Znáte nějakou operu, ve které vystupuje více než třicet kardinálů, biskupů a dokonce Svatý otec? A přece – opravdu existuje. Složil ji německý pozdně romantický skladatel Hans Pfitzner, nese jméno po hudebním skladateli a varhaníkovi Giovannim Pierluigim da Palestrinovi a v těchto dnech ji před zcela vyprodaným hledištěm Vídeňské státní opery uvádějí po téměř 24 leté pauze.
Když jsem měl v roce 2009 poprvé možnost vidět v Mnichově Pfitznerova PALESTRINU, odmítl jsem ji, protože jsem se na toto dílo necítil dostatečně zralý. Nešlo ani tak o to, že bych nestrávil pozdně romantický Pfitznerův styl, inspirovaný velkým Wagnerem, ale spíše mě odrazoval velmi složitý německý text a hloubka myšlenek, které se za ním skrývají. Palestrina není operní dílo plné dramatického vývoje a bouřlivých emocí, jaké známe z Toscy, Carmen či Rusalky. Místo toho jde o hluboce kontemplativní kus, který se zamýšlí nad protikladem umělce a světa. Není to ostatně první (a zdaleka ne poslední) pokus myšlenkově bohaté německé operní literatury reflektovat postavení umělce ve společnosti či otázky zpěvu a jeho obsahu nebo samotné prapodstaty opery. Připomeňme si moudrého Hanse Sachse, jenž mladému Stolzingovi radí, jak v duchu nejlepších tradic, a přesto nově, interpretovat píseň; Straussovu poslední operu Capriccio, zabývající se věčným tématem „Prima la musica, poi le parole“; nebo Hindemithova Malíře Mathise, tvůrce isenheimského oltáře, který odchází od své práce, protože cítí, že jako umělec nedělá dost pro svou dobu, ve které žije.
Po letech lidské i divácké zkušenosti, když se na repertoáru operního domu v pohodlné dojezdové vzdálenosti od České republiky znovu objevil Pfitznerův Palestrina, jsem už nezaváhal. Atraktivitu vídeňského představení navíc podtrhla účast jednoho z nejlepších dirigentů světa v oblasti německé hudby, Christiana Thielemanna. Jak Thielemann sám uvedl v rámci „Einführungsmatinee“ konaného několik dní před premiérou (a dostupného také na YouTube), Vídenští filharmonikové sice Palestrinu téměř 24 let nehráli, přesto tuto hudbu mají hluboko pod kůží. Jsou dokonale obeznámeni s technikou leitmotivů a mistrovsky umí vystihnout jak archaizující atmosféru, tak i výraznou melodickou sílu různorodých motivů. Thielemann, ač sám čelil nepříjemnému tělesnému handicapu (pohyboval se o francouzských berlích po operaci achilovky), stanul před tímto skvělým orchestrem ve vrcholné umělecké formě. To potvrdila jeho interpretace, která se vyznačovala těžko popsatelnou hloubkou jeho interpretace, plasticitou a napětím pramenícím z hudebních kontrastů Pfitznerovy partitury. Působivě vykreslil například impozantní vnější nádheru a důstojnost katolické církve na jedné straně a sobectví, marnivost, hloupost a morální zkaženost jejích představitelů na straně druhé. Sám Thielemann má k Palestrinovi velmi osobní vztah – jako mladý korepetitor připravoval toto dílo v Deutsche Oper Berlin, aby je později jako dirigent uvedl například v Norimberku, Berlíně či Covent Garden.
ZPÁTKY K PALESTRINOVI
Pár slov o samotnému Palestrinovi a historických tématech, která Hans Pfitzner přivádí na scénu. Giovanni Pierluigi da Palestrina ( cca1525-1594) byl předním představitelem renesanční hudby a tzv. římské školy. Tvořil v severoevropském stylu polyfonie, převážně pod vlivem nizozemských skladatelů, kteří tehdy působili v Itálii. I přes nesmírné tvůrčí úspěchy znamenala 70. léta 16. století pro Palestrinu období hluboké osobní tragédie. Během morových epidemií přišel o manželku, bratra i dva syny. Roku 1577 byl papežem Řehořem XIII. údajně požádán, aby komponoval podle převažujícího názoru Tridentském koncilu, jenž žádal silně omezit polyfonii a navrátit se ke klasickému jednohlasému zpěvu, aby byla zajištěna dokonalá srozumitelnost textu. Palestrinovy skladby se proslavily svou klidnou vyvážeností, která v kombinaci s přizpůsobením rytmu latinskému jazyku učinila z jeho díla vzor katolické chrámové hudby na dlouhá staletí. Rozsah jeho tvorby je impozantní: složil 105 mší, více než 300 motet, 68 ofertorií, 35 magnificat, 11 litanií, čtyři až pět sbírek žalmů, 42 duchovních madrigalů, 91 světských madrigalů a nejméně 75 hymnů. Za jeho vrcholné dílo bývá často považována šestihlasá Missa Papae Marcelli, napsaná v letech, která hraje klíčovou roli právě v Pfitznerově opeře.
