"Neslavnostní" zkrácená Libuše jako vizuální show

Závěr plzeňské divadelní sezóny 2023/2024 patřil už tradičně (po osmé) open air produkci v přírodním amfiteátru na Lochotíně. Zatímco muzikálový hit Dracula zcela vyprodal celou obrovitou plochu hlediště, Smetanova LIBUŠE zaznamenala skromnější účast diváků, přestože se režisér „Tomáš Ondřej Pilař rozhodl pro maximální diváckou atraktivitu ve spolupráci s dirigentem vhodně zkrátit a i těm divákům, kteří měli strach z nezáživného představení, slíbil přitažlivou podívanou“. *

LIBUŠE JAKO OPEN AIR

Obliba uvádění operních představení v přírodním plenéru je v našich zeměpisných šířkách v období letních měsíců poměrně vysoká. Historie takto provedených inscenací LIBUŠE je však poměrně skromná, což pravděpodobně pramení z jejího slavnostního charakteru a ze skutečnosti, že se uvádí pouze při výjimečných příležitostech. K této ojedinělé události došlo i 21.6.1959, kdy se na památném místě zříceniny hradu Děvín nad soutokem Dunaje a Moravy, které sehrálo symbolickou roli v dějinách českého, slovenského, ale i maďarského a německého národa, konalo slavnostní představení Smetanovy LIBUŠE s tehdejší velkou heroinou pražského ND v titulní roli, Marií Podvalovou. ND Praha pak Libuši provedlo ve stejném roce i v Litomyšli, na Řípu (1962), v přírodním amfiteátru Konopiště a nebo v Jižních zahradách Pražského hradu (1965). Na severočeském hradě Střekov se konala produkce v roce 2021, a to ve spolupráci s ústeckým operním souborem a tentokrát s Evou Urbanovou v hlavní roli. Výjimečná osobnost Urbanové pak vystoupila ještě o rok později na Zelené hoře u Nepomuku rovněž v improvizovaném „přírodním“ provedení této opery. Nutno podotknout, že přirozeně s výjimkou těch historicky prvních byla představení uměle ozvučena, nicméně byla vždy provedena kompletně.

Plzeňská produkce byla poměrně drasticky zkrácena o více než čtyřicet minut hudby, takže čistého času trvala asi dvě hodiny a šest minut. Režijním a dirigentským zásahem utrpěla především postava Krasavy, která přitom prakticky jediná vnáší do spíše oratorně koncipované opery dramatickou zápletku. Motivy jejích činů zůstávají tak částečně neobjasněné, postava nemá potřebný vývoj. Škrtalo se a nemálo také u Přemysla, který přišel o svůj vstup „ Již plane slunce, blahý míru sen“ a bez účasti čtyř ženců vlastně začal obraz ve Stadicích až číslem „ Já ale zůstanu. Milý tu lípy stín..“ Zatímco z Radmily se stala naprosto epizodní postava bez jakékoliv známky charakteru, škrty se nedotkly Radovana od Kamena mostu, přestože jeho interpretace patřila bohužel k tomu horšímu, co bylo na scéně ke slyšení. Naštěstí titulní part Libuše byl v zásadě nedotčen. Plzeňskou „úpravu“ lze opravdu vyhodnotit jako zhanobení Smetanova odkazu. Pokud se organizátoři domnívali, že Libuše není dostatečně nosná, resp. jejich slovy řečeno „je málo divácky atraktivní či nezáživná“, mohli zvolit pro letní produkci jiné (Smetanovo) dílo kratší délky. Ale uvést Smetanovo slavnostní tableau a znetvořit je tak rozsáhlými škrty je velkou ostudou vedení souboru plzeňského divadla. U našich německy mluvících sousedů by bylo absolutně nemyslitelné, aby takto někdo zacházel s partiturou Richarda Wagnera.

JEŠTĚ O PLZEŇSKÉ INSCENACI

Režisér Tomáš Pilař se spíše koncentroval na vnější vizuální stránku inscenace, které propůjčil rozhodující část své tvůrčí invence. Bohužel zpívající interpreti měli mezi sebou téměř minimální interakci, na jevišti postávali čelem k publiku, zatímco pohyb na scéně (a pod scénou těsně před diváky) obstarávali tanečníci, komparzisté, loutkoherci a účinkující s ohněm. Jejich rozsáhlé akce měly více méně ilustrativní povahu, která však vcelku decentním způsobem nahrazovala omezenou hereckou akci protagonistů. V inscenaci se rovněž uplatnil baletní soubor DJKT Plzeň v neoriginální choreografii Jiřího Pokorného. Více než samotná, poměrně univerzálně působící scéna výtvarníka Lukáše Fonioka se zdařily světelný design Pavla Novotného a Videoart Petra Hlouška. Ten spíše zaujal použitím obrazů reálií české přírody, méně pak nadbytečným a málo vypovídajícími abstraktními obrazy. Omezený finanční rozpočet projektu byl asi nejvíce znát na kostýmech (A. Pavlovičová); jejich původ bylo pro pozorného diváka plzeňského divadla poměrně snadné identifikovat: Sbor opery DJKT nosil kostýmy ze Straussova Netopýra, pro kostýmování komparzistů byly použity oděvy Židů z Nabucca a Libuše pronášela své závěrečné proroctví v kostýmu Eliny Makropulos atd. Samotné využití operního sboru jako „historických diváků“ a pozorovatelů představení Smetanovy Libuše lze řadit ke kreativním nápadům inscenace; je jen otázkou, nakolik bylo toto uplatnění principu „divadlo na divadle“ srozumitelné pro přítomné publikum.

