Opera ŠÁRKA byla poprvé uvedena na scéně pražského Národního divadla na konci 19. století. Poté měla pravidelně premiéru vždy alespoň jednou za deset let. Po více než půl století však bylo toto dílo Zdeňka Fibicha z repertoáru Národního divadla téměř vyřazeno. Až nyní, po 45 letech se opera opět objevila na jevišti naší první scény. Taktovky se ujal hudební ředitel Opery ND Robert Jindra, který k inscenaci přizval německého režiséra Kaye Linka. Premiéra nové inscenace se konala ve čtvrtek 7. listopadu 2024.
Poprvé byla Fibichova Šárka uvedena 20. prosince 1897 na scéně Národního divadla s hudebním vedením Adolfa Čechy a režijním vedením Adolfa Cresinga. Premiérové provedení bylo podpořeno scénografií Roberta Holcera a Mikoláše Alše. Šárka nezmizela jen z repertoáru Národního divadla v Praze; za poslední čtyři dekády byla uvedena pouze v libereckém Divadle F. X. Šaldy (1980) a před 24 lety také v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Novou produkcí tak ND v Praze nejen dovršuje po Rusalce a Tajemství Rok české hudby 2024, ale současně tím splácí velký dluh vůči Zdeňku Fibichovu, jehož renesanci jako operního skladatele započala naše první scéna již za dobu vedení operního souboru Jiřím Heřmanem uvedením Pádu Arkuna v roce 2014.
PRÁVO NA SEBEUPLATNĚNÍ – STÁLE AKTUÁLNÍ TÉMA
Správným tahem realizátorů nového nastudování Šárky bylo angažování německého režiséra Kaye Linke k inscenaci. Zahraniční tvůrce, nezatížený inscenační tradicí, měl bezesporu mnohem větší svobodu ve výkladu. Nesetrvával na obecně známých českých reáliích a snažil se z Šárky vytěžit to, co je aktuální a univerzálně platné i dnes a na jeviště ND v Praze přinesl vcelku pozoruhodně osvěžující a hluboce aktuální pojetí. Šárka libretistky Anežky Schulzové je v jeho koncepci příběhem o nerovnosti a boji mezi muži a ženami, což je téma stále současné i v dnešním světě. Ženy usilují o sebeuplatnění, kterého se jim po smrti Libuše a za nového panování Přemysla nedostává. „…Postava Šárky bojuje proti potlačení svých práv, což můžeme vidět i v dnešních společenských otázkách, jako je situace žen v Afghánistánu nebo v Iránu, kde ženy bojují za svou svobodu…“, uvedl Link v rozhovoru pro Český rozhlas Plus před premiérou. Nadčasovost a územní neutralita charakterizují i výpravu Franka Alberta, který důmyslně a kreativně pracuje s obecně známými symboly fašistické diktatury, aniž by narušil český mýtus o dívčí válce. Velmi zdařilá je také úvodní videoprojekce (rovněž F. Alberta), jež během předehry zachycuje jakýsi „státní“ pohřeb Libuše a přirozeně navozuje atmosféru začátku děje Šárky po skonu české kněžny. Rozpaky však vyvolává poměrně pestrá škála kostýmů Niny Reichmann, které ne vždy odpovídajícím způsobem reagují na místo děje, vývoj charakterů postav nebo se svým zpracováním nehodí pro některé konkrétní představitele. Reichmann, v duchu nadčasového vyznění díla, upouští od tradičních líbivých staroslovanských dámských říz a nahrazuje je oděvy jasně inspirovanými vojenskými uniformami, včetně bojového líčení. Podařené je kostýmování Přemysla do elegantního obleku, symbolizujícího jeho elegantně uhlazenou vnější slupku nového diktátora (tento dojem je v inscenaci výstižně posílený nápadnou účastí médií), avšak v prostředí lesa ve 2. jednání je sotva pochopitelný formální dress code Ctirada, který mu ale zase chybí při slavnostní žertvě. Režiséra Linka je třeba také vyzdvihnout za vesměs slušně odvedenou hereckou práci s pěveckými představiteli, i když klíčová scéna milostného sblížení Ctirada a Šárky by si určitě zasloužila intenzivnější propracování s vyšším podílem erotiky. K uvedeným přednostem a nedostatkům režijní koncepce je nutno závěrem ještě kriticky připomenout absenci přírodní lyriky, která je obsažena ve Fibichově hudbě i libretu, která ovšem na Linkově a Albertově scéně úplně chybí.
HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ A PROVEDENÍ
Největší zásluhu na pražském znovu vzkříšení Fibichovy Šárky má hudební ředitel Národního divadla a dirigent Robert Jindra, který prokázal, že Fibichovu hudbu má hluboce pod kůží, ctí interpretační tradici a přitom ji dokáže originálním způsobem rozvinout. O premiéře 7. listopadu 2024 jsme byli svědkem opravdu velkého večera Orchestru Národního divadla, který předvedl to nejlepší ze svého svrchovaného umění. Hluboký ponor do partitury, mimořádná dynamická šíře a plasticita hry doslova uvedly premiérové publikum do transu. Dirigent zvolil poměrně volná tempa, která však dokázal naplnit potřebným napětím, i když to místy znamenalo zvýšenou dechovou zátěž pro některé interprety. Jinak mezi dirigentem, orchestrem, zpěváky výtečným Sborem Národního divadla panovala výtečná shoda. Ve Fibichově opeře se zvláště výrazně uplatnila ženská část sboru, jejíž part nastudoval sbormistr Lukáš Kozubík.
INTERPRETI
I přes maximální úsilí inscenátorů a dirigenta musí být úspěch titulu, jako je Šárka, „pojištěn“ především výraznou pěveckou a hereckou osobností v hlavní ženské roli. Po nedávném pražském debaklu Armidy „bez Armidy“ tentokrát má Národní divadlo pro hlavní roli strhující interpretku Šárky. Německá dramatická sopranistka Maida Hundeling už dlouhou řádku let vystupuje na českých scénách především v rolích německého a italského repertoáru. Hundeling není pěvkyní zvlášť propracovaných pěveckých fines, ale interpretkou, která se dravým způsobem umí chopit svěřené partie a jet na plný plyn. Možná jí chybí tajemství mezza voce, znělejší střední a spodní poloha, ale vždy vítězí přesně zacílenými špičkovými vysokými tóny ve forte, které přednáší s neuvěřitelným nasazením plným lehkosti a samozřejmosti. Její artikulace češtiny je velmi dobrá, při zpěvu však ne vždy dokonale dodržuje přirozený rytmus jazyka. To je ovšem výzva i pro rodilé mluvčí, a to zejména kvůli často složitým básnickým obratům a neobvyklým spojením v textech Anežky Schulzové. Hundeling umí vytvořit na jevišti poutavou postavu s přesvědčivým vývojem charakteru nejen svými hlasovými prostředky, ale především mohutným dramatickým výrazem a v neposlední řadě silou své osobnosti.
Polský tenorista Tadeusz Szlenkier (Ctirad) zaujal především krásným materiálem s impozantně hrdinsky znějící vysokou polohou i slušným zvládnutím českého textu, nicméně jeho frázování postrádá eleganci. Ve svém pěveckém projevu prostém kouzelných pian působí zejména ve chvílích milostné extáze působí velmi neobratně. Svatopluk Sem (Kníže Přemysl) opět prozářil svůj výstup vysokou kultivovaností tónu, nádherným legatem a celkovou noblesností svého projevu. Stejnými atributy lze ohodnotit krátký vstup i Vitoraze Františka Zahradníčka. Vedle dominantní Maidy Hundeling jako Šárky na sebe výrazným způsobem strhla pozornost další z ženských interpretek Ester Pavlů jako Vlasta. Uchvátila majestátností dramatického projevu vzácně vyrovnaného ve všech polohách a spolehlivou hereckou akcí. V dalších postavách Vlastiny družiny se velmi dobře uplatnily především Tamara Morozová (Libina), Dana Burešová (Svatava), Maria Kobielska (Mlada), Jana Sýkorová (Častava) a především hlasově výborně disponovaná Kateřina Jalovcová (Radka).
Závěrem si neodpustím zmínit neobvyklou délku přestávek mezi jednotlivými akty, trvajících 2x 45 minut, což přesahuje délku samotných aktů a činí tak představení neúměrně dlouhým. Ať už je důvodem náročná přestavba scény nebo nedostatek pracovníků, kteří výpravu staví, Národní divadlo mělo u tak dlouhého představení zvážit začátek již v 18 hodin.
Nová inscenace Fibichovy Šárky je bezesporu velkým přínosem pro pražskou kulturní scénu. Netradiční pojetí staroslovanské látky zřejmě nenajde plné pochopení u všech diváků, jak naznačilo premiérové bučení části publika inscenačnímu týmu při děkovačce. Nicméně kvalita hudebního provedení dělá z nové Šárky významnou událost.
Zdeněk Fibich: Šárka, Národní divadlo v Praze, premiéra 7. listopadu 2024 v historické budově ND
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.