představuje svým hereckým pojetím i pěveckým přístupem trochu parodii na operní heroinu. Její hlas už zní opotřebovaně, má znatelné vibrato, nesnadné výšky, nicméně stále dokáže dosáhnout velkého zvuku a dojmu, a tak celkově působí v inscenaci vzrušujícím a energickým dojmem. Představitel Knížete Iain MacNeil bezesporu podal po pěvecké stránce nejdokonalejší pěvecký výkon večera, uchvátil vznešeným elegantním barytonem, plným výrazu a napětí, ideálním pro Čajkovského hudbu, navíc i on uměl ještě vystupňovat svoji kreaci ve strhujícím dramatickém finále. Představitelsky velmi intenzivnímu Juriji Gerarda Schneidera chyběla větší hlasová průraznost a dokonalejší a jasnější výška s hlavovým tónem; rovněž jeho ruština byla pouze přibližná. Asi největším pěveckým zklamáním večera byl Mikhail Biryukov, tím spíše, že jeho postava Mamyrova je velice důležitou v opeře. Biryukovův bas nebyl technicky dobře zvládnutý snad v žádné poloze, navíc působil mdle a bez výrazu. Naopak mladý basbaryton Serhii Moskalchuk v menší roli Kitchigy na sebe strhnul pozornost hlasem mimořádného rozsahu, barevnosti a výrazovosti.
Recenzované představení 7. února letošního roku dirigoval mladý Valentin Uryupin, který vedl Frankfurt Opern & Museumsorchester s jistotou a překvapivou zkušeností, avšak místy v až příliš bryskním tempu. Rychle plynoucí dialogy sice podtrhovaly dramatickou dynamiku děje, nicméně ariózní pasáže by si zasloužily volnější tempo, aby vynikla Čajkovského lyrika, která je v celé opeře spíše skromně zastoupena. Velké uznání si ovšem zaslouží Oper Frankfurt’s Chorus pod vedením Álvara Corral Matuta, jenž se zejména v rozsáhlém prvním aktu představil ve vynikající formě.
Shrnutí Čarodějky: jednoznačné plus za inovativní přístup, skvělou režii. Hudební provedení a pěvecké výkony byly velmi solidní, byť ne zcela oslnivé.
Piotr Iljič Čajkovskij – Čarodějka (Чародейка), Oper Frankfurt, psáno z reprízy 7. února 2025.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.