Naposled v této sezóně uvedla berlínská Státní opera Pod lipami Bizetovu operu Lovci perel (Les pêcheurs de perles), jejíž inscenace premiérovaná v červnu 2017 byla připravena pod vedením německého režiséra a filmového tvůrce Wima Wenderse. Toto dílo francouzského operního mistra je ve srovnání s jeho veleslavnou Carmen uváděno podstatně méně často, přesto však za posledních zhruba patnáct let dochází k jakési jeho renesanci. V nedávném období bylo i na našem území uvedeno soubory v Liberci a Olomouci.

Záliba společenské smetánky poloviny 19. století v exotických námětech a lokalitách se odráží v celém tomto díle, což představuje výzvu zejména pro režijní pojetí. Vždyť dnes už není problém i pro (vyšší) střední třídu zaletět si na několik dnů či týdnů do reálné exotiky, klidně i na Srí Lanku, někdejší Cejlon, kde se děj opery odehrává. Není tedy nezbytně nutné na jevišti obecenstvu doslovně „servírovat“ couleur locale a ukazovat kašírovaný ostrov s tropickou flórou a slony v pozadí, ani oblékat účinkující do tradičních lidových oděvů evropskému člověku poněkud vzdálené kultury.

Nicméně, ani zkušený filmař Wenders, který touto produkcí na poli operní režie debutoval, neodolal zcela mámení scénické exotičnosti. Byť od začátku dává jasně najevo (promítaná úvodní slova o vzdáleném ostrově kdesi za sedmero moři), že se nejedná o konkrétní zemi ani přesně časově vymezenou dobu. Opakovaně spouštěná černá tylová opona posloužila jako promítací plátno, na němž se objevovaly tu rozměrné palmy, jindy zas mořské vlny a popisně působící svítící měsíček, nebo též zvětšené pohledy na tváře protagonistů, mnohdy svými gesty až příliš schematicky (a nezřídka i poněkud groteskně) ilustrující děj. A to bohužel až natolik urputně, že projekce svou nechtěnou komičností zcela zastřely hudební vyznění snad nejočekávanějšího čísla opery, duetu Nadira a Zurgy „Au fond du temple saint„.

Na velmi prosté scéně s dominantní šikminou (scénografie David Regehr) se během všech tří dějství odehrávalo něco, co svou celkovou strohostí a statičností (téměř nehybný sbor, retrooperní gesta pěvců) i úsporným svícením (světelný design Olaf Freese) nápadně připomínalo scénický styl tzv. nového Bayreuthu Wielanda Wagnera. Dokonce i Bráhmův velekněz Nurabad, jež byl nepříliš šťastně obsazen hlasově nepříliš zdatným Paulem Gayem, připomínal spíše Wotana s posvátným kopím. Inscenace tedy působila jako kdyby náležela k úplně jinému dílu (třeba k Parsifalovi), než je právě tato exotikou a smyslností prodchnutá opera. Výraznějšímu prokreslení postav a motivů jejich jednání nepomáhaly ani převážně tmavé, zemité a do okrova laděné (s výjimkou bleděmodrého oděvu Nurabada) kostýmy (kostýmní design Montserrat Casanova).

Stále vysoký standard produkce zachránil především špičkový výkon dynamicky a s plným zápalem hrající Staatskapelle Berlin pod vedením Victoriena Vanoostena, představitele mladší dirigentské (a taky pianistické) generace. Dílo teprve 24letého Bizeta vyznačující se jistou schematičností a nepříliš velkou originalitou, avšak nabízející jasné melodické náznaky jeho příštích zralých opusů, dostalo svůj pevný tvar v kvalitním hudebním nastudování, jenž je tradičním poznávacím znakem tohoto operního domu stojícího na hlavním berlínském bulváru.

Pěvecky vynikala zejména disciplinovaně zpívající světová hvězda Olga Peretyatko (Lejla) se zcela jistými vysokými tóny a mimořádným citem pro francouzský operní styl, která se blýskla především ve svém recitativu a kavatině z 2. jednání „Me voilà seule dans la nuit„. Svou postavu – v rámci možností, které jí byly svěřeny režií – pojala vpravdě mysticky, ba přímo étericky. Tak trochu v jejím stínu stála dvojice jejích jinak bezvadných mužských kolegů: zkušený barytonista Alfredo Daza (Zurga) s pěkném témbrem a jistou střední a nižší polohou a Dmitry Korchak (Nadir), který svůj krásný světlý lyrický tenor a technickou bezchybnost předvedl hned ve slavném čísle z prvního aktu „Je crois entendre encore“.

Závěr opery, obvykle vybíraný ze čtyř možností, odpovídal původní verzi díla (1863), kdy se se Zurga smutně, nicméně chápavě ohlíží za prchajícím Nadirem a Lejlou. V pozdějším uvedení opery (1893) Zurga vstupuje na hranici připravenou pro Nadira a Lejlu, v jiných úpravách je zabit jedním z rozvášněných domorodců, případně si pro něj smrt přichází z rukou Nurabada. Finále, podobně jako celá inscenace, v tomto scénickém tvaru vyznělo poněkud do prázdna, avšak co rozhodně triumfovalo byla romanticky opojná Bizetova hudba v kvalitním provedení.

Georges Bizet: Lovci perel (Les pêcheurs de perles), Staatsoper Berlin, premiéra 2017, psáno ze reprízy 3. února 2024

Olga Peretyatko (Lejla) © Staatsoper Berlin