Doposud žijící, více než 90tiletý maďarský skladatel György Kurtág, jeden z nejvýznamnějších hudebních tvůrců přelomu 20. a 21. století, zkomponoval svou první operu Fin de partie (česky Konec hry) ve svých více než 80 letech. Toto dílo, založené na stejnojmenné hře Samuela Becketta (angl. Endgame), přenáší na operní jeviště hutnou a existenciální atmosféru Beckettova díla. Tato činohra, napsaná původně ve francouzštině, představuje zásadní dílo absurdního dramatu, vedle Čekání na Godota jedno z nejvýznamnějších v autorově tvorbě. Kurtág, jsa fascinován Beckettovým minimalistickým a filozofickým jazykem, převzal přibližně 60 % původního francouzského textu a jeho dramatické kondenzaci dodal originální hudební rozměr.
Kurtágovu práci na opeře hluboce ovlivnily jeho životní zkušenosti i hudební inspirace. Již v roce 1957 zhlédl inscenaci zmíněné Beckettovy hry v Paříži, a to na doporučení svého neméně slavného přítele Györgye Ligetiho. Tato zkušenost se podle jeho slov stala jedním z nejvýraznějších okamžiků jeho uměleckého života. Další významnou inspirací byly opery Claudia Monteverdiho, jejichž dramatický účinek a hluboké propojení textu a hudby Kurtág obdivoval a promítl do své vlastní tvorby.
Operu Fin de partie si objednalo Teatro alla Scala v Miláně v roce 2010. Práce na opeře trvala dlouhých osm let, s výraznou podporou jeho manželky Márty Kurtágové, která byla jeho dlouholetou spolupracovnicí. Světová premiéra opery na libreto skladatele proběhla 15. listopadu 2018 v režii Pierra Audiho. Produkce byla uvedena nejen v Miláně, ale i v Amsterdamu (2019), Paříži (2022) a Vídni (2024). Nyní ji poprvé ve své historii představuje Německá státní opera opera.
Muzikologicky lze dílo považovat za sofistikovaný příklad propojení slova a hudby. Kurtágův styl, charakteristický svou úsporností, intimností a citlivostí vůči intelektuálně laděnému textu, zde dosahuje vrcholu. Hudební řeč je syrová, ale zároveň detailně propracovaná, reflektující neúprosnou atmosféru Beckettova dramatu. Důraz je kladen na vokální deklamaci a precizní výstavbu hudebního prostoru evokujícího barokní operní tradici. Avšak Kurtág tento přístup obohacuje o moderní harmonické struktury a tiché napětí. Fin de partie tak není jen operním debutem skladatele-starce, ale i hlubokou reflexí lidského bytí v kontextu absurdního divadla a současné hudby.
V berlínské inscenaci dovedl Alexander Soddy za dirigentským pultem úspěšně rozplést křehké předivo partitury připomínající pavučinu okrášlenou jitřní rosou, tu a tam přerušovanou prudkými a náhlými disonancemi. Její specifičnost dokresluje silná perkusní sekce, jakož i přítomnost natolik pro operu „exotických“ nástrojů, jako jsou dvojice knoflíkových akordeonů či cimbál. Ty dodávají dílu lehce folklorní, typicky maďarský nádech a současně i jakýsi neurčitý pocit nostalgie. Autentičnost interpretace díla ve Státní opeře Berlín podtrhuje skutečnost, že Soddy osobně těsně před koncem zkušebního procesu navštívil Mistra Kurtága v Budapešti, jak potvrzuje v rozhovoru v programovém bulletinu. Hudebně je Fin de partie – spíše svým absurdním a až groteskním duchem než striktně kompozičně – jakýmsi velmi volným pokračováním Ligetiho anti-anti opery Le grand macabre, ačkoli rozdílů mezi těmito díly je přece jen mnohem více než podobností.
Děj opery se odehrává v domě u moře, kde žijí čtyři postavy, jejichž vzájemné vztahy jsou poznamenány napětím, únavou a nepochopením. Soustředí se na jejich každodenní existenci, plnou monotónnosti, vnitřního zápasu a vzpomínek na minulost. Každá z postav, jinak citelně psychologicky prokreslených, se vyrovnává se svou bezvýchodnou situací a ztrátou smyslu, zatímco čekají na konec své existence.
- Hamm (basbaryton): Starý pán upoutaný na invalidní vozík, který nesnáší svou neschopnost pohybu ani své rodiče, Nella a Nagga.
- Clov (baryton): Hammův sluha, neschopný si sednout. Trpí monotónností své každodenní rutiny a je vyčerpán ostatními obyvateli domu.
