PLAMEN jako SYMBOL VÁŠNĚ A LÁSKY a zároveň v negativním smyslu jako (nejen) fašistický symbol ničení odpůrců autoritářského řádu UPÁLENÍM – to je ústřední téma velkolepé opery Ottorina Respighiho LA FIAMMA (Plamen), která měla na konci září 2024 premiéru u našich severních sousedů. V Německé opeře Berlín se mohou hrdě chlubit událostí sezóny mimořádného významu – po téměř devadesáti letech (od prvého a dosud jediného uvedení v Německu) zde nastudovali neprávem zapomenutou operu O. Respighiho La Fiamma. A navíc s takovou hudební brilancí a inscenační naléhavostí, že tím nastavili ta nejpřísnější měřítka pro každé další uvedení této opery.
RESPIGHI – OPERNÍ SKLADATEL
Když se řekne Ottorino Respighi (9. července 1879 Bologna – 18. dubna 1936 Řím), tak se hudebně vzdělanému čtenáři tohoto příspěvku vybaví především jeho proslavený cyklus symfonických básní nazvaný Římská trilogie a možná tři orchestrální suity souhrnně nazvané Staré zpěvy a tance. Významný italský skladatel a představitel hudebního neoklasicismu však složil i další významné orchestrální skladby, komponoval rovněž balety a složil deset oper. Devátá operní Respighiho operní kompozice LA FIAMMA byla složena na libreto Claudia Guastally, který se při psaní se nechal inspirovat hrou Hanse Wiers-Jenssena z roku 1908 „Anne Pedersdotter, čarodějnice“. Děj hry je volně založen na příběhu Anne Pedersdotter, norské ženy, která byla v roce 1590 obviněna z čarodějnictví a upálena na hranici. Respighi a Guastalla však změnili prostředí opery na Ravennu v 7. století, nicméně výběr této látky v době, kde v Evropě se začalo rozmáhat německé nacionálně socialistické hnutí, nebyl náhodný. Skladatel a libretista našli zřetelné paralely mezi středověkým stíháním čarodějnic a antisemitskými postupy NSDAP v Německu, Itálii a v dalších zemích.
Po poměrně úspěšné premiéře v roce 1934 v římském Teatro Reale dell’Opera byla LA FIAMMA uvedena ve stejném roce Buenos Aires a Montevideu, v Berlíně (německy) pak roce 1936. Opera bohužel nebyla uvedena nikdy provedena v českých zemích, a to ani v Neues Deutsches Theater a ani kdykoliv později po roce 1945. Ale i ve světě byl tento titul přes svoji společenskou naléhavost a své nesporné hudební kvality prováděn jen sporadicky; roli v tom určitě hrály určitě mj. mimořádné interpretační nároky. Po druhé světové válce byla LA FIAMMA inscenována v La Scale (1955) s Inge Borkh a poté v Římě (1956). Z nedávné historie posledních padesáti let připomeňme budapešťskou produkci z roku 1989, inscenaci z Gran Teatre del Liceu se zralou M. Caballé v hlavní roli (1989), koncertní provedení opery na americké půdě v Carnegii Hall v roce 1987 (s Alessandrou Marc jako Silvanou ) a v Utrechtu v r. 1990 a konečně třeba římskou produkci z roku 1997 včele s rumunskou sopranistkou Nelly Miricioiou (nyní dostupné též na youtube). Z některých těchto produkcí existují i živé audio a video nahrávky rozličné technické kvality, nicméně čistě ve studiu byla La Fiamma zatím pořízena pouze jedenkrát – pro maďarský label Hungaroton celou operu natočil v italštině v roce 1994 dirigent Lamberto Gardelli s Ilonou Tokody v hlavní roli a nahrávka byla u nás dostupná již v době svého vzniku.