PFITZNERŮV PALESTRINA
Hans Pfitzner se ve své opeře zaměřuje na události spojené se vznikem Missa Papae Marcelli a s historickými fakty zachází volně v duchu legendy, která o Giovannim Pierluigim Palestrinovi vznikla v 18. století. Podle ní byl přinucen římský skladatel víceméně slavnou mši složit pod hrozbou hrozbou uvěznění. Palestrinovo geniální dílo vzniklo jako zoufalý pokus zachránit duchovní hudbu, jejíž existence byla tehdy vážně ohrožena. Klerikální kruhy nebyly spokojeny s tehdejším stylem kompozice, který podle nich komplikoval srozumitelnost církevních textů během katolické liturgie. První dějství, trvající zhruba hodinu a čtyřicet minut, velkolepě symbolicky vrcholí zpěvem starých mistrů a následně sborem andělů, kteří vedou Palestrinovu ruku při kompozici mše. Ve druhém dějství se děj přesouvá do paralelně probíhajícího prostředí biskupského paláce v Tridentu, kde se kardinálové Novagerio a Borromeo připravují na další zasedání Tridentského koncilu. V rámci Pfitznerovy umělecké licence se jeho „hlavním tématem“ stává snaha papeže o politické gesto vůči německému císaři Ferdinandovi, který naléhá na záchranu církevní hudby. Kardinál Borromeo vypráví o svém neúspěchu při přesvědčování Palestriny ke kompozici. Kardinál Novagerio navrhuje, aby byla mše případně vynucena i násilím. Rozhoří se debata, avšak účastníci se nedokážou dohodnout ani na osudu církevní hudby, ani na jazyce liturgie (latina versus národní jazyky). Diskusi postupně přehluší osobní ambice, nesmyslné poznámky a hádky o dietách, čímž je původní smysl jednání zcela zastíněn. Chaos narůstá, až je schůze nuceně přerušena a následně krvavě potlačena, když se do sporu navíc zapojí i sluhové přítomných církevních hodnostářů. Třetí dějství, trvající přibližně 30 minut, přivádí na scénu vyčerpaného a předčasně zestárlého Palestrinu, právě propuštěného z vězení. Jeho mše je bouřlivě přijata, kardinál Borromeo přichází se skladateli omluvit a dokonce i papež osobně gratuluje Palestrinovi k jeho dílu. Jmenuje ho celoživotním vedoucím církevní hudby v Sixtinské kapli a „knížetem hudby“.
POCTA WERNICKEMU
Současná vídeňská inscenace měla premiéru v květnu 1999 při příležitosti 50. výročí úmrtí Hanse Pfitznera, v režii Herberta Wernickeho. Neuvěřitelných více než dvacet let byly původní dekorace a kostýmy (rovněž navržené Wernickem) pečlivě uchovávány v divadelních skladech, aby mohly být znovu použity pro obnovenou inscenaci, tzv. Wiederaufnahme. Tento přístup, běžný v západních divadlech (i když ne vždy po tak dlouhou dobu), kontrastuje s praxí u nás, kde jsou kvalitní inscenace často zbytečně likvidovány už po několika reprízách. Herbert Wernicke bohužel v roce 2002 předčasně zemřel, a tak nyní převzal jeho práci asistent Wolfgang Schilly, který podle původní režijní knihy inscenaci pečlivě nastudoval s novým obsazením. Ideová a výtvarná koncepce Palestriny je postavena na impozantní mnohovrstevnaté „plástvové“ scéně, která je v prvním a třetím jednání stejná – představuje koncertní sál, jenž se zase ve druhém jednání s menší obměnou promění v sál biskupského paláce Madruschta v Tridentu. Výtvarná složka je dokonale sladěná s hudbou a v kombinaci s detailně propracovaným herectvím všech účinkujících vytváří pozoruhodné kontrasty mezi vnější nádherou prostředí, vnitřním utrpením umělce Palestriny a obrazem hlouposti a chamtivosti prelátů.
