Festivalová VĚC MAKROPULOS si podmanila diváky v Janáčkově divadle

Pestrý program mezinárodního hudebního festivalu Janáček 2024 obohatilo ve dvou večerech pohostinské vystoupení Janáčkovy VĚCI MAKROPULOS Německé státní opery v Berlíně. V inscenaci z roku 2022, kterou nastudoval renomovaný režisér Claus Guth, vystoupila na brněnských prknech také řada vynikajících českých pěvců, kteří se rovněž podíleli na nedávných reprízách díla v divadle Pod lipami, včele s dirigentem Robertem Jindrou.

Berlínská Státní opera Pod lipami se v posledních letech systematicky věnuje uvádění děl Leoše Janáčka, v repertoáru má tento berlínský dům Káťu Kabanovou, Její pastorkyni, kterou jsme rovněž recenzoval na našich stránkách v roce 2021 a v roce 2022 k těmto titulům přibyla nová VĚC MAKROPULOS. O berlínské „Makropulce“ jsem psal již v lednu 2023 po návštěvě představení přímo v Berlíně, výjimečnost titulu a rovněž nevšední inscenace mě přiměla k tomu, abych produkci (v trochu jiném obsazení) ještě jednou shlédnul a třeba i v něčem korigoval svoje původní názory.

Jako i v jiných inscenacích, se i u Gutha ocitá titulní Emilia Marty v rozhodujícím centru pozornosti. Režisér ji formuje od samého počátku (dokonce ještě před jejím zpívaným vstupem na jeviště) jako psychicky zdevastovanou trosku, která přežívá na hranici života a smrti, mechanicky mění oblečení a paruky a jde z jedné nové situace do druhé. K umocnění této představy posloužila inscenátorům bohatě členitá scéna Étienna Plusse, oddělující reálné prostředí advokátní kanceláře, šatny či ložnice od bílého prázdného prostoru, zobrazujícího Emiliino nejvlastnější nitro. Němé scény vrávorající a vyčerpané E.M. ještě před předehrou a pak v mezihrách mezi jednotlivými dějstvími zpočátku sice hodně napoví o vnitřním životě titulní hrdinky, ale jisté opakování stejného principu během večera může diváka už nudit. Režisér doplňuje realisticky laděné scény plné napínavé konverzace ilustrativními někdy až surrealisticky laděnými za pomoci tanečníků v rolích úředníků v advokátní kanceláři, divadelních poslíčků či nejrůznějších číšníků a servírek. Zejména surrealisticky pojaté scény účinně dokreslují pokřivenost a až grotesknost světa, jak jej vidí životem zralá Elina. Můj první pohled na tento tvůrčí postup byl spíše negativní, vadilo mi, že to odvádí moji pozornost od mnohovrstevnatého Čapkova textu. Nyní po brněnském provedení jsem tomuto přístupu vstřícnější, což může být dáno i tím, že jsem již nebyl tolik zaměstnán sledováním a dešifrováním opulentních vizuálních výjevů na scéně. Guth a jeho výtvarník scény současně výrazně akcentují i realismus na scéně (zejména advokátní kancelář Dr. Kolenatého), nalézají inspirativní vnější prostředky zachycujícími Emiliino nitro, aby jako by postupně slevovali ze svých nároků: divadelní šatna v druhém jednání připomíná spíše chodbu a jinou chodbu zase evokuje předepsaná scéna ložnice ve třetím jednání. Zda za tím stojí jen obyčejný režisérismus, který ignoruje libretem určená prostředí nebo zda se za tím „důmyslně“ skrývá již zmíněný vnitřní pohled na realitu pohledem třistaleté Makropulos, jejíž otupělost a omrzelost životem už nerozlišuje detaily vnějšího světa, je těžké z inscenace vyčíst.  Kostýmy Ursuly Kudrny vesměs zdárně pomáhají spoluvytvářet charakter jednotlivých postav. Režiséři v poslední době nacházejí „zalíbení“ v civilní holohlavosti titulní Eliny, což je i případ nové berlínské Věci Makropulos. Zatímco režisér Robert Carsen před lety oblékl Emilii Marty v druhém jednání (po skončení představení) do efektního kostýmu Turandot, Guth ji zase stylizuje do japonského kimona jako Cio Cio San. Guthově inscenaci bohužel chybí moment většího překvapení: ve většině tradičních inscenací se z vnější cynické a ledové skořápky sexuálně velmi přitažlivé femme fatale teprve na konci vyloupne životem omrzelá třistaletá žena, kterou už nebaví žít – berlínská inscenace však hned na počátku ukazuje pravou podstatu E. M., a tím svým způsobem tak diváka ochuzuje. Na druhou stranu inscenace přináší řadu emotivně velmi silných scén, kdy např. mladá dívka v kostýmu Velazquezovy infantky Markéty představující mladou Elinu v době, kdy její otec ve službách Rudolfa II., předoucí nit osudu po vzoru Wagnerových Norn.

