DIALOGY KARMELITEK Francise Poulenca, jedno z nejpozoruhodnějších operních děl 20. století, nepatří mezi díla, která by byla extrémně interpretačně náročná, zvládne je i běžný operní soubor střední velikosti a vedle potřeby výrazných pěveckých osobností v několika hlavních rolí se v něm uplatní především značná část dámské části ansámblu. Přitom dílo je dramaticky nosné a srozumitelné i současnému publiku – což potvrdila i jeho nejnovější premiéra Státního divadla v německém Braunschweigu. V netradičním nicméně inspirativním režijního konceptu režiséra Paula-Georga Dittricha a v hudebním nastudování Alexandera Sinan Bindera je na této scéně uvedli 12. října letošního roku v originálním francouzském znění.
ZAKÁZKA PRO LA SCALU
Když v roce 1953 Guiido Valcarenghi z nakladatelství Casa Ricordi vyhledal Francise Poulenca a požádal jej o složení baletní hudby pro operní dům La Scala v Miláně, skladatel námět odmítl s tím, že je pro něj nezajímavý. Nicméně místo toho navrhl, že připraví novou operu podle novely Die letzte am Schafott (Poslední na popravišti, 1931) německé spisovatelky Gertrudy von le Fort, ve které autorka zpracovává historický námět odehrávající se v karmelitánském klášteře v Compiègne za Francouzské revoluce. V červenci 1794 bylo šestnáct karmelitánek z Compiègne popraveno na gilotině; byly pohřbeny v masových hrobech na hřbitově Picpus a jako mučednice byly v roce 1906 blahořečeny papežem Piem X.
Poprvé byla opera publiku představena italsky v la Scale 26. ledna 1957 v hlavní roli s Virginiou Zeani, francouzská verze měla premiéru o pár měsíců později 21. června 1957 v pařížském Théâtre National de l’Opéra, tentokrát v titulní roli s Denise Duval, která se stala nadlouho Poulencovou múzou, mj. pro ni napsal i strhující operní monodrama La Voix humaine (Lidský hlas, 1959). Pro podrobný obsah Poulencovy opery bych tentokrát čtenáře odkázal na Wikipedii, nicméně k základním myšlenkám a tématu „Dialogů“ se ještě dostaneme.
V pražském Národním divadle Dialogy karmelitek dosud nezazněly, avšak pražští diváci je mohli vidět v lednu 2015 během 12. ročníku Festivalu hudebního divadla, kde Státní divadlo Košice hostovalo s inscenací v režii Lindy Keprtové a pod taktovkou Ondreje Olose. Keprtová následně v roce 2022 dílo znovu inscenovala na své domovské scéně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Ve stejném roce operu uvedla také Komorní opera, scéna hudební fakulty JAMU, v českém překladu.
INSCENACE V BRAUNSCHWEIGU
Povídka Gertrud von le Fort nebyla autorkou zamýšlena jen jako historický příběh o karmelitánském řádu. Naopak, historickou látku použila jako prostředek k vyjádření aktuálních témat, které hluboce prožívala v době, kdy svoji novelu psala. Zcela klíčové jsou z tohoto pohledu trvalý STRACH A ÚZKOST, které zažívá hlavní hrdinka Blanche de la Force, který zdědila po své matce. Není schopna žít v normální světské společnosti, a proto se uchyluje do kláštera, který pro ni představuje svět, který ji může ochránit v její permanentní úzkosti. V klášteře symbolicky přijme jméno Blanche de l’agonie du Christ, tj. BLANCHE KRISTOVY PŘEDSMRTNÉ ÚZKOSTI. Stavy úzkostlivosti z budoucna zažívala i Gertrud, když NSDAP v roce 1931 vyhrála v Německu volby a do roku 1933 převzala veškerou moc. Inscenační tým zvolil pro převyprávění až tři časové roviny, aby zdůraznil ústřední nosnou ideu– STRACH a ještě lépe: STRACH Z DOBY, kterýžto odkazuje na hlubší existenciální úzkost, kterou lidé mohou obecně pociťovat v turbulentních nebo nejistých dobách. V prvním obrazu „Dialogů“ inscenátoři používají náznakové rekvizity z doby počátků Francouzské revoluce, aby je vzápětí vystřídaly scénické prvky odpovídající době, kdy Gertrud von le Fort psala svoji povídku. Velmi originální přístup zvolil režisér Paul-Georg Dittrich a svými výtvarníky Piou Marií Mackert, Annou Rudolph a Marthou Lange pro vykreslení klášterního prostředí. V Poulencově hudbě se odráží vnější náboženské rituály sesterského řádu, nicméně mise en scène včetně kostýmů záměrně znázorňují vnitřní svět Blanche, plný tužeb a strachu