Nový Don Pasquale v polské Bydhošti je výhrou orchestru

Don Pasquale je letitou operní praxí prověřená opera buffa Gaetana Donizettiho, zkomponovaná na libreto Giovanniho Ruffiniho, jejíž světová premiéra se konala 3. ledna 1843 v pařížském Théâtre Italien. Ačkoli její polská premiéra proběhla již rok poté ve Varšavě, Opera Nova v Bydhošti (polsky Bydgoszcz) po ní sáhla úplně poprvé ve svých dějinách. Po Nápoji lásky se jedná o druhou zde uvedenou Donizettiho komickou operu. Jde o zbrusu novou inscenaci, která zahájila letošní 30. ročník Bydhošťského operního festivalu, a byla zařazena do standardního repertoáru, čehož důkazem je v případě titulních rolí až trojí alternace uvedená na webu divadla.

„Snažil jsem se v Donovi Pasqualem ukázat nejen humor, kterého je samozřejmě hodně – a myslím, že se divák při sledování dobrodružství hlavních hrdinů mnohokrát usměje – ale našel jsem tam i spoustu emocí. Což je podle mě na této opeře velmi zajímavé,“ uvedl v rozhovoru zveřejněném na zmíněné webstránce režisér Paweł Szkotak, který už ve zdejším operním domě režíroval několikrát. Netajil se tím, že operu četl prizmatem Donizettiho dramatické biografie. Děj díla přenesl do období 40. a 50. let minulého století do New Yorku, přičemž titulní postava má několik společných rysů s ikonickou postavou italského mafiána Dona Corleoneho z americké kinematografie. Již během předehry, z níž pouze první část se odehrává za zataženou oponou, můžou diváci na třídílné scéně hojně využívající točnu (scénografie Mariusz Napierała) shlédnout jakýsi hraný prolog k celému ději, kterým je neúspěšný pokus o atentát na hlavního hrdinu na stylizované newyorské ulici v atmosféře noir. Rovněž kostýmy z dílny Sylwestra Krupińského jsou inspirovány dalšími filmy z té doby, například snímkem Gilda (1946) s Ritou Hayworth nebo Casablanca (1942). Zejména ty, v nichž se během děje předvedla Norina, patří k oku lahodícím módním kouskům.

Konstatujme, že geografické a časové přenesení děje charakteru postav ani jejich vzájemným vztahům nijak neublížilo. Otázkou však je, zda i výrazněji pomohlo. Jedná se totiž spíše o velmi zdařilé aranžmá, která poměrně vkusně ilustruje děj doplněný o typické gagy známé z obvyklých režijních postupů při inscenování komických oper belcantového typu. Inscenaci charakterizuje několik změn v charakteru a vztahu postav, jako např., že Don Pasquale není starý mládenec (jak stojí v libretu), nýbrž vdovec. Navíc také poněkud narcisistní někdejší boxerská hvězda, což je patrné z několika doplňků jeho příbytku. A také, že Ernesto je v této inscenaci jeho bratrancem, nikoli synovcem.

Soudě podle rozruchu v sále, pro polské publikum, které během navštíveného večera tvořilo nepřekvapivě velkou většinu přítomných, bylo ve finální scéně, kde Ernesto vybírá ve sněhobílém obleku a apartním bílém kloboučku z rybníčku leknín pro svou milovanou Norinu, poměrně lehké rozšifrovat také Szkotakovu kulturní referenci na kultovní polský seriál Noci a dny (pol. Noce i dnie) režiséra Jerzyho Antczaka z 2. poloviny 70. let. Je pochopitelné, že pro nepolského diváka zůstává takovýto odkaz zcela skrytý.

Jednoznačnou výhrou nové produkce je skvěle a barevně hrající orchestr pod vedením profesora Piotra Wajraka, který rovněž působí jako pedagog na místní Hudební akademii Felikse Nowowiejského. Dirigent byl spolehlivou oporou pro pěvce a svým citlivým hudebním nastudováním díla dokázal, že belcantovému stylu rozumí.

Bydhošťská produkce dává příležitost rovněž zpěvákům mladší a střední generace. Titulní basovou roli Dona Pasqualeho na navštívené repríze zpíval místnímu publiku známý Łukasz Jakubczak, který byl věrohodně nalíčen tak, že vypadal jako starý muž užívající si zašlou slávu. Hlasový materiál ovšem přiměřeně „zestářit“ uměle nelze, což bylo také slyšitelné. Je však bezpochyby naděje, že pěvec do rolí podobného typu časem vyzraje a zlepší také svou srozumitelnost.

Mladou generaci reprezentuje v této inscenaci tenorista Sebastian Mach jako Ernesto, disponující poněkud užším a nepříliš velkým hlasem, který se dobře cítil především ve střední a vyšší poloze. Byť jeho výkon nebyl zcela oslňující (slavný recitativ a árie „Povero Ernesto… Cercherò lontana terra“ z 2. jednání působili poněkud matně), dostál elementárním nárokům své role. Technickou bravuru, hlasovou flexibilitu i hereckou mrštnost předvedl další umělec mladší střední generace, barytonista Damian Wilma jako vychytralý „dottore“ Malatesta. Jevištně působivou subretní Norinou, inscenovanou zde jako mladá vdova (byť záhadou zůstává, za jakých okolností její manžel zemřel) byla zkušená Marta Ustyniak-Babińska, členka místního souboru. Svým poněkud tmavším sopránem, ačkoli postrádající stříbřitou „zvonivost“, okouzlovala nejenom v bezpečně zvládnutých koloraturách, ale také svým přirozeným půvabným zjevem.

Ačkoli Opera Nova v Bydhošti je pro českého operního diváka docela vzdálenou destinací, kvalitou svého orchestru i každoročním operním festivalem, jehož jubilejní ročník před časem skončil, může být lákadlem i pro zahraniční návštěvníky. Ti se budou jistě dobře cítit také v samotné velkoryse pojaté a elegantní budově, která byla slavnostně otevřena v r. 2006, ačkoli první moderní profesionální operní divadlo ve městě vzniklo již v r. 1956.

Gaetano Donizetti – Don Pasquale, Opera Nova , Bydgoszcz, psáno z reprízy 16. 6. 2024