Hudební nastudování a provedení opery Libuše bylo svěřeno šéfovi operního souboru a dirigentovi Jiřímu Petrdlíkovi. I když pomineme zmíněný problém necitlivých škrtů či místy nevyváženou amplifikaci orchestru měla hudební produkce jen průměrnou úroveň, postrádající výraznější hudební koncept. Dirigentovi se dařilo slyšitelně lépe v pomalých tempech, která nejen napomáhala koordinaci účinkujících a (vzdáleného) orchestru, ale současně držela orchestr „pohromadě“ a výrazným způsobem podporovala mimořádně pečlivou výslovnost sólistů. Se stupňující se dramatičností partitury si však dirigent neuměl optimálně poradit, hra byla plná nepřesností a občas i hudebního chaosu.

INTERPRETI

Plzeňskou Libuší byla sopranistka Ivana Veberová, která vysněnou roli českých sopranistek již s úspěchem vytvořila v roce 2015, kdy se na programu nově otevřené Nové scény DJKT Libuše objevila na programu. Veberová ještě výraznějším způsobem prohloubila svoji interpretaci, a to především důrazem na slovo a sdělení jeho obsahu. Oslnila impozantní střední polohou, méně trochu ostrými a úzkými výškami, ale celkově stojí za pochvalu neobyčejná vřelost a lidská jímavost, které vtiskla titulní postavě. Krasavu zkušeně vytvořila Lívia Obručník Vénosová ve velmi pěkné hlasové kondici, jen škoda, že zásahy režie a dirigenta přišla o nemalou část svého partu; v Radmile se představila Jana Foff Tetourová, která se sólově mohla projevit jen v úvodní pasáži „Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno“. O Martinovi Bártovi jsme na našich stránkách před pár dny v superlativech psali v souvislosti s jeho nedostižnou kreací Chrudoše na Pražském jaru. V plzeňské produkci se Bárta vrátil k dřívějšímu Přemyslovi, kterého v minulosti vytvořil na několika českých scénách. Z porovnání obou výkonů však dnes vítězně vychází bohatě výrazový a dramatický Chrudoš; Bártův Přemysl má silný a zvučný hlas, ale jeho projevu už chybí jistý druh laskavosti a hlasové lahodnosti. Chrudoše na plzeňské scéně naopak vytvořil František Zahradníček s obdivuhodným zanícením a výrazem, i když se s Bártovým výjimečným Chrudošem ho zatím srovnávat nelze. Jiří Sulženko a Aleš Briscein důstojným způsobem zahráli a zazpívali Lutobora a Šťáhlava. Z vysokého standardu pěveckých sólistů bohužel vybočoval Radovan Jiřího Kubíka, s unaveným opotřebovaným hlasem plným nepříjemného vibrata. Sbor opery DJKT v již zmíněné (sedící) roli diváků po hudební stránce předvedl standardně dobrou pěveckou úrovně, sbormistrem představení byl Jakub Zicha.

Plzeňská opera po koncertním provedení Smetanovy Violy, po Daliboru, Prodané nevěstě a Hubičce tak přispěla dalším dílem k oslavám Roku české hudby. Libuše je po nedávné Juliettě dalším titulem, s kterým se nemůže operní soubor DJKT příliš chlubit. Vynikající dramaturgie, vysoká umělecká úroveň a zcela mimořádná divácká úspěšnost „konkurenčního“ muzikálového souboru DJKT by měla konečně probudit i vedení operního souboru, aby začal produkovat díla ve vyšší umělecké kvalitě a režijní a scénografické různorodosti. Nakonec dodejme, že operní soubor DJKT nebude jediným souborem, který provede kompletní cyklus Smetanových oper – toto prvenství (snad s výjimkou krátkého fragmentu Violy) zcela neoddiskutovatelně získá Národní divadlo moravskoslezské.

Bedřich Smetana: LIBUŠE, plzeňský amfiteátr Lochotín (jediné provedení) 28.6.2024

*) přímá citace z tiskových materiálů DJKT Plzeň