Velký kostlivec konečně v Praze

Do Prahy konečně dorazilo jedno z nejoriginálnějších operních díl druhé poloviny 20. století „Anti – antiopera“ György Sándora Ligetiho Le Grand Macabre. V autorské redakci z roku 1996 a v anglické jazykové verzi ji uvedlo pražské Národní divadlo v budově Státní opery jako poslední premiéru končící sezóny 2023/2024.

MICHEL DE GHELDERODE – VELKÁ INSPIRACE

Předlohou pro Ligetiho a jeho libretistu Michaela Mischkeho se stala La Balade du  grand macabre (1934) belgického dramatika Michela de Ghelderode (1898–1962). Do českého prostředí Ghelderodeho tvorbu uvedl významný překladatel moderní francouzské literatury Jiří Konůpek a tím prvním přeloženým titulem byl právě Balada o Velkém kostlivci (1966), jak zní český název hry. Celé Ghelderodeho dílo je prodchnuto světem fantastického a znepokojujícího, často strašidelného, groteskního a krutého světa plného figurín, loutek, ďáblů, masek, kostlivců, náboženských nástrojů a tajemných starých žen. Jeho hry vytvářejí děsivou a znepokojující atmosféru, i když zřídka obsahují něco výslovně hrozivého. Ghelderode byl jedním z prvních dramatiků, kteří stáli za myšlenkou totálního divadla, to je vytvoření dramatu, ve kterém každá divadelní složka apeluje na divákovo oko, ucho, emoce a jeho intelekt. Jako průkopník totálního divadla měl Ghelderode značný vliv na historii francouzského divadla.

Podobně jako ve hrách Michela de Ghelderode můžeme i v hudbě György Ligetiho vysledovat nepřeberné množství vnějších vlivů a souvislostí – prvky expresionismu i impresionismu, dodekafonie, elektronické hudby, ambientu, dadaismu, minimalismu, jazzu apod. Dlouhá byla i Ligetiho cesta k jeho jediné opeře. Ten jako mnozí jeho současníci považoval tento hudební žánr ve své klasické podobě za přežilý a pozornost si získával především osobitými skladbami pro velký orchestr (Apparations 1958-1959, Atmospheres 1962 nebo Avantures 1962), později pak Requiem (1963-1965), Lux aeterna (1966) a dalšími. První nabídku ke kompozici opery dostal v roce 1964 od ředitele Královské švédské opery s tím, že premiéra se pak měla konat v roce 1972. Vlivem nejrůznějších peripetií (mj. smrtí zadavatele) se Ligeti nejdříve zaobíral zhudebněním odlišných látek, než byl finální Ghelderode. Po zamýšlených projektech jako byla abstraktní Kylwirie, antický Oidipus, Jarryho Krále Ubu a Ionescovův Macbett G. Ligetiho nasměroval na Ghelderodeho švédský režisér a loutkoherec Michael Meschke, který později přímo napsal libreto pro skladatele na základě Balady o Velkém kostlivci.

Le Grand Macabre měl svoji světovou premiéru 12. dubna 1978 ve Stockholmu (ve švédštině), před uvedením díla na Salcburském festivalu v roce 1997 však skladatel své dílo značně přepracoval; celkově došlo k jeho zeštíhlení – škrtalo se ve 2. a 4. scéně, některé původně mluvené dialogy byly nyní prokomponovány a změny se dotkly i postav. Původně provokativní jména milenců Spermando (mezzosoprán) a Clitoria (soprán) byly upraveny na neutrálně znějící Amando a Amanda. V této verzi z r. 1997 uvádí operu i pražské Národní divadlo, a to sice v anglické jazykové verzi Geoffreye Skeltona, přestože originál je v němčině.

Po obsah opery v českém jazyce doporučuji našim čtenářů web Národního divadla Praha, stejně tak na hlubší historii opery a její inspirační zdroje bych rád odkázal na velice kvalitně zpracovaný programový booklet, který pro pražskou inscenaci erudovaně zpracoval dramaturg Ondřej Hučín.

