Vedle hlavní programové perly letošního janáčkovského festivalu JANÁČEK BRNO, kterou bylo uvedení nové inscenace Z mrtvého domu a scénické Glagolské mše v podání domácího souboru Národního divadla v Brně pod taktovkou Jakuba Hrůši a režiséra Jiřího Heřmana, byla velkým příslibem opakovaná účast jednoho z nejlepších britských souborů, Velšské národní opery pod vedením svého hudebního ředitele a brněnského rodáka, dirigenta Tomáše Hanuse. Welsh National Opera přijela do Brna již podruhé, poprvé v roce 2018 zde soubor uvedl skvělou inscenaci Z mrtvého domu. Tentokrát padla volba na Janáčkovu VĚC MAKROPULOS, jejíž čím dál častější uvádění především na zahraničních scénách svědčí o její rostoucí popularitě, za kterou vedle nesporného Janáčkova génia může poděkovat i přitažlivé a nadčasové literární předloze Karla Čapka.
Velšská inscenace je nová, měla svoji premiéru v Cardiffu teprve 16. září letošního roku. O nesporném dirigentském talentu Tomáše Hanuse jsme již na stránkách OperaJournal.cz psali několikrát, naposledy docela nedávno v souvislosti s uvedením Její pastorkyně ve Vídeňské státní opeře, kde T. Hanus rovněž řídil podzimní sérii představení. I provedení Věci Makropulos se vyznačovalo jeho dokonalým citem pro intepretaci tohoto Janáčka, soustředěnou hrou plnou napětí a vzruchu, ale nikdy ne překotných temp, která by ubírala pěvcům prostor pro jejich vyjádření. T. Hanus plně respektuje převážně konverzační pěvecké linky sólistů, je si dobře vědom i obtížnosti interpretace českého textu pro převažující část zahraničního obsazení a dává jim dostatek místa pro plnohodnotné sdělení textu. Teprve ve velkém finále dává naplno zaznít orchestru ve své mohutnosti a zvukové bohatosti, které podpořené účinnou jevištní akcí, dohání emotivního diváka až k slzám. Výkon hráčů Velšské národní opery byl opravdu ojedinělý a lze jej řadit k tomu nejlepšímu, co lze dnes na poli operní reprodukce Janáčka slyšet.
Režisérka inscenace Olivia Fuchs nepřináší nějaký zcela zásadní nový pohled na Janáčkovu a Čapkovu látku. Spolu se s výtvarnicí scény a kostýmů Nicolou Turner velmi ctí prostředí jednotlivých scén (advokátní kancelář, divadelní šatna, Emiliina ložnice), aniž by se utápěla ve zbytečném realismu. Scéna působí víceméně popisně (např. použití různých hodin v každém obrazu), jako nadbytečný a zbytečně ilustrativní se možná jeví i video design Sama Sharplese. Rozpaky budí „výplň“ krátké pauzy mezi prvním a druhým jednáním. Mezitímco jevištní technici připravují na jevišti kulisy, před oponu přichází britský představitel solicitátora Vítka a po krátkém českém oslovení diváků ve své mateřštině vysvětluje ještě jednou fakta a rodokmeny, které hrají klíčovou roli v právě sehraném prvním aktu. Pro znalého českého diváka záležitost dosti zbytečná, pro neznalého britského diváka (pro kterého je inscenace a priori určená), možná cenná, nicméně podle reakce jednoho z místních kritiků cardiffské inscenace: „It was just naff“ nezpochybnitelné rozpaky budící jevištní akce. Jinak ovšem Fuchs předvádí ukázkovou práci, co se týká kvality hereckého vedení zpěváků a jejich dokonalé interakce. Titulní Emilii Marty staví na jeviště jako tradičně velmi cynickou a ironickou, avšak méně studenou, naopak nabitou vášní a jižním temperamentem vycházejíc přitom zjevně z lidského typu hlavní představitelky. Elina nestřídá jen prostředí a jména, ale také paruky (a to v každém obraze), aby se nakonec odhalila s přírodní pleší, která je i v civilu image hlavní protagonistky.