SILVANA A JEJÍ MAGIE
Ojedinělost PLAMENU spočívá v tom, že se jedná o hudební drama, která se zabývá lidskou psychologií a tím, jak silné emoce mohou ovlivnit vnímání reality. Postavy, zvláště titulní Silvana, se nacházejí na hranici mezi tím, co je skutečné, a tím, co je pouze produktem jejich představ. Basiliova mladá žena Silvana žije v paláci, kde vládne pevnou rukou její tchýně Eudossia. Temnou atmosféru všude přítomného smutku, přísnosti a absolutní poslušnosti rozjasní až návrat Basiliova syna z prvního manželství Donella, který Silvanu znal z dřívější doby jejich raného mládí. Silvana se vnitřně mučí tím, že si myslí, že zdědila po matce magické (čarodějnické) schopnosti a z tohoto bludu ji nevyvede ani stará léčitelka Agnese di Cervi, která je pronásledována z čarodějnictví a vraždy dítěte. Přestože se Silvaně podaří ji na čas ukrýt, nalézá později Agnese stejně smrt na hranici. Donella a jeho nevlastní matku Silvanu pohltí vášnivý citový vztah, který navíc přiživuje Silvaninu iluzi, že získala Donella i díky svým magickým schopnostem; ale je to přitom jen zdání postavené na jejích silných emocionálních prožitcích jako je láska, žárlivost a strach. Vztah Donella a Silvany je prozrazen, otec posílá Donella zpět do Konstantinopole a během vášnivé hádky manželů Basilia a Silvany dostane Basilio infarkt. Jeho zdrcená matka Eudossia to považuje za jasný důkaz čarodějnické magie své snachy. Svým fanatismem strhne dav a přesvědčí biskupa, aby Silvanu pádně usvědčil z čarodějnictví. Když Silvana ztratí podporu jediného člověka (Donella) nemá už sílu vzdorovat mašinérii moci a nenávisti a je odvlečena na hranici k upálení.
INSCENACE
Po vynikajících inscenacích Schrekerova Hledače pokladů, Korngoldově Zázraku Heliany a Francesca di Rimini skladatele R. Zandonaie se do Deutsche oper Berlin vrátil jeden z nejtalentovanějších režisérů dneška Christof Loy. Na celkem neutrální scéně Herberta Murauera, která značnou částí svých výtvarných prvků jasně odkazuje už na dřívější Loyovy práce v DOB a strohých černobílých kostýmech Barbary Drosihn, však Loy zásadním způsobem koncentruje svoji pozornost na zpívající herce a jejich absolutní ztotožnění s charakterem postavy. V případě PLAMENU Ch. Loy detailně propracoval deklamační přístup každého zpěváka k jeho roli a dosáhl toho, že smysl Respighiho kompozice vzniká, když pěvci svým zpěvem vyjadřují řeč prosycenou konkrétní emocí. Právě díky tomuto zpívanému slovu se děj posouvá kupředu. Loy na rozdíl od jiných režisérů mladší generace nefascinuje publikum opulentními vizuálními obrazy ale pečlivou prací se sólisty a sborem. Vycházeje z textu, modeluje pohyb a celé konání na scéně co nejpřirozenějšími prostředky, které zároveň fascinují svojí apelativností a nesmírnou jevištní účinností. Z Loyovy režie je vždy zřetelná koncepce a absolutní soustředěnost účinkujících až do posledního sboristy na scéně. Inscenátoři LA FIAMMA zaměřili svoji pozornost především na tři velké ženské postavy: Silvanu, (sice) epizodní Agnese, nicméně důležitou v kontextu jejího vlivu na démony, které ovládají Silvanu a dominantní Eudosii, která si svým autoritářským chováním kompenzuje fakt, že de facto žije ve vyhnanství. V minulosti žila v přepychu v Konstantinopoli, ale nyní je v nedobrovolném exilu v Ravenně vnímána jako cizinka, která nenávidí místní obyvatele.
