Ariadna na Naxu – představení, na které brzo zapomenete

ARIADNA NA NAXU byla třetím společným projektem skladatele Richarda Strausse a libretisty Hugo von Hofmannnsthala (po Elektře a Růžovém kavalírovi). Měla to být původně kompozice pro příležitostné provozování, kterou se chtěli (oba) zejména zavděčit velkému německému režisérovi Maxovi Reinhardtovi za jeho mimořádný režijní vklad do drážďanské inscenace Růžového kavalíra. Dílo mělo oprášit starou barokní francouzskou formu comédie-ballet a protože Hofmannstahl měl rád Moliéra, volba padla na jeho hru Měšťák šlechticem. Francouzská komedie s fraškovitými rysy měla být doplněna vážným námětem – příběhem antické Ariadny (která se již předtím i potom stala inspirací mnoha operních děl).

V první verzi díla z roku 1912 Ariadna na Naxu představovala vysoce náročné (čtyřhodinové) divadlo, složené z činoherního a operního představení v jednom večeru, které kladlo mimořádné nároky i na vnímání samotných diváků. Z původního záměru hrát dílo v Německém divadle v Berlíně sešlo, a tak se premiéra uskutečnila ve Stuttgartu 25. října 1912. Skladatel si do titulních ženských rolí přál Emu Destinnovou jako Ariadne (byla jeho první berlínskou Salome) a Friedu Hempel jako Zerbinettu. Bohužel kvůli termínovým kolizím k tomu obsazení nedošlo, a tak se Ariadny musela ujmout jiná slavná Češka (aspoň původem) Maria Jeritza (narozená jako Marie Jedličková) a Zerbinettu zpívala s velkým úspěchem Margarethe Siems (předtím zpívala velmi různorodý repertoár např. i Aidu!). Složitá forma díla se ukázala být pro diváka málo zajímavá, zdlouhavá a nudná a spojení činoherního divadla s operou se ukázalo být děsivě neatraktivním. A tak po čtyřech letech se umělecký tým Strausse a Hofmannstahla znovu k předloze vrátil, činoherní část zcela vypustil, dílo dostalo novou, asi čtyřiceti minutovou předehru, odehrávající se v domě bohatého vídeňského šlechtice, líčící přípravy na vlastní operu. Do předehry přistoupila nová významná postava Skladatele (jako kalhotková role pro mezzosoprán), který přichází do domu s operní partiturou, která má být poprvé provedena. Z původní činohry v předehře „zůstala“ postava Hofmistra, který přednáší účinkujícím divadelního kusu záměry a nařízení svého pána, mimo jiné i tak zásadní, že se se bude hrát současně tragický příběh Ariadny s veselou komedií o záletné Zerbinettě současně. Premiéra nové verze se konala v roce 1916 a vedle již osvědčené Marie Jeritzy se v ní nově náležitě uplatnily také mladá Lotte Lehmann jako Skladatel a Selma Kurz jako Zerbinetta. Nová forma díla už natolik strhla svojí originální podobou, že se natrvalo stala nad očekávání Richarda Strausse záležitostí běžného divadelního repertoáru.  Čas od času se přihodí, že operní divadlo uvede (v upraveném znění) i původní verzi, jak tomu bylo např. u příležitosti stoletého jubilea první premiéry – v Salzburgu 2012 (tehdy s Jonasem Kaufmannem jako Bakchem, Emily Magee jako Ariadnou a Elenou Moșuc jako Zerbinettou, Ale tato urverze je určena spíše pro opravdové znalce a méně ne pro běžného divadelního návštěvníka.

Na rozdíl od většiny (nejen) německy mluvících scén, které bedlivě střeží a pravidelně rozvíjí odkaz Richarda Strausse a běžně mají v repertoáru hned několik jeho oper, se Praha vrací k Ariadně na Naxu po více než čtyř dekádách let, odhlédneme-li od slavného hostování Vídeňské státní opery na Pražském jaru 1979 a představení Slovenského národního divadla v roce 2008 v rámci přehlídky Jednoty hudebního divadla.

Novou pražskou Ariadnu nastudoval Hudební ředitel opery Národního divadla Robert Jindra, který se již řadu let pohybuje na německých scénách a (nejen) se specifickou interpretací německých oper má své cenné zkušenosti. Bohužel o třetí repríze inscenace dne 30. ledna 2024 Orchestr Národního divadla i pod jeho vedenímnepodal žádný zázračný výkon: dechové nástroje nezněly intonačně přesně a klavír občas nerytmicky. Přechody nebyly elastické a celkově hře chyběla větší dávka plasticity a vzrušující dynamiky.