v blíže neurčeném náboženském společenství. Orchestrální mezihry jsou navíc doplněny video dotáčkami (Kai Wido Meyer), které až surrealistickým způsobem dokreslují Blanchein mikrokosmos, nad rámec toho, co hlavní představitelka sama dokáže výrazem tváře, gestem a pohybem na jevišti vyjádřit, aniž by to scénickou akci jakkoliv duplicitně ilustrovalo. Zvolená symbolika „klášteru bez obvyklých religiózních prvků“ také mj. umožňuje kreativněji pracovat s kostýmy sester (na rozdíl od obvyklého unifikovaného řeholního roucha) pro vystižení rozdílných charakterů ženských postav. Stejně tak stylizace napomáhá daleko hlubšímu ponoru do mnohovrstevnatého a pro titulní Blanche zásadního vztahu s převorkou kláštera Madame de Croissy. V závěrečné scéně prvního jednání Madam Croissy opírajíc se o berli (symbol životní cesty a prodělané nemoci) nese na svých bedrech sestru Blanche, aby jako by ukázala, že bere na sebe Blancheino břímě STRACHU ZE SMRTI. Díky tomu se pak může Blanche na konci opery dobrovolně (!) připojit k sestrám k odsouzeným na smrt a BEZ STRACHU A BÁZNĚ vstoupit pod gilotinu. Pro podtržení konceptu STRACHU Z DOBY volí inscenátoři navíc třetí časovou rovinu – současnost. V ní akcentují nedávné útoky, které jasně poukazují na ohrožení demokracie a varují před možným návratem k radikalismu, jako například útok pravicových extremistů na německý Reichstag v srpnu 2020 či útok na americký Capitol vyvolaný D. Trumpem v lednu 2021. Mimořádně duchovně bohatá režijní koncepce Poulencova hudebního dramatu „Dialogy“ nikam uměle neposouvá, ale naopak z nich vyzdvihuje to podstatné a nadčasové. Silná emocionální rezonance u premiérových diváků v Braunschweigu to jasně potvrdila.
INTEREPRETI A HUDEBNÍ PROVEDENÍ
Produkce Dialogů karmelitek v Braunschweigu překvapila vysokou pěvecko-představitelskou úrovní účinkujících a také vyrovnaností všech výkonů, které jsme měli možnost o premiérovém večeru sledovat. Victoria Leshkevich v titulní roli Blanche podala vskutku obdivuhodný výkon, zaujala výbornou francouzskou dikcí, výrazovostí a přesvědčivostí, s jakou vytvářela velký vývojový oblouk své postavy. Skvělou protihráčku měla především v Noře Sourouzian (Madame de Croissy), která oslnila nejen krásnou barvou svého altu, ale navzdory svému mládí se dokázala hluboce ponořit do mnohovrstevnatého charakteru těžce zkoušené a nakonec v bolestech umírající ženy. Mezzosopranistka Isabel Stüber Malagamba byla velice tvárnou, hlasově zdatnou a po všech stránkách výraznou Mère Marie. V jejím stínu stála představitelka nové převorky Ekaterina Kudryavtseva jako Madame Lidoine, nicméně slušně zapadající do celého souboru pěveckých osobností. Veronika Schäfer byla svým lehkým, dobře vedeným sopránem a výborným frázováním ideální Constancí, kterou navíc podpořila svým půvabným dívčím zjevem. Z mužských postav podali pozoruhodné výkony Jisang Ryu jako Marquis de La Force a Matthew Peña jako Blanchein bratr. Zatímco sólisté ve velkých i menších rolích hráli a zpívali velice intenzivně a s nasazením, tenorista Juraj Hollý (Zpovědník) působil trochu lehkovážně a méně angažovaně.
Na závěr nesmíme určitě opomenout pochválit velmi zdařilý výkon Státního orchestru Braunschweig pod vedením Alexandera Sinan Bindera, který svým soustředěným a stylovým podáním Poulencovy partitury umocnil mimořádný režijní koncept inscenace. Za úspěchem produkce stojí i výtečný výkon Sboru a doplněného dámského sboru v Braunschweigu.
Na našem portálu již potřetí uveřejňujeme příspěvek o režijně nebo dramaturgicky neotřelých inscenacích ve Státním divadle v Braunschweigu. Tento operní soubor si tímto způsobem úspěšně hledá ve velké konkurenci poměrně husté sítě německých operních divadel své místo u vnímavého německého diváka; proto se zájmem budeme sledovat hrací plány tohoto souboru a budeme se do Braunschweigu rádi vracet.
Francis Poulenc – Dialogues des Carmélites (Dialogy karmelitek), Staatstheater Braunschweig, premiéra 12. října 2024, psáno z premiéry
V. Leshkevich (Blanche) © ThomasMJauk
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.