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ A VÝKONY UMĚLCŮ

Janáčkovo dílo v Berlíně nastudoval a premiérovou řadu představení v r. 2022 řídil Sir Simon Rattle, v poslední sérii představení pomyslně předal taktovku dirigentovi Robertu Jindrovi, který je v současnosti jedním z nejpovolanějších interpretů české a speciálně Janáčkovy operní hudby. Přestože v tomto případě Jindra řídil nikoliv tradičně Orchestr Národního divadla, nýbrž Staatskapelle Berlin, dovedl toto těleso k příkladnému a ve všech ohledech strhujícímu výkonu.

Premiérovou zpívající herečku v titulní roli Marlis Petersen nahradila v této sérii představení na počátku roku 2023 švýcarská sopranistka Rachel Harnisch, která byla původně ohlášena i pro brněnské provedení. Harnisch však mezitím ukončila svoji pěveckou kariéru. Roli nově s neuvěřitelnou pečlivostí a svědomitostí nastudovala jedna z největších osobností Německé státní opery, sopranistka Dorothea Röschmann. Röschmann si získala celosvětové uznání především jako skvělá mozartovská intepretka, jejíž Zuzanky, Hraběnky, Elvíry, Fiordiligi apod. pravidelně zdobily prestižní světové scény i festivalová pódia včetně Salzburského festivalu. Ve fázi pěvecké a lidské zralosti se nyní orientuje na dramatičtější typ partií. V prvních dvou jednáních, která nejsou pro E. M. hlasově tak náročná a probíhají spíše v parlandu, Röschmann příjemně překvapila velmi zdařilou interpretací češtiny. Avšak ve třetím jednání, kde se výrazně stupňuje dramatismus a přibývá textu, již nestačila – zpívaný text byl méně srozumitelný a často jí nebylo téměř rozumět. Pěvkyně disponuje sytou střední polohou a stále krásným, barevným hlasem. Po stránce čistě vokálního provedení zvládla roli na výbornou. Svojí tělesnou dispozicí však není ideální představitelkou Eliny, neboť postrádá podmanivé fluidum femme fatale. Přesto podala Röschmann v rámci svých možností mimořádný výkon. Albertem Gregorem byl pěvecky výborně disponovaný Aleš Briscein, který s lehkostí zvládal i ty nevypjatější polohy svého partu. Doktora Kolenatého s přehledem a vysokou kulturou přednesu vytvořil český basista Jan Martiník, trvale působící v metropoli našich německých sousedů; jeho výkon bych označil za špičkový. Barona Prusa ztvárnil Adam Plachetka, kterému po vokální stránce nečinila role žádný problém, ale celkově jeho pěvecký projev postrádal lesk a více interpretační rafinovanosti. Bohatostí a znělostí hlasu zaujala představitelka Kristy Natalia Skrycka, navíc s dobrou češtinou. Možná některým divákům mohl vadit malý kontrast mezi mezzosopránovou Kristou a tmavším témbrem sopránu D. Röschmann, nicméně v zahraničí obsazují mladou adeptku operního zpěvu mezzosopránem (v souladu s Janáčkovou partiturou), kdežto u nás se volí křehčí sopránový hlas zpívající ve střední poloze (který zase lépe odpovídá charakteru postavy).Velmi pěkný výkon odvedli Vítek Stephana Rügamera a Linard Vrielink jako Janek. Český tenorista Jan Ježek se s plnou odpovědností a šarmem ujal postavy Hauka Šendorfa.

Vzhledem k dlouholeté absenci výjimečného titulu Věc Makropulos na českých scénách (s výjimkou ojedinělých koncertních provedení v pražském ND a scénické realizace v DJKT Plzeň) je pro divadelní labužníky vždy svátkem setkání s tímto mistrovským dílem na festivalu Janáček. Letošní hostování Lindenoper přineslo nezapomenutelný hudební i jevištní zážitek, který se bezpochyby stane jedním z vrcholů a klenotů letošního ročníku festivalu.

Leoš Janáček: Věc Makropulos, Festival Janáček 2024; Německá státní opera Berlín Pod lipami, Brno 16. listopadu 2024