Jevištní realizace Ariadny je vždy ošemetný úkol i pro zkušené inscenátory. Na jednu stranu mýtický příběh Ariadny kombinovaný s klauniádou commedia dell’arte příliš nesvazuje inscenátory určitým místním či dobovým zařazením příběhu či zaběhnutou inscenační praxí, na druhou stranu režisér musí najít poutavý klíč, kterým sofistikovaně propojí obě linie a udrží divákovu pozornost až do konce. Slávě Daubnerové se to podařilo jen zčásti. Prolog Ariadny orámovaný červeným předpokojem má svůj jevištní půvab a dramatický tah a zvolené surrealistické výtvarné prvky mise-en-scène Lucie Škandlíkové působí vcelku neotřele a svěže. V samotné opeře Ariadnu tesknící po Théseovi režijní tým nesituuje na opuštěný ostrov, ale přímo do ložnice a do postele, kde leží a pojídá antidepresiva. Zerbinetta se svojí skupinou převlečenou do kovbojských převleků přímo z Las Vegas vtrhne do Ariadniny ložnice a narušuje Ariadnin řád. I přes transponování obou linií zůstává inscenace ve své podstatě velmi konzervativní. Sláva Daubnerová sice přináší divákovi určitou stylizaci, ale nedokáže ji dále rozvíjet. Postavy působí v rámci vybraného, ale již neměnného kostýmového, hereckého a tanečního stylu pořád stejně. Nedostatek originality vede k retardaci divákova vnímání opery a ten se v druhé polovině večera začíná silně nudit.  Zajímavým jevištním prvkem je projekce kalhotkové (v inscenaci spíše genderově neutrální) postavy Skladatele i do opery (ve které už jinak nezpívá), ve které sleduje osud „své“ Ariadny a pokouší se usměrňovat počínání Zerbinettiny skupiny. To má svoji vnitřní logiku a pokud divadlo vlastní tak herecky tvárnou představitelku jakou je Arnheiður Eiríksdóttir, tak to má své odůvodnění. Ovšem účinkem se už míjí „zmnožení“ Skladatele dalšími šesti tanečnicemi, kterýžto prvek je už více než „okoukaný“ a nepřináší do inscenace nic podstatného a spíše otravuje. Slavná dvanáctiminutová koloraturní árie „Grossmächtige Prinzessin, wer verstünde nicht“ může být jedním z vrcholů produkce, pokud divadlo disponuje pěvkyní mimořádných kvalit, bohatosti výrazu a dokáže pro sledování virtuózní árie také nabídnout poutavou scénickou akci: za což nelze v žádném případě považovat chození kolem Ariadniny postele se skleničkou v ruce. Zásadní obrat do nudného vývoje opery nepřináší ani vstup boha Bakcha. Jan Adam (pohybová spolupráce) vybavil protagonisty vcelku nezáživnou choreografií, o nadbytečnosti šesti tanečních Skladatelů už byla řeč, jinak pohybové kreace Zerbinetty a jejích druhů působily lacině a místy až vulgárně.

Smutek z hudebního provedení a nudu ze scénického ztvárnění alespoň zčásti kompenzují některé pěvecké výkony. Představení dominuje pozoruhodný výkon skvělého pražského Octaviána Arnheiður Eiríksdóttir. Role Skladatele nabízí koncentrovanější, komplexnější a po hlasové stránce dramatičtější úkol, ve kterém pěvkyně obstála na výbornou a ve výsledném (pěvecko-představitelském) tvaru je to kreace, kterou může nabídnout i renomovaným evropským scénám. Měřeno kvalitou výkonu bych za Eiríksdóttir hned zařadil Lukáše Bařáka jako Harlekýna, jehož technicky výborně zvládnutý baryton plný výrazu a citu byl další ozdobou pražské inscenace. Sopranistka Cornelia Beskow jako Ariadne je velkým zklamáním produkce, hlasově není pro Ariadnu, založenou na velkých legátových obloucích postupně se rozvíjejících do výšek, vůbec vybavena. Má ještě poslouchatelnou střední polohu, ale přechodové tóny zní nevyrovnaně a její výšky jsou nečisté a nepříjemně ostré. V relativně krátké, ale vysoce položené roli Bakcha se představil Magnus Vigilius, který svým typem hlasu není úplně ten pravý hrdinný tenor, ale náročný part uzpíval úctyhodně. Čínská pěvkyně Ziyi Dai v roli Zerbinetty s vysokou pěveckou kulturou zvládá celý part, má slušnou němčinu, ale (i bohužel díky režii a choreografii) jejímu podání chybí větší osobitost a kouzlo; o třetí repríze inscenace jsme z jejích úst slyšeli „jen“ dobře odzpívanou sopránovou parti – a to je málo. Z nepříliš hlasově kompatibilního tria nymf Lenka Máčiková (Najáda), Echo (Yukiko Kinjo) za pozornost stojí zejména hlasově výborně disponovaná mezzosopranistka Michaela Zajmi (Dryáda). Z velkého množství slušně odvedených straussovských postav podali zvláště pozoruhodné výkony Jaroslav Březina (Učitel tance) a Pavol Kubáň (Učitel hudby). V mluvené roli Hofmistra na sebe upozornila Dagmar Pecková, která dle očekávání zabodovala precizní německou dikcí a výrazovostí, její mefistofelovská přemrštěná stylizace včetně šňupání koksu, zadrhávání se v řeči či toporností pohybu už zaujala méně.

Praha má po Růžovém kavalírovi novou straussovskou inscenaci, z jejich srovnání jednoznačně vítězí starší produkce Státní opery. Ariadna na Naxu je z té kategorie představení, na které po návštěvě brzo zapomenete a nebudete chtít vidět nějakou další reprízu.

Richard Strauss: Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos), premiéra dne 19. ledna 2024, psáno z reprízy 30.ledna 2024