Sugestivní Henzeho Princ z Homburgu ve Frankfurtu nad Mohanem

Významný německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012) je společně s Paulem Dessauem, Wernerem Egkem, Carlem Orffem, Berndem Aloisem Zimmermannem či letos zesnulými Aribertem Reimannem a Wolfgangem Rihmem řazen do kánonu stěžejních hudebních tvůrců druhé poloviny 20. století. Díky svému odchodu z Německa do Itálie v roce 1953 se vyhnul společenské a politické nesnášenlivosti vůči svým levicovým názorům a homosexualitě. Henze vytvořil široké spektrum skladeb, včetně oper, symfonií, komorní a vokální hudby. Jeho díla často reflektovala jeho politické přesvědčení, o němž ještě bude řeč níže.

Ve své tvorbě Henze uplatňoval postupy tradiční i tzv. Nové hudby. Nedržel se však jediné kompoziční metody či systému; komponoval tonálně i atonálně, využíval prostředky elektroakustické hudby a také prvky serialismu, tedy směru, který se vyvinul ve 20. století a spočíval v systematickém uspořádání hudebních prvků, jako jsou výšky tónů, rytmy, dynamika a timbre. Jeho cílem bylo vytvořit organizovanou strukturu, která se odklání od tradiční tonality a harmonických vztahů, které do té doby dominovaly klasické hudbě. Jak napsal Axel Ross ve své stěžejní práci o klasické hudbě minulého století „Zbývá jen hluk“ (Praha, 2011, s. 358), jsa „deprimován bezdechým pochodem německé hudby vpřed uprchl Henze roku 1953 na ostrov Ischia a okouzlen středomořským sluncem se vrátil k tonálnímu materiálu, neoklasicismu à la Stravinskij a romantickým strukturám. Jeho nervózně expresivní opery padly do noty široké veřejnosti, ale hudební obec ho považovala za odpadlíka.“

Jak dále konstatoval autor jeho nekrologu, který otiskly Hospodářské noviny v říjnu 2012, Henze kromě své originální hudby proslul také „svými vyhraněnými politickými názory. Od padesátých let byl zapřisáhlým komunistou a podporoval například Castrův režim na Kubě. Viz jeho kontroverzní oratorium Das Floß der Medusa, inspirované Géricaultovým obrazem Vor Medúzy. Premiéru mělo dílo v prosinci 1968 coby rekviem za revolucionáře Che Guevaru, a ještě, než zazněla první nota, protesty levicových studentů v sále vedly k policejnímu zásahu. Skladba tak měla premiéru teprve v lednu 1971 ve Vídni.“

Jedním z jeho vrcholných operních děl tohoto německého skladatele je Princ z Homburgu, který měl ve své první verzi premiéru 22. května 1960 v Hamburské státní opeře. Libreto k opeře napsala Henzeho vrstevnice, rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová (1926–1973), nositelka řady literárních ocenění, která byla rovněž známá svou poezií a dramatem. Pro Henzeho později napsala ještě také libreto k opeře Mladý lord. Princ Homburský, jak jej napsala Bachmannová, je adaptací hry Heinricha von Kleista (1777–1811), německého básníka, dramatika, prozaika a publicisty, a přetváří jeho příběh o zákonu a jeho porušení. Hra vyšla tiskem v češtině během druhé světové války v r. 1943 v nakladatelství Melantrich pod názvem Princ Bedřich Homburský. Děj opery se odehrává během prusko-švédských válek v 17. století a sleduje prince Fridricha, který vyhrává bitvu, avšak porušuje vojenské rozkazy a je odsouzen k smrti. Dílo našlo své ztvárnění také na filmovém plátně, a to a to v roce 1997 v italské produkci v režii Marca Bellocchia.

