Drážďanský Mefistofele bez velkých pěveckých osobností

Jediná dokončená opera skladatele Arriga Boita MEFISTOFELE je první premiérou drážďanské operní sezóny 2024/2025. Rozsáhlé a hudebně náročné dílo se Staatskapelle Dresden nastudoval italský dirigent Andrea Battistoni v režii Evy-Marie Höckmayr. Bohužel třetí repríza byla poznamenána odřeknutím slovenského tenoristy Pavola Breslika v titulní roli, kterého (v provedení pěveckého partu) nahradil Cosmin Ifrim.

FAUSTOVSKÁ LÁTKA V OPEŘE

Postavu středověkého učence Dr. Fausta najdeme v mnohých dramatických i hudebních zpracováních. Klíčové je určitě dvoudílné veršované drama německého básníka Johanna Wolfganga Goetha z let 1773/1831. Na operním jevišti je nejhranějším dílem bezesporu Gounodův FAUST, který se ovšem tematicky zaměřuje především na vztah Markétky a Fausta a jen velmi málo postihuje stěžejní filozofický odkaz Goethovy předlohy. Italský skladatel a literát (a především proslulý Verdiho libretista v pozdním období skladatelovy tvorby) ARRIGO BOITO byl velkým milovníkem německé kultury a dal si za cíl ve své opeře zhudebnit i části z druhého dílu Fausta, a to nejen scénu s krásnou Helenou z antického Řecka, ale i něco z Goethovy nadčasové filozofie.  Boito jako jediný ze skladatelů dal své opeře název nikoliv podle hlavního hrdiny (kupříkladu Ch. Gounod – Faust, H. Berlioz – Faustovo prokletí, F. Busoni – Doktor Faust atd.), ale podle ústředního Faustova protihráče, Mefistofela. Boitovo úsilí o využití maxima z faustovské látky vedla k tomu, že dílo o své premiéře v La Scale 5. března 1868 trvalo neúnosných pět a půl hodiny a logicky propadlo. Po prvním neúspěchu se skladatel rozhodl dílo přepracovat; vedle běžných škrtů Boito přepracoval duet Fausta a Heleny a do partitury doplnil např.  nádherný dvojzpěv Fausta a Markéty Lontano, lontano (převzatý z jeho starší kompozice Ero a Leonardo). Roli Fausta také upravil z původní barytonové polohy pro tenor. Nové uvedení 6. června 1880 v Londýně tentokrát znamenalo již pro Arriga Boita velké vítězství.

V posledních desetiletích se objevuje Boitův Mefistofele častěji na operních pódiích, a to naštěstí i v našich zeměpisných šířkách. Značnému zájmu publika se těší stále uváděná pražská inscenace režiséra I. Krejčího, poprvé uvedená v sezóně 2015/2016, v Plzni se opera hrála na přelomu 21. století a v sezóně 2021/2022 ji představila svým divákům i pražskému obecenstvu českobudějovická opera v jímavé režijní koncepci Tomáše Ondřeje Pilaře.

DRÁŽĎANSKÁ INSCENACE

Nová inscenace v Semperoper Dresden v porovnání s jinými produkcemi v podstatně větší míře přináší na jeviště silné motivy Goethova Fausta, a to nejen prostřednictvím vizualizovaných filozofických myšlenek, ale i přímou textovou koláží z obou dílů citlivě vložených mezi části hudební produkce. Činoherní umělkyně Martina Gedeck podobně jako postava Mefistofela doprovází diváka značnou částí představení jako jakýsi glosátor děje a je asi otázkou osobního vkusu diváka, jak přijme její účast na scéně.  Škoda jen jejího drobného sigmatismu, který snižuje kvalitu a celkovou účinnost její prezentace. Abstraktní inscenace režisérky Evy-Marie Höckmayr představuje spíše svět jednotlivých myšlenek než souvislý příběh. Nakloněné a rozdělené, neustále se otáčející jeviště, nejprve před temným horizontem, poté před třípatrovou galerií plnou diváků s visícím zrcadlem nahoře scénografa Momme Hinrichs zpočátku ohromuje svojí bohatou vizuálností, navíc umocněnou reminiscencí na slavné umělecké výtvory minulosti, ale časem omrzí, protože inscenaci podstatně chybí hlubší rozehrání vztahů. O sledované repríze 5. října 2024 byl relativně nejvýraznější figurou na jevišti kostýmově velmi civilně pojatý Mefistofeles, který počal svoji hru nihilistickým pohledem na realitu a postupně se do jeho charakteru vkrádalo lidství, až jej zcela srazil na kolena milostný cit mezi Helenou a Faustem. O tom, zda nějakým vývojem prochází Faust, jsme se bohužel nedozvěděli vůbec nic. Plánovaný představitel Fausta Pavol Breslik v den představení svoji účast ze zdravotních důvodů odřekl a v herecké akci na jevišti jej „nahradil“ statista. Náhrada spočívala v mechanickém „odchození“ role bez jakékoliv interakce s ostatními účinkujícími a bez emocí. Strohá civilnost většiny hereckých akcí (snad s výjimkou jímavě přednesené Markétčiny  árie L’altra notte in fondo al mare)  navíc postrádala jevištní napětí a efekt slavné sborové (a taneční) scény Valpuržiny noci, obvykle plné obrazově pestrých až orgastických výjevů, potlačila vizuálně neurčitá stylizace.

