Německá hudební divadla jsou v objevování zapomenutých či polozapomenutých děl operní literatury skutečně nepřekonatelná. Prakticky každý rok si fanoušci tohoto žánru můžou vybrat z přebohaté nabídky tamních operních domů a navštívit provedení raritních kusů různé provenience a různých dob. Na počátku aktuální sezóny se do řady objevných dramaturgických počinů s úspěchem zapsalo také Badenské státní divadlo Karlsruhe, které poprvé v německém prostředí uvedlo v anglickém jazyce romantickou operu britské skladatelky Ethel Smythové The Wreckers. Ta měla (v německé verzi libreta) světovou premiéru v Lipsku v roce 1906 a je o vesnici plné náboženských fanatiků živících se jako vykrádači lodí, které cíleně a plánovitě směřují k jejich ztroskotání. Co se týče české mutace titulu, publicista Boris Klepal preferuje název „Vykradači vraků“, zatímco Jitka Ludvová jej ve své knize „Až k hořkému konci“ (2012, s. 177) překládá jako „Pobřežní lupiči“.
Ještě donedávna poněkud pozapomenutá skladatelka Smythová patří k důležitým osobnostem britské klasické hudby i boje za práva žen. Náležela totiž k feministickému hnutí sufražetek, a i její osobní život není nezajímavý, vzhledem k její zjevně urputné povaze (díky níž si na otci vyvzdorovala hudební studia v Lipsku, která ji ale ne zcela uspokojila) i své bisexuální orientaci. Britský The Guardian u příležitosti uvedení zmíněné opery na festivalu v Glyndebourne označil The Wreckers za „nejdůležitější anglickou operu mezi Purcellovou smrtí (1695) a Brittenovým Peterem Grimesem (1945).“ Vskutku, Smythové The Wreckers v mnohém anticipují Brittenův slavný opus z poloviny 20. století, přičemž nejde rozhodně jenom o „mořskou“ tematickou inspiraci. Ta se koneckonců vyskytuje i v jiných operách, nejslavněji snad v Bludném Holanďanovi či v Henzeho Zrazeném moři. Paralely vidíme v podobné psychologii hlavního hrdiny obou děl (v obou případech tenor), v unanimistickém pojetí pokryteckých obyvatelů přímořské vesnice, soudní scéně či ve stěžejní (byť pokřivené) roli náboženství pro život místní komunity.
Pokud se jedná o samotnou hudbu díla, partitura je komponovaná s bohatou orchestrací a četnými dramatickými vrcholy. Možná až příliš četnými, ženoucími orchestr i sbor, který zde má stěžejní roli a zpívá na scéně i za ní, do častého forte až fortissima. Znalci klasické hudby můžou rozeznat různorodé dobové vlivy a snad také i náznaky budoucího vývoje hudebního divadla první poloviny minulého století. Tak například velký duet Marka and Thirzy z druhého jednání nápadně připomíná svým hudebním motivem Tristana i Isoldu. Avisina árie Fleeting is a maiden’s favour z 1. jednání zas nepřeslechnutelně asociuje árii Les tringles des sistres tintaient z Bizetovy Carmen. Pozdně-romantické barvy hutné partitury a její okázalá velkolepost evokují Mahlerovy symfonie. Tim Ashley, autor výše zmíněné recenze britského uvedení z r. 2022, připomíná ještě také evokace hudby Debussyho, Griega či Brahmse. Přesto se však nejedná o hudbu eklektickou či cíleně napodobující jiné skladatele, nýbrž o energický a v mnoha ohledech dechberoucí příspěvek skladatelky, která byla v době premiéry díla na zenitu svých tvůrčích sil. Pro ilustraci dodejme, že kolem roku světové premiéry tohoto dnes zcela raritního kusu divadelní svět uzřel opusy, které od doby svého vzniku prakticky nesešly z pódia: ať už se jedná o Pucciniho Madamu Butterfly (1. verze 1904, přepracovaná verze 1906), Straussovu Salome (1905), Janáčkovu Její pastorkyni (přepracovaná verze 1904) či Debussyho Pelléa a Mélisandu (1902).
