Je čtvrtek 23. ledna 2025 a ve Stavovském divadle má premiéru opera, která se v tomto operním domě hrála poprvé ještě jako Německém divadle v roce 1840, nicméně na půdě pražského Národního divadla dosud nikdy nezazněla. Titul, který nejvíce proslavila Maria Callas, když titulní hrdince dokázala vtisknout svoje nezaměnitelné pěvecké a herecké umění – MÉDEA skladatele Luigi Cherubiniho. Diskuzi o tom, kterou verzi by mělo Národní divadlo v Praze uvádět, nechme prozatím stranou a zaměřme se na to, jakou pěvkyní, na níž do značné míry závisí úspěch celé opery, Praha disponuje.
Světlana Aksenova není ideální a bohužel ani průměrnou Médeou. Prakticky nemá v této roli co nabídnout. Její hlas vykazuje jasné známky opotřebovanosti, rytmicky často pokulhává a zpívá často pod tónem. Její výšky jsou úzké, zato nepříjemně pronikavé, ve spodní poloze neužívá hrudní hlas, a tak její zpěv v nižším registru postrádá plnost a rezonanci. Celkově jejímu pěveckému projevu chybí potřebná razance, nemá dost výrazu a zůstává na povrchu textu. Jako herečka sice plní režisérovy pokyny, avšak o jakémkoli charismatu či výraznější osobnosti v jejím případě nelze vůbec hovořit. Taková je (titulní) Médea nové pražské inscenace. Nabízí se otázka: proč Národní divadlo v Praze vůbec uvádí Cherubiniho operu, když nedisponuje pěvkyní, která by alespoň v některých ohledech dokázala splnit vysoké nároky na tuto postavu?
Cherubiniho Médée (Médea) je francouzská opera ve stylu opéra comique, jejíž premiéra se uskutečnila 13. března 1797 v Paříži. Od poloviny 19. století se však na německých scénách začala prosazovat verze, která namísto původní mluvené prózy psané v alexandrinu obsahuje recitativy. Ty byly vytvořeny Franzem Lachnerem pro inscenaci ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1855. V italské verzi pak Cherubiniho operu doplněnou o přeložené Lachnerovy recitativy uvedli i v milánské La Scale, a to v roce 1909. Právě v této podobě ji Maria Callas vzkřísila k novému jevištnímu životu (poprvé v roce 1953), přičemž ji následně interpretovaly také Leyla Gencer, Magda Olivero, Eileen Farrell, Leonie Rysanek či Inge Borkh. V posledních zhruba třiceti letech se však trend posunul zpět k původní francouzské verzi jako opéra comique. Spolu s důrazem na uvádění oper v jejich originálním jazyce se na současné scény vrací původní Médée, i když kvůli rozsáhlému francouzskému textu (jen obtížně zvládnutelnému v plném rozsahu ne-francouzskými mluvčími) se často využívají různé hybridní verze. Například v Linci v roce 2019 hráli francouzskou verzi doplněnou o mluvené dialogy v němčině, zatímco v Salzburgu ve stejném roce přenechali francouzské dialogy zcela jiným protagonistům než zpěvákům. I samostatná La Scala, ve které Maria Callas kdysi triumfovala, v loňském roce hrála originální francouzskou podobu.
Suma sumárum: Národní divadlo, které se rádo řadí mezi přední světové scény, by nemělo uvádět přežilý italsko-německý slepenec, navíc necitlivě seškrtaný. Na druhou stranu lze chápat, že italská verze je interpretačně přístupnější – i když v případě současné představitelky titulní role ani toto zjednodušení nevede k úspěchu.
Vedle nedostatečné titulní Médey v podání Světlany Aksenové vyniká v inscenaci Jana Sibera jako neobyčejně dramatická Glauce. Zvučností a objemem svého hlasu tak snadno zastíní hlavní představitelku, což však úplně nekoresponduje se skladatelovým záměrem. Škoda, že její vstupní árie „O Amore, vieni a me!“ byla škrtem ochuzena o virtuózní koloraturní pasáž, prozrazující jistou část Glaucina charakteru. Giasone Evana LeyRoy Johsona zaujal příjemným tenorovým materiálem a ušlechtilým frázováním, avšak zpočátku se také nevyhnul intonační nejistotě. Ve srovnání s dramatickou Médeou působil jako její hlavní spoluhráč příliš lyricky a herecky bezbarvě. Příliš neoslnil v inscenaci ani Marcell Bakonyi jako Creonte, svoji partii sice „produněl“ jadrnými basovými tóny, ale jeho interpretaci chyběla schopnost ponořit se do hloubky textu a výrazem vyjádřit potřebnou emocionální intenzitu. V podstatě dva špičkové výkony odvedly jen dvě pěvecké představitelky: Arnheiður Eiríksdóttir s krásně vyrovnaným mezzosopránem jako citově bohatá a dramaticky vzrušená Neris a Magdaléna Hebousse jako skvěle zpívající první služka.
Rozpaky a otázky vzbuzuje i hudební nastudování, zejména pojetí Médée v podání Orchestru ND v Praze pod vedením Roberty Jindry. Jindra se snažil přiblížit stylu klasicismu, ve kterém dílo vznikalo, avšak úprava, kterou v ND hrají, pochází z poloviny 19. století, kdy již hudební svět ovládal romantismus. Zvolená, převážně pomalá tempa, hraná často bez potřebného napětí, retardovala dramatický děj příběhu a působila nezáživně, bez emocí a hudebně nevzrušivě. A ani hra orchestru nebyla perfektní: dechové nástroje byly nepřesné a alespoň z mého místa v prostřední lóži zněly housle ostře a tvrdě. Zklamání ještě zvýraznily necitlivě provedené neobvyklé škrty, zejména v notoricky známém dramatickém finále opery. Pochválit snad lze jen velice kvalitní výstupy sboru, většinou mimo scénu z bočních loží.
Kdyby byla hudební stránka pražské Médée na výbornou, pravděpodobně bych bez problémů akceptoval i režijní koncepci Ronalda Schwaba. Vzhledem k neuspokojivé kvalitě hudebního provedení jsem se však jako divák snažil hledat záchranu alespoň v unikátním scénickém pojetí antického příběhu. Jeviště plné ošklivosti, odpadků a bez zásadní tvůrčí invence však ani v tomto ohledu nezlepšilo můj celkový negativní dojem z premiérového večera v Národním divadle v Praze.
Luigi Cherubini – Médea (Médée), Národní divadlo v Praze v budově Stavovského divadla, premiéra 23. ledna 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.