Tylovu oblíbenou lidovou báchorku Strakonický dudák není nutné českému divákovi určitě představovat, stala se součástí naší národní kultury a identity podobně jako Smetanova Prodaná nevěsta či Libuše. Operu ŠVANDA DUDÁK však zná spíše jen odborná operní veřejnost, přestože tato zpěvohra skladatele Jaromíra Weinbergera (1896 Praha – 1967 St. Petersburg, Florida) byla jednou z nejpopulárnějších oper meziválečné doby, byla přeložena do 17 jazyků, byla hrána ve stovkách operních domů v Evropě a v roce 1931 i v Metropolitní opeře v New Yorku. Podle názvu titulu by se mohlo zdát, že se jedná o jakýsi operní přepis Tylovy dramatické báchorky. Jistá souvislost tu sice je, a to především v hlavních dvou postavách příběhu Švandovi a Dorotce, ale jinak se další postavy a dějové peripetie jednotlivých charakterů značně liší.
Weinbergerovi libretisté Miloš Kareš a Max Brod, který zapracoval zejména na tzv. druhé verzi opery, která je v nově od října na repertoáru Národního divadla v Praze, analogicky jako Tyl vycházeli z lidových pověstí o českém dudákovi tzv. české „švandovské“ tradice. Na rozdíl od obratného dramatika J. K. Tyla jsou však opernímu Švandovi slovy šéfdramaturga ND v Praze Ondřeje Hučína uvedené v programové brožuře k inscenaci: „ psychologické nuance cizí, takříkajíc skáče z jedné situace do druhé bez patřičné přípravy a zdůvodnění, …..a je svými autory předurčen ke zcela jiným cílům: má být českým lidovým muzikantem hrdinou dobývajícím svět… Švanda v opeře vůbec neprochází vývojovým obloukem, vleklým procesem jako Švanda Tylův“. Schématické pojetí hlavní postavy postrádající hlubší charakter platí bohužel i pro stejně prvoplánově napsanou Dorotku, kterou Švanda libretistickým zásahem M. Broda opouští dokonce už týden po svatbě, aby se vydal dobývat svět. Další nesourodou postavou je legendární český loupežník Babinský (ne tak jak působil ve skutečnosti, ale jak byl vytvořen v lidových fantaziích). Ten v operní verzi „přebírá“ úlohu Tylova Vocilky – a „je libretisty postaven po boku Švandovi, ….aby svým zbojnickým vtipem, odvahou a šibeničním humorem pomáhal zdolávati všechny svízele a překážky, kladené mocnými tohoto světa“ *.
Světová premiéra ŠVANDY DUDÁKA se konala ještě v původní verzi s prologem, třemi akty a epilogem 27.dubna 1927 v historické budově Národního divadla pod taktovkou šéfa opery Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana. Pozdější úprava Maxe Broda (jinak významného literáta, překladatele a také velkého podporovatele díla L. Janáčka) vypustila z Karešova texu přeexponovanou národní notu a celkově stylově dílo vyvážila včetně i uspořádání libreta do dvou jednání o celkem pěti obrazech. Národní divadlo novou premiéru původně plánovalo už na sezónu 2019/2022 (tehdy ještě pod vedením šéfa Opery ND Petra Kofroně), ale kvůli koronavirovým opatřením byla uvedena až nyní.
PROČ NEHRÁT WEINBERGERA V ND
Pražské Národní divadlo se v poslední době systematicky oživuje umělecký odkaz skladatelek a skladatelů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových. Na jedné straně tak i mezinárodně oceňovaný projekt MUSICA NON GRATA přivádí na pražské operní scény díla, u nichž čas jednoznačně potvrdil jejich výjimečné kvality (Očekávání, Vzdálený zvuk), ale i opusy, které se u nás dlouho nehrály a jejichž hudební či literární hodnoty jsou diskutabilní. To je i případ Weinbergerova Švandy dudáka; pokud by ND prezentovalo široký domácí a světový repertoár v obvyklé šíři jako srovnatelných světových operních domů, pak by nasazení Weinbergerova kdysi veleúspěšného kusu bylo pomyslnou třešničkou na dortu divadelní dramaturgie. Ale v situaci, kdy ND hraje jediného Wagnera a R. Strausse, žádného Alba Berga, v repertoáru citelně chybí díla Smetanova, Fibichova, Martinů, Massenetova, Poulencova nebo i třeba B. Brittena, je na pováženou uvádět toto hudebně poněkud eklektické dílo chabých literárních kvalit.