INSCENACE VE STÁTNÍ OPEŘE

V rozsáhlé výpravě spolu účinkují zahraniční sólisté a sólistky, čeští hostující i členové a členky operního souboru ND Praha. Pražskou inscenaci nastudoval režisér Nigel Lowery, který se současně podílel i na celkové výtvarné složce představení (výprava, kostýmy).  Pro zpodobnění imaginárního knížetství Breughelland, jehož název odkazuje k vlámskému malíři Pieteru Brueghelovi, zvolil vizuálně fantaskně-groteskní atmosféru, ve které hlavní anti-hrdina příběhu Nekrocar postupně stupňuje a posléze realizuje svůj záměr zničení světa a všeho bytí na něm. Úvodní scénu, v originále odehrávající se na hřbitově, přemisťuje Lowery do kavárny, aby podtrhl ústřední zálibu v alkoholovém opojení mezi postavami, které není tolik vzdálené ani dnešní době. Obecenstvo si tak má šanci utvářet své vlastní hrdiny každodennosti. Avšak až v druhém obrazu se absurdita lidského počínání rozjede na plné obrátky. V domácnost dvorního hvězdáře Astradamora a jeho ženy Mescaliny je divák svědkem bizardních sadomasochistických hrátek patřící k jejich běžnému každodennímu životu. V podstatě zde inscenace dosahuje svého prvního klimaxu, jehož dozvuky si užívá i v dalším obraze v knížecím paláci. Frašku umocňuje různorodost použitých stylizovaných výtvarných prostředků. Scénografie se pohybuje od tendencí naturalismu, přes dadaismus až k čistému minimalismu. Obrovský rozptyl se odehrává také v kostýmování od harlekýnských vzorů přes historizující genderfluidní kostýmy Bílého a Černého ministra až po střídání absurdních plášťových modelů Náčelníka Gepopo. Režisér (a výtvarník) se nevyhýbá ani na první pohled civilnímu oblečení Mescaliny, Astradamora a Pieta, u kterých detaily oděvu potrhují hlavní charakterové rysy postav. Rozvolněná nálada inscenace se výrazně promění v druhé části večera, kde Lowery pro apokalyptickou zkázu světa volí chladně industriální obrazy naplněné spíše orwellovskou úzkostí než brueghelovskou groteskností. Po této pro diváctvo razantní proměně přichází další překvapení v posledním obraze, když se ocitá před strohým a nevýrazný domovem důchodců. V něm dožívá hádající se hlouček hlavních aktérů. Na místo očekávatelného klimaxu, tak přichází anti-klimax, který diváka, stejně jako postavy, vrhá zpět do reality a připomíná absurditu i konečnost našeho lidského konání. Inscenační Le Grand Macabre tak nabízí svrchovanou jevištní projekci, která je navíc podpořena detailním prokresleních charakterů a propracovanou interakcí postav.

O pozoruhodný hudební zážitek večera se stejnou měrou jako incenátoři zasloužil Orchestr Státní opery, který pod talentovaným dirigentem Jiřím Rožněm vysoce náročné dílo nastudoval. Partitura vyžaduje ojedinělé složení orchestru s velmi odlišným nástrojovým vybavením; vedle „klasických“ nástrojových skupin jsou např. vyžadováni čtyři bubeníci/perkusisté, kteří musí mj. zvládnout nejrůznější druhy zvonků, budíků, kukačkových hodin, dvanáct (!) různých automobilových houkaček, dva tam-tamy, stroj na výrobu větru nebo třeba i obyčejný papírový sáček. Pro toto mimořádné nasazení a skvělé provedení si zaslouží dirigent i orchestr velké uznání.