HUDEBNÍ PRODUKCE

Velké uznání si zaslouží především vynikající výkon Staatskapelle Dresden, který vynikal technicky dokonalou hrou, působivou plasticitou a zvukovou opulencí. Dirigent Andrea Battistoni řídil orchestr velmi pomalými tempy, která by byla sice vhodná pro intepretaci díla, ale občas působila až příliš zatěžkaně, protože nerespektovala tep hudby. Neobykle pomalá tempa způsobovala i nesoulad mezi orchestrem a účinkujícími. Operní sbor Sächsischer Staatoperchor v Boitově Mefistofelovi, bohatém na velké a náročné sborové scény se představil v prvotřídní formě perfektním zvukem plným kompaktnosti a barevné působivosti. Dětský sbor (Kinderchor) náročnou úvodní scénu zvládl úctyhodně, ale jeho výsledný, ne zcela optimální tvar ovlivnil fakt, že v něm převažovaly ženské hlasy a celkově sbor zněl až příliš strojeně a ukázněně (přitom se jedná o sbor o rozdováděných cherubínů).

INTERPRETI

Rumunský tenorista Cosmin Ifrim, který v recenzovaném představení narychlo zastoupil odřeknuvšího Pavola Breslika, zpíval svůj part z lóže nad orchestrem. Zjevně se jednalo o záskok na poslední chvíli, nicméně tenorista, byť se nacházeje za zenitem svých nejlepších výkonů, předvedl velmi kvalitní hudební produkci včetně obávaných vysokých tónů. Za mimořádných okolností ad hoc záskoku, neznalosti inscenace, partnerů a v neposlední řadě pomalých temp dirigenta si zaslouží jeho zpěv opravdu velké uznání. Krzysztof Bączyk jako Mefistofele zvládl náročnou titulní roli, ale jeho bas nemá zatím impozantnost a mohutnost, kterou si tato velká postava operního jeviště zasloužila. Celkový majestát jeho charakteru oslabovala i civilně stylizovaná režie, která se zřejmě snažila přiblížit myšlenky současnému divákovi bez většího patosu, avšak výsledkem byla inscenační šeď a nevzrušivost. Marjukka Tepponen byla velmi přesvědčivou a citlivou Markétkou, která i svým nevelkým, ale nosným hlasem příkladně interpretovala Markétčin charakter a strhla diváky vysokou emotivností svého projevu. Helenu interpretovala Clara Nadeshdin, pěvkyně velkého a krásného hlasového materiálu, která bohužel ale po technické stránce neuměla svůj nástroj vůbec ovládat; navíc její frázování neodpovídalo rytmu italštiny, kterou měla nedostatečnou. V menších rolích se na slušné úrovni zhostili svých úloh rovněž Nicole Chirka (Marta),  Omar Mancini (Wagner), Dominika Škrabalová (Pantalis) či Nereo Jongwoo Honga.

Návštěva drážďanské Semperoper 6. října letošního roku tak přinesla pěkný hudební zážitek, o který se zasloužil především orchestr Staatskapelle Dresden a Sächsischer Staatoperchor. Bylo překvapující, že tak prestižní operní dům jako je drážďanská opera nemá adekvátní obsazeních hlavních rolí. Neboť co se týče pěveckých výkonů, tak bych určitě dal přednost umělcům, kteří v posledních sezónách v Mefistofelovi vystoupili na českých scénách: Paolu Lardizzone (Faust), Janě Šrejma Kačírkové (Markétka), Janu Hnykovi a Jiřímu Zahradníčkovi (Mefistofele)- všichni z inscenace v Českých Budějovicích a z posledního pražského provedení Petře Alvarez Šimkové (Markétka), Jerzy Butrynovi (Mefistofele) a Viktorii Korosunove (výtečná Helena).

Arrigo Boito – Mefistofeles, Semperoper Dresden, premiéra 28.9.2024, psáno z reprízy 6. 10.2024