JAK NOVOU INSCENACI VIDÍ DOSPĚLÝ DIVÁK
Především činoherní režisér Vladimír Morávek vsadil při inscenování ŠVANDY DUDÁKA na jevišti historické budovy Národního divadla v Praze na lidovost a opulentní obrazovost. Opulentní bohatost scény (Martin Chocholoušek) a pestrost kostýmů (Sylva Zimula Hanáková) možná okouzlila dítě, ale dospělému divákovi už nedala žádný prostor pro zapojení vlastní obrazotvornosti a fantazie. Jevištní scénografie oscilovala mezi realistickým zachycením každodennosti a hypertrofovaným zdůrazňováním národní hrdosti, které bylo zmírňováno stereotypním využitím lidového umění jako podkladu celé scény. Úpornou snahu o všeobjímající výtvarné vyjádření pak dovršila neustálá herecko-pohybová akce sboristů, tanečníků a herců, která si zjevně kladla za cíl udržet diváka v nepřetržité pozornosti. Úsilí o permanentní vzbuzování divákova zájmu hraničící až rušivým neustálým neklidem na scéně však budila spíše odpor než vtáhnutí do děje. Umělé „natahování“ inscenace zbytečnými dvěma přestávkami a vynucováním si interakce se zpívajícími „dobrovolníky“ z hlediště dokonalo dílo absurdity.
Samotné herecké vedení zpívajících protagonistů je přitom nedostatečné: ti buď postávali v lóžích nebo na forbíně a zpívali bez náznaku výraznější herecké akce, kterou za ně sekundovalo právě zmiňované dění na jevišti. A celkem jednoduchý a snadno pochopitelný děj zpěvohry má v Morávkově způsobu inscenování nejeden nelogický moment: královna a její dvořané jsou očarováni hrajícími Švandovými dudami, aniž hlavní postava ještě vstoupila na scénu. Nebo v třetí části inscenace v klíčovém obrazu v pekle, kdy budoucí hru o duši v karty prozrazuje přítomnost karet v rukou aktérů dávno předtím, než k samotné osudové hře dojde. Ať je to záměr nebo omyl, v obou případech jevištní postup narušuje narativ vyprávění.
Hudebnímu nastudování a provedení dirigenta Zbyňka Müllera a Orchestru Národního divadla v Praze dominovalo především hlučné forte na úkor plastičtější a rafinovanější hře orchestru. Zvolená tempa byla jistě optimální a umožnila zpěvákům skutečně interpretovat text, jehož srozumitelnost je v komické opeře zvláště důležitá. Weinbergerovu partituru asi nemůžeme považovat za geniální, ale ve své době tvůrčí invenci jistě měla. Nebyla sice novátorská, ale dokázala šikovně propojit nejrůznější proudy hudby 19. a počátku 20. století.
Pěveckému obsazení o druhé premiéře 9. října 2022 bezkonkurečně vévodil Svatopluk Sem (Švanda) s krásně sonorně znějícím barytonem, vzornou výslovností, přirozeným vystupování na jevišti a vyzařujícím fluidem velké představitelské osobnosti. Jeho partnerku vytvořila Alžběta Poláčková, která ozdobila inscenaci sice pravdivou hereckou akcí; nepřeslechnutelné technické problémy jejího hudebního projevu (zpívání pod tónem, bez legata a bez hlavových tónů) však působily velmi rušivě a bohužel negativně ovlivnily celkové vyznění jejího výkonu. Ani jinak vždy přesvědčivý a suverénní představitel charakterních tenorových partů Jaroslav Březina na náročnou úlohu prostě nestačil a jeho vlastní fyzické předpoklady bránily rtuťovitějšímu hereckému ztvárnění loupežníka Babinského. Krásným způsobem se s rolí zlé Královny vypořádal sytý a technicky dobře zvládnutý mezzosoprán Kateřiny Jalovcové. Spolehlivým (a veskrze sympatickým) Čertem byl výrazný František Zahradníček. U Romana Janála jako Černokněžníka a Druhého zbrojnoše byla znát jistá opotřebovanost hlasu, ale celkově podal slušný výkon večera.
Kromě pěveckých sólistů, Orchestru a dobře zpívajícího a hrajícího Sboru ND, Baletu Opery ND a dětí z Baletní školy Olgy Kyndlové mělo v inscenaci možná nejrozsáhlejší úlohu (vlastně mnoho úloh) dalších deset herců, kteří jeviště přeplňovali mluvenou a především náročnou pohybově-mimickou akcí.
Do repertoáru ND Praha tak přibyl nový pohádkový titul. Snad bude mít u dětského diváka větší úspěch než u dospělého návštěvníka a neodradí jej od dalších návštěv operních představení.
Jaromír Weinberger: ŠVANDA DUDÁK, ND Praha, historická budova; premiéra 6.10.2022, psáno z druhé premiéry 9. října 2022
[*] Miloš Kareš: Názor libretistův o zpěvohře Švanda dudák, programová brožura k inscenaci, vydalo ND Praha 2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.