INTERPRETI

Pro vyjádření zásadně rozdílných charakterů jednotlivých postav šílené grotesky zvolil maďarsko-rakouský skladatel netypické hlasové obsazení: např. Prince Go-Go ztvárňuje kontratenor pro zdůraznění jeho slabosti a bezmocnosti, šéfa tajné policie svěřuje koloraturní sopranistce, která vytváří svými stratosféricky vysokými tóny obtížné koloraturní pasáže sahající až za hranici výkřiků a skřeků, Mescalina je psána pro střední ženský hlas, který by měl znít drsně, zemitě až ošklivě. Vesměs všechny party jsou velice náročné a vyžadují mj. od dirigenta ideální koordinaci orchestru a zpěváků. A jak se s těmito nástrahami vyrovnali pražští umělci?

Až na pár výjimek se interpreti setkali s Ligetiho partiturou vůbec poprvé, nicméně hostující Thor Inge Falch (Piet the Pot) už měl roli nastudovanou z předchozích inscenací. Jeho charakterní tenor temnějšího témbru zněl ovšem značně nepříjemně, technicky ne zcela zvládnutě a vlastně jednalo o jediný slabší výkon večera. Mileneckou dvojici Amando / Amanda vytvořily Arnheiður Eiríksdóttir a Magdaléna Hebousse. Ty měly proti zbytku osazenstvo předepsanou jednodušší „klasickou“ pěveckou linku, zvládly ji výborně a rámci režijní stylizace se velmi dobře prezentovaly i představitelsky. Velice pěkným charakterizačním uměním se (opět) blýsknul basista Ivo Hrachovec (Astradamors). Victoria Khoroshunova čistě svými dispozicemi úplně nesplňovala představu ideální Mescaliny; jako sopranistka musela svůj hlas příliš tlačit do střední polohy a také jako jinak půvabná žena musela zásadně přetvořit svůj naturel, aby přesvědčivým způsobem ztvárnila dominantní sexuchtivou a sadomasochistickou nymfomanku, což se jí ovšem opravdu povedlo a její scéna s Ivo Hrachovcem patřila v celé inscenaci k těm nejpovedenějším. Eir Inderhaug ve dvojroli Náčelníka Gepopo a Venuše je ve světě uznávanou a často poptávanou interpretkou Ligetiho opery, její koloraturní soprán nejen výborně zvládnul až nadlidské požadavky na Gepopo, navíc byla schopna Náčelníka vybavit skvělou herecko-pohybovou akcí pnou sžíravé komiky. Švédský basbaryton Marcus Jupither debutoval v Praze stěžejní rolí Nekrocara; s partem se vyrovnal obstojně, ale čistě pěveckou intepretací neoslnil a spíše využíval ke hře svojí mohutnou postavu, masku a kostým, než aby Velkému kostlivci vtisknul osobitý charakter. Counter-tenorista David DQ Lee vytvořil Prince Go-Go spíše průměrným subtilním hlasem, ale do mozaiky různorodých sólových hlasů odlišných oborů přispěl zajímavým kontrastem a přesvědčil i hereckým výrazem. Mladý barytonista Michal Marhold debutoval v Opeře Národního divadla v inscenaci Schulhoffových Plamenů v červnu 2022, nyní mu byla svěřena role Černého ministra, ve kterém se skvěle uplatnil dobře vedeným hlasem, příkladnou interpretací (anglického) textu i vtipně „odvázaným“ uchopením své role – podobně jako člen operního sboru Benjamín Hájek, který spolehlivě obstál i v sólové roli Bílého ministra. Za zmínku také stojí úroveň zpívané angličtiny. Asi z pochopitelných důvodů obtížnosti jazyka nesáhlo ND Praha po německém originálu, nýbrž po anglické verzi libreta. Přesto jazykové přípravě nebyla věnována dostatečná pozornost a špatná výslovnost občas hyzdila jinak vysokou kvalitu produkce.

V opeře s úspěchem vystoupil i Sbor státní opery v nastudování Adolfa Melichara, překvapením inscenace byly i nečekané až šokující výstupy jejich členů umístněných v první části večera přímo mezi sedícími diváky,

 György Sándor Ligeti –  Le Grand Macabre, Národní divadlo Praha, psáno z 1. premiéry 14. června 2024