Již výše citovaná J. Ludvová poněkud nepřesně poznamenává, že Smythové opera patří „do veristické vlny“ (s. 177). To si zaslouží trochu objasnění. Ačkoli dílo není běžně řazeno do proudu operního verismu, opravdu vykazuje některé rysy, které jsou s tímto stylem spjaty. Především jde o REALISMUS PROSTŘEDÍ. Děj je zasazen do malé rybářské vesnice, kde se chudí vesničané živí vykrádáním vraků lodí. Tento aspekt, ukazující chudobu a zoufalství, odpovídá veristickému zájmu o každodenní život a sociální problémy. Dále pak jsou zde přítomny EMOCE A VÁŠEŇ. Opera obsahuje silné a intenzivní emoce, jako je vášeň, láska, žárlivost, nenávist a touha po pomstě. Tyto prvky jsou typické pro veristická díla, kde jsou postavy často hnány svými základními emocemi. Nakonec, MORÁLNÍ AMBIVALENCE A TRAGÉDIE. Postavy v opeře The Wreckers nejsou jednoznačně dobré nebo špatné, ale jejich činy jsou motivovány snahou o přežití a osobními zájmy, což se blíží veristickému přístupu k lidským konfliktům a osudům. Závěrečný osud Marka a Thirzy, kteří jsou odsouzeni k smrti, má tragický a nevyhnutelný charakter, což je rovněž častý prvek verismu.
Existují však také relevantní důvody, proč tuto operu nelze zařadit plně do verismu. Za prvé, je to otázka HUDEBNÍHO STYLU. Jak už bylo zmíněno, Smythová byla ovlivněna širšími hudebními proudy své doby, včetně wagnerovského hudebního dramatu a pozdního romantismu. Veristické opery se více zaměřují na jednoduché, přímočaré hudební zpracování s důrazem na lidský hlas a dramatičnost, zatímco Smythová pracuje s komplexnějšími orchestrálními strukturami a kontrapunktickými postupy. Za druhé, GEOGRAFICKÝ A KULTURNÍ KONTEXT. Verismus, jak známo, byl především italským fenoménem (s komponisty jako Mascagni či Leoncavallo), ačkoliv měl vliv i na další evropské země. The Wreckers je anglická opera, jejíž kulturní a historický kontext je jiný než u italských veristických oper. I když tedy vykazuje určité prvky, které by mohly být spojeny s verismem – zejména realistické zobrazení života chudých lidí a emotivní intenzitu – nelze ji jednoznačně označit za veristický kus. Spadá spíše do širšího rámce pozdně romantického hudebního dramatu, které zahrnuje sociální a emocionální prvky, ale zpracovává je o dost jinak než typičtí verističtí skladatelé.
Vzhledem k tomu, že okolnosti vzniku díla, jeho první uvedení a záhy poté i pražské nastudování v Novém německém divadle mimořádně detailně přibližuje rozsáhlé a dobře zpracované heslo na české verzi Wikipedie, shrňme zejména rozložitý děj této tříaktové opery. Ten se odehrává v malé rybářské vesnici na pobřeží Cornwallu, kde je místní komunita závislá na vracích lodí ztroskotaných o útesy. Vesničané záměrně neosvětlují maják a zažehují falešná světla, aby přivedli lodě ke zkáze a mohli rabovat jejich vraky. Laický kazatel Pascoe, který vesnici duchovně vede, varuje, že hříchy obyvatelů jim přivolaly Boží trest v podobě nedostatku vraků, a vybízí je proto k modlitbě. Zároveň se v obci šíří podezření, že někdo tajně varuje lodě před nebezpečím a zabraňuje jejich ztroskotání.
Thirza, Pascoeova choť, odmítá jeho kázání a víru, protože považuje jejich jednání za pokrytecké. Miluje rybáře Marka, který je ve skutečnosti zrádcem – zapaluje totiž varovné ohně, aby lodě ochránil. Mark a Thirza se tajně setkávají, a když Thirza Marka varuje, že vesničané jsou blízko, společně zapálí oheň, aby zachránili další loď. Pascoe je však zahlédne a ocitne se v bezvědomí poté, co vidí svou ženu s Markem.
Vesničané mezitím zajmou Pascoea, protože mají za to, že právě on je oním zrádcem, který varuje lodě. Při improvizovaném soudu je obviněn z čarodějnictví a zrazení vesnice. Když se zdá, že bude odsouzen k smrti, Mark přichází a doznává svou vinu. Thirza rovněž přiznává, že mu pomáhala, a oba proto čelí rozsudku smrti. Jsou přikováni ke skále v jeskyni, aby je zaplavil příliv, a společně vítají smrt jako symbol svého láskyplného sjednocení. Zatímco vesničané odcházejí, jsa přesvědčeni o spravedlivosti svého krutého rozsudku, oba milenci umírají při stoupajícím přílivu.