Zvláštností této velšské MAKROPULOS je rovněž dokonalá schopnost Eliny manipulovat se svými mužskými protějšky a vždy od nich získat to, co potřebuje.
Úspěch každé nové inscenace VĚCI MAKROPULOS vedle kvality orchestru stojí a padá s výkonem protagonistky hlavní role. Zastavme se na chvíli u Ángeles Blancas Gulín, která tento part vytvořila v přenesené cardiffské inscenaci. U nás méně známá dramatická sopranistka má za sebou velkou rodinnou operní tradici. Její matkou byla španělská sopranistka Ángeles Gulín (1939 – 2002), majitelka velkého nosného sopránu, který dávala do služeb děl především G. Verdiho a A. Ponchinelliho. Jako řada jejích skvělých souputnic tvořila ve stínu mnohem slavnějších umělkyň Montserrat Caballé, Renaty Scotto, Leontyne Price a dalších, které navíc byly pravidelně zvány do studií gramofonových společností. Rovněž její manžel Antonio Blancas (1940-2022) a otec Ángeles Blancas Gulín byl činný na operním poli jako uznávaný baryton. Talentovaná dcera dvou španělských operních pěvců má nyní za sebou sama již bohatou mezinárodní kariéru, dřívější interpretka děl W. A. Mozarta a belcantových skladatelů se ve zralé fázi své kariéry zaměřuje především na operní tvorbu 20. století, v posledních letech vytvořila např. Straussovu Salome, Ženu v Schönbergově Erwartung nebo i Janáčkovu Kostelničku. Po ryze pěvecké stránce nenabízí Blancas zcela optimální výkon: čeština jí občas činí nepřeslechnutelné potíže, část jejího textu „padá pod stůl“, protože se mu nedostane toho správného výrazu; její pěvecká linka už nese stopy určité opotřebovanosti a jinak nosná vysoká poloha má místy tendenci k falešnosti. Co však činí její Elinu Makropulos jedinečnou je její herecké uchopení, téměř by se dalo říct zmocnění se role. Blancas je prostě živel, který dominuje na scéně, udává rytmus představení a celkově předvádí mistrnou kreaci od komiky až po velkou tragickou heroinu. Perfektní pěvecko-hereckou studii mezinárodních parametrů vedle ní předvádí Gustáv Beláček jako dr. Kolenatý, který je v současnosti asi nejlepším představitelem tohoto partu na světě. Z cizinců se s češtinou jednoznačně nejlépe vypořádala Monika Sawa v malé, ale výrazné roli poklízečky, Nickovi Spencemu se pěkně vyvedl náročný úkol Alberta Gregora, který naplnil příjemnou barvou svého tenoru, spolehlivou pěveckou technikou, citem pro češtinu a používáním adekvátního výrazu při její intepretaci. Mezinárodně činný tenorista Mark Le Brocq se spolehlivě ujal role solicitátora Vítka, Alan Oke výstižně a vkusně charakterizoval idiota Hauka-Šendorfa. V roli Barona Jaroslava Prusa jsme zvyklí vídat daleko osobitější a charismatičtější barytonisty než byl právě David Stout, ale jeho uměřený výkon podpořený znělým hlasem celkovou vysokou úroveň představení nezkazil. V menších rolích se dobře uplatnili Harriet Eyley (Kristina), Alexander Sprague (Janek) či Julia Daramy -Williams (Komorná).
Festivalový večer ukázal vysokou profesionální úroveň souboru Welsh National Opera, překvapil maximální stylovostí, s jakou dokáží Britové Janáčka interpretovat a celkově přinesl velký vzrušující zážitek hudebního divadla.
Leoš Janáček: Věc Makropulos, Festival Janáček 2022 v provedení Welsh National Opera, Janáčkovo divadlo Brno 18. listopadu 2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.