- Nell (kontraalt): Hammova matka, která žije bez nohou v popelnici. Spolu se svým mužem Naggem vzpomíná na šťastnější chvíle z minulosti.
- Nagg (tenor buffo): Hammův otec, který rovněž žije v popelnici. Jeho vzpomínky a hašteření s Nell jsou pro něj jediným únikem z jejich bezútěšného života.
Prologem opery je monolog Nell, která zahajuje hru vzpomínkami. Clov se věnuje svým každodenním povinnostem, přičemž jeho opakující se pohyby a neklid vystihují bezvýchodnost situace. Hamm přemítá o utrpení své rodiny a vlastní bezmoci. Nagg a Nell vzpomínají na své mládí a šťastnější okamžiky, ale jejich rozhovory končí smutkem a smrtí Nell. Hamm se pokouší vyprávět příběh, který připomíná jeho minulost, zatímco jeho vztahy s ostatními se nadále zhoršují. Clov v závěru uvažuje o svém údělu, o absenci lásky a přátelství, která ho provází celý život. Hamm na konci zůstává sám, uvědomuje si svou izolaci a přijímá osud, že bude muset pokračovat v „konci hry“ sám.
Všichni čtyři hlavní protagonisté zdolávají v nové berlínské produkci náročný úkol: popasovat se s obsáhlým a filozofujícím francouzským libretem, které je prosto jakýchkoliv významnějších dějových akcí či zvratů. Zatímco slavný dánský barytonista Bo Skovhus v roli Hammova slouhy Clov-a slyšitelně dosahuje limitů své pěvecké akribie i co se týče srozumitelnosti jím zpívaného textu, jeho jevištní pán, francouzský basbarytonista Laurent Naouri, choť slavné sopranistky Natalie Dessay, podává fascinující výkon, využívajíce svůj sonorní a patřičně dramatický materiál k drobnokresbě tu nervního a otráveného, tam živelného Hamma, který se v první polovině nemůže hnout ze svého invalidního vozíku. Zbylé dvě postavy, Hammovi rodiče Nell (Dalia Schaechter) a Nagg (Stephan Rügamer), žijící v popelnicích, rovněž činí zadost svým partům v adekvátní míře grotesknosti, kterou vyžaduje jak libreto, tak samotná Beckettova hra.
Samostatnou kapitolou inscenace je jevištní složka, za níž odpovídá významný německý režisér Johannes Erath. Inteligentně, bez zbytečných režisérských schválností, a přece poutavě rozehrává v podstatě bezdějový absurdní příběh o existenciálním tápání člověka. Činí tak v působivých kostýmech Birgit Wentschové a na scéně Kaspara Glarnera. Ta je v první polovině kukátkovým průzorem do strohého Hammova pokoje, výrazně doplňovaného zpomalenými videoprojekcemi postav v nadživotní velikosti (video: Bibi Abel). Druhé polovině dominuje obří zřícené a rezavé ruské kolo, které se na scéně zjevuje bez jakékoliv pauzy jinak nutné pro přestavbu scény. Vypadá, jako by doputovalo z černobylskou havárií postiženého ukrajinského města Pripjať. Doslova zaklesnutý do jeho konstrukce rozehrává svou velkolepou partii samotný Hamm. Vše je v obou částech doplněno svícením v šerosvitu, umně doplněného žlutým světlem žárovek, a to zejména v obruči ruského kola (světelný design Olaf Freese).
Ačkoli inscenační tým i účinkující ze sebe zjevně vydali to nejlepší a nelze než ocenit jejich kolektivní tvůrčí úsilí, vzhledem k povaze opery zůstává viset ve vzduchu klíčová otázka: Jsme u tohoto hudebního díla postrádajícího jakoukoli dramatičnost svědky opravdu jenom Konce hry (Fin de partie), nebo už i konce opery jakožto žánru? Kurtágova opera je bez nadsázky navýsost intelektuálním kusem, který prozkouší trpělivost i zkušených diváků, a to včetně autora této recenze, který se divácky setkal s nejedním operním kusem 20. a 21. století. Není proto s podivem, že i během navštíveného představení opouštěli hlediště jednotky diváků. Zdali však aktuální popularita tohoto kusu bude mít delší trvání a stane se (byť příležitostnou) součástí operního repertoáru předních scén podobně, jako jeho již zmíněný a časově vzdálenější předchůdce „Velký kostlivec“ od Ligetiho, ukáže až čas.
György Kurtág: Fin de partie, Deutsche Staatsoper, psáno z reprízy 31. ledna 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.