Přední britský režisér Keith Warner, s jehož tvorbou mělo v roce 2016 možnost seznámit se i české publikum v případě pražského nastudovaní Straussovy Elektry, stál se svým týmem před poněkud nelehkým úkolem: přiblížit neznámou a rozsáhlou pozdně romantickou operu počátku 20. století s bizarním námětem zpívanou v angličtině německému publiku. A to pokud možná tak, aby nesklouznul k hyperrealistické popisnosti a současně zachoval čitelnost děje i psychologickou motivaci postav. Povedlo se mu to pouze částečně, přičemž „kamenem úrazu“ je především onen REALISMUS. Ten je totiž silně podtrhován v průběhu celého průběhu děje; napomáhá jí také místy dosti popisně pojatá scéna (scénografie Tilo Steffens) uzavřená mezi tři tmavé zdi s trojicí velkých kulatých trezorových dveří. Ty efektivně využijí vesničané především ve finále 3. jednání odcházejíce před mořským přílivem. Velké finále je snad nejvíce deskriptivní částí režijního pojetí, kdy jsou bleděmodré mořské bubliny a příval vod promítány jak na postranní zdi, tak na tylovou oponu lehce se zvedající do výšin společně s Markem a jeho milou Thirzou, jenž jsou zavěšeni na lanech. Vskutku bombastické, strhující a grandiózní finále. Kostýmy (Julia Müller & Verena Polkowski) neevokují nějakou konkrétní historickou dobu, ale ilustrují postavení postav v ději, což jde někdy až do takových krajností, jakými jsou sněhobílé šaty Thirzy a černý, bojovně-koketní kostým jejího protějšku Avis – snad aby bylo každému zcela jasné, která je „ta hodná“ a která „ta špatná“.
Na závěr zmiňme klíčové protagonisty a protagonistky tohoto mořského „lyrického dramatu“ tak, jak se představili během premiérového večera. Jako Mark se uvedl americký tenorista Brett Sprague, od letošní sezony člen místního operního souboru, zpívající zcela uvolněně, kultivovaně, ve všech polohách vyrovnaně a bez známky forzírování. Jeho sympatický zjev (byť poznačený zjevnou korpulentností) a lyričnost materiálu mu může do budoucna zajišťovat role vnitřně rozdrásaných a zranitelných titulních mužských postav. Již loni se s úspěchem představil např. v roli Oresta ve stejnojmenné Weingartnerově operní trilogii, jejíž recenzi jsme přinesli zde. Jeho milou Thirzou byla Dorothea Spilger, která disponuje objemným, ale také poněkud syrovým a nezkroceným materiálem s poněkud ostrými výškami. Hlasově přesvědčivěji či spíše ukázněněji působila koketní i docela pomstychtivá Avis, dcera strážce majáku Lawrence, v podání energické Bulharky Ralitse Ralinové, kterou zná i pražské publikum z Mozartovy Figarovy svatby.
Herecky i pěvecky impozantním Pascoem byl ruský basista Konstantin Gorny. Tento ostřílený umělec, který je od r. 2006 i komorním pěvcem místní opery, má na svém repertoáru klíčové postavy operního repertoáru, jako jsou Zachariáš (Nabucco), Sparafucille (Rigoletto), Boris Godunov, kníže Gremin (Evžen Oněgin), či Král Marke (Tristan a Isolda). Během premiérového večera patřil právem jeho výkon k nejhlasitěji oceněným. Opera The Wreckers má i celou řadu menších postav s kratšími výstupy, přičemž jejich obsazení lze označit za vyrovnané a kvalitní. Zmiňme například kalhotkovou roli Tallanova (hostinský) syna Jacka, v níž se zejména na počátku druhého jednání uspokojivě představila mezzosopranistka Melanie Lang. Úspěšnému prvnímu německému nastudování této opery v anglické mutaci libreta napomohl dirigent a místní generální hudební ředitel Georg Fritzsch, který spolu s orchestrem působivě předvedl Smythové hutný zvukový svět, byť zejména v četných davových scénách s bohatě obsazeným sborem (sbormistr Ulrich Wagner) zvuk působil až natolik mohutně, že se obě tělesa místy slévala do jednoho masivního akustického proudu.
Je zajímavé, že po skoro 120 letech hibernace je opera The Wreckers uvedena na německém jevišti ve stejné sezoně dokonce hned dvakrát. Ještě tento měsíc proběhne také premiéra ve Státním divadle v Meiningenu. Avšak na rozdíl od Karlsruhe se bude hrát Smythové opera v německém překladu.
Ethel Smyth: The Wreckers (Vykradači vraků), Badisches Staatstheater Karlsruhe – psáno z premiéry 29. 9. 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.