Trojhvězdí nejpopulárnějších Verdiho oper Rigoletto – Trubadúr – La Traviata je pravidelnou součástí repertoáru operních scén od těch nejmenších až po ty nejslavnější. Tyto tituly se zvyknou hrát dlouhodobě, v četných reprízách a časem i s patřičným „nánosem“ provozní rutiny, obvykle spíše negativně vplývajícím na kvalitu produkce. Nejnovější zkušenost s prostřední ze zmíněných oper, již jedenáctiletou inscenací režiséra Oliviera Py v Bavorské státní opeře v Mnichově, uvedené v rámci letních Mnichovských operních slavností, zcela vyvrací tento zažitý divadelní trend. Standardní repríza se díky špičkovému hudebnímu nastudování dirigenta Francesca Ivana Ciampy, výtečnému orchestru a doslova hvězdně zářivému obsazení prakticky ve všech titulních rolích proměnila v nezapomenutelný večer.
Autor recenze na sebe v této souvislosti prozradí, že ze tří zmíněných oper je právě Trubadúr jeho „srdcovkou“. Každá nová zkušenost s provedením tohoto díla je tudíž napjatě očekávaná. Mnichovský operní dům, bezpochyby jeden z nejlepších ve světě, vrchovatě dostál své pověsti a vysoké interpretační úrovni po všech stránkách, a to počínaje už zmíněnou stránkou hudební a pěveckou. Ciampa za dirigentským pultem dokázal vypointovat veškeré nuance partitury a přivést již standardně kvalitně hrající orchestr Bavorské státní opery k širokospektrálně barevnému a vpravdě dynamickému výkonu a celkově ke stylové interpretaci. A to od něžného a jímavého piana až po dramaticky úderné a (zejména díky žestím) kovově lesklé fortissimo. Pěvci, včetně kompaktně sezpívaného sborového tělesa (sbormistr Christoph Heil), se na něj mohli v každé situaci spolehnout.
Trailer k inscenaci s premiérovým obsazením z roku 2013
À propos, pěvci. Již zmíněné obsazení bylo svou kvalitou mimořádně vyrovnané a vzájemně sehrané. Již v prvním obrazu prvního jednání se blýskl Kuvajťan Tareq Nazmi jako Ferrando se svým hutným basso profondo a nastavil kvalitativní laťku značně vysoko. Rumunský barytonista George Petean, obrážející již léta přední světové scény, v nastoleném trendu vysoké interpretační úrovně zdařile pokračoval, když v roli hraběte Luny svůj příjemně zakulacený hlas a mimořádnou technickou pečlivost uplatnil zejména v árii Il balen del suo sorriso z 2. scény 2. jednání, jejíž procítěné provedení patřilo k vrcholům večera.
K těm dalším se zařadila Manricova árie Ah sì, ben mio, coll’essere z 2. scény 3. jednání v provedení světově uznávaného Vittoria Grigola, která publikum dojala téměř k slzám. O poznání hůře mu však vyšla (či spíše nevyšla) legendární cabaletta Di quella pira, kterážto vyvolala spíše rozpaky. Nicméně Grigolo dostál i v tomto výsostném spinto-tenorovém terénu své pověsti profesionála, zpívajícího s příkladným frázováním a hrajícího téměř do roztrhání těla. I při závěrečné děkovačce byl přehršel jeho energie více než patrný.
Přímo luxusně byly obsazeny také dvě stěžejní ženské role. Ruská mezzosopranistka Yulia Matochkina předvedla technicky vzorovou Azucenu, byť její timbre pozbývá temnější barvu a větší dramatičnost, což je však pouze záležitost individuálního vkusu. Marina Rebeka, lotyšská umělkyně patřící k nejobsazovanějším současným pěvkyním střední generace, bohatě uplatnila svůj jasný, ve všech rejstřících prosvětlený lyrický soprán.
Jak už bylo řečeno, nejedná se o novou produkci, byť tato si i během festivalové (a tedy o něco slavnostnější) reprízy dokázala udržet svou vnější působivost. Režisér Py postupně zaměstnává diváctvo až přemírou vjemů a nápadů, jejichž popsání by vydalo na samostatnou recenzi. Nicméně jeho koncepce nijak neprotiřečí libretu, i když místy koketuje s postmoderními nápady ve stylu Regietheater. Prvky režisérem původně zamýšlené interakce postav byly sice ještě jakž-takž patrné, ovšem standardní „provoz“ a časté změny v obsazení v titulních rolích si za ta léta již vyžádali svou daň. Což znamená, že pěvci a pěvkyně hráli prostě tak, jak jsou zvyklí, nevyhýbaje se ani jistým patetickým, typicky starooperním gestům.
Nezabránila tomu ani velmi dynamická, točnu hojně využívající „industriální“ scéna (scénografie a kostýmy Pierre-André Weitz) evokující železné trámy, kola a kolečka či vlnitý plech a potemnělá scéna pracující s převážně bílým neonovým světlem (světelný design Bertrand Killy). Překvapivým a nečekaným prvkem byla na scéně parní lokomotiva. Obligátní „trubadúrovský“ oheň byl také hojně využíván, například v podobě hořících pahýlů stromů v Azucenině „Stride la vampa“, které si už bez tohoto přírodního živlu snad ani nelze představit.
Sečteno a podtrženo, festivalová repríza verdiovského operního šlágru byla v Mnichově se skvělým pěveckým obsazením a propracovanou hudební složkou výjimečným uměleckým zážitkem a znakem toho, že tato přední německá scéna si dlouhodobě udržuje ty nejvyšší standardy a až na malé výjimky nepodléhá rutinérství. Podle živých reakcí publika na některé režijní nápady je navíc zjevné, že navzdory svému stáří více než deseti let pořád tato inscenace dokáže přilákat i nové návštěvníky.
Giuseppe Verdi: Il Trovatore, Bayerische Staatsoper, Müncher Opernfestspiele 2024, psáno z představení 2. července 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.