Henze a Bachmannová spolupracovali několik let, přičemž skladatel byl inspirován jejími vpravdě mimořádnými literárními schopnostmi, které se zrcadlí v barvitém, nezvyklými adjektivy a metaforami poznačeném libretu. Příběh o princi homburském tak odráží nejen historické, ale i nadčasové otázky, které zůstávají relevantní v kontextu moderní společnosti. Opera se stala významným příspěvkem k soudobé současné operní kultuře, přičemž klade důraz na otázky etiky, zodpovědnosti a konfliktu mezi osobními touhami a společenskými očekáváními a povinnostmi.

Tříaktovou operu otevírá snový svět prince Fridricha, který touží po vítězství a romantické lásce k princezně Natálii. Před skutečným zahájením bitvy přichází rozkaz zasáhnout do boje pouze na výslovný příkaz kurfiřta Friedricha Wilhelma Braniborského. Přesto princ na vlastní pěst nařizuje útok, který sice přináší úspěch, ale zároveň ho dostává do konfliktu s vojenským řádem. Po vítězství je konfrontován s důsledky svého jednání; je zatčen a odsouzen k smrti.

Natálie, jeho milá, se snaží u kurfiřta prosadit milost pro prince. Kurfiřt souhlasí s udělením milosti, ale pouze pokud princ uzná svůj trest za spravedlivý. Princ, uvědomující si svou vinu, prohlašuje, že si smrt zaslouží, což vytváří napětí mezi jeho osobními city a vojenskými povinnostmi. Když je princ veden k popravě, natolik propadl přesvědčení o své vině, že neví o milosti, kterou mu kurfiřt nachystal. Až když mu je sundána páska z očí, dostává ruku princezny Natálie, což symbolizuje nejen jeho osvobození, ale také smíření s vlastním osudem.

Henze v opeře konfrontuje tradiční harmonické prvky se seriálně organizovanou vojenskou hudbou, což podtrhuje konflikt mezi snem a realitou. Děj tak zkoumá místo jedince ve společnosti a vztah mezi osobními city a právem. Po zmíněné hamburské premiéře dílo zaznamenalo úspěchy na prestižních scénách, včetně Londýna a Vídně, a bylo znovu uvedeno v revidované, zeštíhlené verzi bez sboru a s novou orchestrací v červenci 1992 v mnichovském rokokovém Cuvilliés-Theater. Právě v této verzi se hraje nově i na frankfurtské scéně, kde dílo nezaznělo od roku 1960, tedy celých 64 let, během nichž vyrostly dvě nové generace umělců i diváků.

Hudebního nastudování díla se ujal japonský dirigent Takeshi Moriuchi, který na jaře letošního roku dirigoval novou inscenaci málo hrané opery Wolfganga Fortnera Don Perlimplín miluje Belisu ve své zahradě. Moriuchiho vedení zajišťuje mnohovrstevný zvuk, četná hudební témata díla představuje intenzivně, lapidárně a s patřičně škálovanou barevnou dynamikou. Ať už se jedná o jemné snové sekvence hlavního hrdiny nebo eruptivní, vojensky zabarvenou bojovou prušáckou ostrost s vířícími bubny a pronikavými trubkami, vše zní jasně strukturovaně a ohraničeně.