Respighiho neoklasicistní operu, kterou lze také zařadit do období jakéhosi post-verismu nastudoval s Orchestrem Německé opery v Berlíně italský dirigent Carlo Rizzi. Orchestr podal zase jeden z nejlepších výkonů, které jsem v tomto operním domě zažil, a to i přesto, že se jedná o zcela nový (nehraný) titul. Rizziho způsob řízení orchestru přinášel soustředěnou hru, výbuchy napětí a především intenzivní hudební zážitek plný zvratů a bohaté dynamiky. Významnou roli v inscenaci má sbor. Chor der Deutschen Oper Berlin opět přesvědčil nádherným kompaktním zvukem plným vzruchu a současně nadšení pod vedením sbormistra Jeremy Binese.
INTEPPRETI
Oslnivá Respighiho hudba, aktuální téma plné magie, úzkosti a vášně spolu s kongeniální režijní koncepce Ch. Loye – to by nic neznamenalo, kdyby po boku vynikajícího orchestru neúčinkovali na jevišti sólisté, kteří ve svém oboru znamenají absolutní světovou špičku, co se týče jejich pěvecko-představitelského mistrovství. Především je nutno smeknout před sopranistkou Olesyou Golovnevou, která krajně obtížný part musela zvládnout nastudovat v rekordně krátkém čase (poté, co roli odřekla původně avizovaná Aušrinė Stundytė). Golovneva je ideální zpívající tragédka, jejíž každý pohyb, pohled či gesto na scéně vychází z vnitřního požitku a je plný napětí a jednoznačně mířícího sdělení. Její technicky dobře vedený soprán s vysokou nosností a zvučností roli obdivuhodně zvládá, a to navíc s jistou rezervou. Zvláště pulzující byly její společné výstupy s Eudossií, kterou bravurně vytvořila rakouská sopranistka Martina Serafin. Eudossia je psána pro vysoký mezzosoprán a svojí tesiturou se blíží Wagnerově Ortrudě, což je ideální aktuální hlasová poloha pro Serafin, která se v posledních letech zaměřuje na velké charakterové úlohy s méně exponovanou vysokou polohou. Serafin při každém svém výstupu doslova ovládá jeviště silou své osobnosti, bohatou výrazovostí, výtečnou italštinou a hlasově zvládá roli výborně. Veteránka berlínské scény Doris Soffel se výtečně utkala s „čarodějnickou“ rolí Agnese, které propůjčila především svrchovaný výraz a nezaměnitelné osobní charisma. Georgy Vasiliev (Donello) se projevil jako sympatický majitel krásného lyrického tenoru a tvárný jevištní partner dominantnější Silvany. Středně velkou roli Moniky (Monica) s velkým zaujetím a pevným sytým sopránem vytvořila Sua Jo a vysloužila si po zásluze velké ovace od publika. Roli Basilia byla svěřena barytonistovi Ivanu Inverardimu, který patří do „týmu“ oblíbených režisérových pěvců. Inverardi se svrchovaným způsobem zhostil povahově nejednoznačné až rozporuplné postavy manžela Silvany. Deutsche Oper Berlin vždy kvalitně obsazuje i menší a nejmenší postavy, které navíc měly v inscenaci zřetelně osobité kontury svých charakterů. Za všechny uvádím Cristinu Toledo (Agatha), Martinu Baroni (Lucilla), Karis Tucker (Sabina), z mužských postav upoutal v závěru opery voluminózní basista Manuel Fuentes (Biskup) a také Patrick Guetti jako Exorcista.
Respighi polozapomenutá opera LA FIAMMA slaví v těchto dnech v Berlíně svoji zaslouženou renesanci. Strhující hudební produkce a dokonalá režijní práce ve spojení s ojedinělými výkony sólistů určitě stojí za vidění, neboť se jedná o mimořádný divadelní čin. Naštěstí produkce byla zaznamenána na video a bude k vidění na stanici Mezzo a později vyjde rovněž na DVD.
Ottorino Respighi – La Fiamma (Plamen), Deutsche Oper Berlin, premiéra 29. září 2024, psáno z reprízy 11. října 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.