V prvním jednání, kde se na scéně objevuje Palestrina a jen několik dalších postav včetně skladatelova syna a jeho žáka (oba v tzv. kalhotkových rolích), je režijní vedení méně náročné. Druhé jednání však přináší zásadní výzvu – na jevišti se objevuje více než padesát členů kléru. Přesto se podařilo každou postavu unikátním způsobem charakterizovat a precizně vyprofilovat. K jedinečnému výsledku přispěla nejen Pfitznerova hudba, která pro každého sólistu využívá specifickou hudební řeč, ale i precizní interpretace německého textu pěvci, jež podtrhla nezaměnitelnost každé postavy. Za tímto úspěchem stojí především důkladná mravenčí práce tzv. Studienleitera (vedoucího hudebního nastudování) Jendrika Springera, stálého spolupracovníka Thielemanna, se všemi účinkujícími.
INTERPRETI
Vysoká náročnost intepretace Pfitznerovy partitury vyžaduje nadstandardní pěvecké obsazení a nasazení špičkových interpretů i do menších rolích. Začnu „čurdou“ v podobě papeže Pia IV., který se v opeře objeví jen na pár minut v posledním jednání, nicméně grandióznost jeho výstupu si ve Vídni „pojistili“ charismatickou pěveckou osobností rakouského basisty č. 1 Günthera Groissböcka. V titulní tenorové roli americký pěvec Michael Spyres projevil maximální cit pro dokonalou deklamaci německého textu, s vynikající výslovností a smyslem pro hledání hloubky textu. Wolfgang Koch (Kardinál Carlo Borromeo) opět potvrdil svoji pověst vynikajícího barytonisty, jehož mistrovství intepretace spočívá v neopakovatelnosti výrazu, který dokáže vtisknout každé své postavě. To samé mohu napsat i o výrazném Michaelu Nagym v postavě Giovanniho Morone, který se prosadil úderností, jadrností a opět strhující výrazovostí svého projevu. Charakterní tenor Michaela Laurenze (Bernardo Novagiero) vytvořil silný kontrast k převážně tmavším mužským hlasům v druhém jednání, pro dokonalou interpretaci intrikářského klerika využil maximum svých hlasových prostředků, kterým rovněž propůjčil specifický výraz. Silnou postavou na jevišti byl i Biskup z Budoje v podání jedinečného Matthäuse Schmidlechnera. Pro zajímavost připomeňme, že v obsazení Palestriny figuruje i jedna česká postava, pražský arcibiskup Anton Brus von Müglitz, kterého výborně ztvárnil Jusung Gabriel Park. „Prag – liegt das in Deutschland?“, ptá se Mladý doktor a Grosetto v podání Devina Eatmona mu (německy) odpovídá „Leží v Čechách, odtud pochází většina heretiků“. Velmi kvalitně a typově naprosto ideálně byly obsazené i dvě důležité role mladých mužů, Palestrinova syna Ighina v podání výborně zpívající Kathrin Zukowski a mezzosopranistky Patrizie Nolz, která vytvořila Palestrinova žáka Sillu.
V Čechách je jméno a dílo skladatele Hanse Pfitznera prakticky neznámé, a proto je návštěva Vídeňské státní opery jedinečnou příležitostí se seznámit s touto významnou osobností německé opery. Jeho největší dílo Palestrina bylo mimořádně úspěšně přijato při své premiéře 12. června 1917 v Mnichově, ale po druhé světové válce se jen obtížně dostávalo na německá jeviště kvůli Pfitznerovým vazbám na národně socialistickou stranu. Monumentální Pfitznerova hudba, nadčasové téma a skvostné libreto psané po Wagnerově vzoru samotným skladatelem činí z Hanse Pfitznera jednu z velkých osobností německé opery, která rozhodně stojí za bližší poznání. Ve všech ohledech vynikající současná vídeňská inscenace k tomu jednoznačně vybízí.
Hans Pfitzner: Palestrina, obnovené nastudování opery, premiéra Wiederaufnahme 5. prosince 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.