Režie zkušeného Jense-Daniela Herzoga, letošního 60letého jubilanta a intendanta Státního divadla Norimberk, plně respektuje hudbu druhé verze Henzeho opery: nejsou v ní žádné naschvály, nic z ní nevyčuhuje ani nechybí. Zkrátka, vše dává smysl a je na svém místě. Je to koncepce střídmá a přesto výmluvná, herecké vedení pěvců je v ní minuciózně propracované. Na poměrně prosté a otevřené scéně Johannese Schütze není k vidění žádná historická válečná bitva. To by se vlastně ani vůbec nehodilo, jelikož se sám Henze ve své adaptaci Kleistova dramatu zcela oprošťuje od války a veškerého militarismu, který mu byl nejenom cizí, ale i výslovně „proti srsti“, a zaměřil se primárně na princův vnitřní psychologický konflikt. Použity jsou velké a malé točny, které prostým způsobem představují divákům nové perspektivy. V pozadí před dlouhou bílou stěnou přes celou šířku jeviště je řada židlí spolu s jednoduchými němými sluhy pro všechny zúčastněné zpěváky. Otáčením se perspektiva posouvá z úhlopříčky do vodorovné pozice a jsou naznačena různá dějiště (dočasně podpořená barevným osvětlením na zadní stěně včetně stínoher; světelný design Joachim Klein). Nad scénou se zpočátku vznáší transparentní box obdélníkového půdorysu ve formátu kontejneru, jenž později slouží (nejenom) jako vězení pro samotného prince odsouzeného k smrti. Na scéně dominuje také dřevěný rám (rovněž ve formátu kontejneru), do něhož jsou sporadicky umísťovány postavy. Nakonec se rám a box opticky jakoby spojují a vytvoří téměř jakousi klec. Kostýmy pestrých pastelových barev (rovněž Johannes Schütz) pouze náznakově odkazují na armádu, přičemž jsou však jasně hierarchicky strukturovány; jednoduché kalhoty pro nižší vrstvy, kvalitní barevné s lampasy pro ty vyšší.

Obsazení tohoto raritně uváděného díla sestavili frankfurtští optimálně. V titulní roli je nepřehlédnutelným slovinský barytonista Domen Križaj, který s úspěchem zvládá balancování mezi mocným, sebevědomým princem a zavrženým mužem. Jeho materiál je spíše mírný a stejně defenzivní jako jeho postava. Herecky působí jako poněkud plachý, trochu neohrabaný hrdina spíše než robustní voják. O něco více však mne osobně zaujala Magdalena Hinterdobler excelující v roli princezny Natalie Oranžské svým objemným, ale dobře zvládnutým sopránem. Úspěšně jí ve výrazných žlutých šatech sekunduje mezzosopranistka Annette Schönmüller jako kurfiřtka. Pomyslnou druhou příčku ohledně uměleckého dojmu bych přiřadil zkušenému belgickému tenoristovi Yvesi Saelensovi, který se už v minulosti pohyboval víckrát i v janáčkovském terénu. Ten ztvárňuje svého braniborského kurfiřta nonšalantně a s jistotou. Disponuje příjemným a pro tuto roli optimálním materiálem světlé barvy. Milým překvapením v menší, ale ne nevýrazné roli hraběte Hohenzollerna byl nadějný mladý tenorista Magnus Dietrich, který má nakročeno k úspěšné kariéře. V menších barytonových rolích polního maršála Dörflinga a plukovníka Kottwitze se představili Iain MacNeil a Sebastian Geyer. Uvedením Henzeho Prince homburského pokračuje frankfurtská scéna ve své úspěšné, a i na německé poměry mimořádně progresivní dramaturgii. Ta významným způsobem rozšiřuje obzory i zkušeného operního diváctva. Vzpomeňme třeba výtečné loňské První lidé Rudiho Stephana (recenze zde). Obzvláště letošní sezóna přináší v tomto divadle doslova žně pro milovníky operních rarit se zacílením (nejenom) na opery 20. století. Uvedeny budou zde ještě např. Bergova Lulu, jedno ze stěžejních děl operní literatury minulého století, dále pak Guercœur Albérica Magnarda (dílo přelomu 19. a 20. stol.), nebo také hned dvě opery výše zmíněného A. Reimanna: Meluzína a L’Invisible. Znovuuvedení se v lednu 2025 dočká také Nielsenova Maškaráda. To je opravdu více než lákavá nabídka a byla by škoda ji přehlédnout. Navíc, pokud se jedná vesměs o špičková nastudování, jejichž zárukou jsou umělecké vedení a zkušený domácí soubor Frankfurtské opery, jakož i kvalitní hostující umělci. Přijměte tedy pozvání.

Hans Werner Henze – Prinz von Homburg (Princ z Homburgu), Oper Frankfurt, premiéra 22.9.2024, psáno z první reprízy 28. září 2024