Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla první premiérou letošní sezóny pokračuje v budování avizovaného kompletního smetanovského cyklu, který by měl být ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským dovršen v roce 2024. Zatím toho ale stále dost čeká k realizaci: po Smetanově Libuši, která byla jako vůbec první opera nastudována na Nové scéně v roce 2015, přibyla v r. 2020 Prodaná nevěsta a nyní DALIBOR – minulou sobotu 22. října. Do projektu zřejmě nebude zařazena starší inscenace TAJEMSTVÍ, ta alespoň podle informací z databáze Divadelního ústavu měla svoji derniéru již v r. 2014.
DALIBOR, který byl dříve samozřejmou součástí repertoáru českých jevišť, se bohužel pomalu stává skoro raritou: ostudných 19 let chyběl na programu Národního divadla Praha, kde konečně byla uvedena v r. 2019 nová inscenace režiséra Jiřího Nekvasila a dirigenta Jaroslava Kyzlinka. To Plzeň se může pochlubit bohatší tradicí: z inscenace z r. 1988 vzešla hvězda mladé Evy Urbanové, aby se v roce 1992 dočkala svého obnoveného nastudování. Následovalo nové netradiční, ale vesměs pozitivně přijaté nastudování režisérky Karly Štaubertové (2006) a nyní po šestnácti letech se tedy DALIBOR opět vrací na jeviště Velkého divadla v Plzni.
Tvůrčí tým režiséra Martina Otavy, výtvarníka scény Daniela Dvořáka a kostýmní výtvarnice Dany Haklové zpečetěné hudebním nastudováním Jiřího Štrunce není v západočeské metropoli ničím překvapující, v tomto složení už se poněkolikáté opakuje a občasné stereotypní používání stejných postupů už volá po větší inscenační a názorové pestrosti. Inscenátoři předkládají v hlavním grafickém vizuálu k inscenaci Dalibora „moderního“ v džínsách a s houslemi v rukou, ale ideová koncepce „nového“ DALIBORA, který v nových souvislostech promlouvá k dnešku, zůstává bohužel jen na papíře (resp. plakátě).
Jevišti vévodí pozoruhodná výprava Daniela Dvořáka, účinně pracující s náznakem a dávající poměrně velký prostor pro uplatnění divákovy fantazie. Ústředním tématem scény je otevřená krychle, jednou sloužící jako královský baldachýn a jindy třeba jako Daliborova kobka. Pro někoho je DALIBOR nadčasovou a až univerzálně kosmopolitní látkou, která není úzce vázána na české prostředí, a takového diváka mohou rušit doslovné citace národní symboliky a lapidární odkazy k faktografii české historie, kterým dominuje objemná maketa českého lva, jako kdyby vypadla z dílny sochaře Bohumila Kafky.
Kostýmy Dany Haklové oprávněně budí rozpaky a přirozenou otázku diváka, jaké zadání od režiséra výtvarnice vlastně dostala. Tradiční daliborovská „rytírna“, tj. použití historizujících oděvů se ocitá v přímém rozporu se vzdušností a nadčasovostí Dvořákova vizuálního pojetí; navíc když tento protiklad ve výtvarné koncepci není nijakým způsobem dále režijně rozvíjen či vysvětlen. A tak kostýmy dodávají postavám ilustrativně neurčitý středověký punc, který nijak nepomáhá dotvářet charaktery či vztahy na scéně. Většina postav je naštěstí herecky spolehlivě vedena, ale pochybnosti vzbuzuje scénické aranžmá výstupů krále Vladislava, jehož usednutí pod královský baldachýn postrádá vnější atributy vznešenosti nebo např. viditelné dlouhé rozpuštěné Miladiny vlasy pod kapucí v druhém jednání zase zlehčují oběť hlavní ženské hrdinky.
Hudební nastudování dirigenta Jiřího Štrunce postrádalo větší propracovanost a napětí. Pěvci jako by byli neustále „pozadu“ za hudebním doprovodem – to bylo způsobeno tím, že dirigent jim nedal dostatek prostoru pro interpretaci textu a prostě s nimi „nedýchal“. Reprodukce partitury v podání Orchestru Divadla J. K. Tyla zněla bez většího kouzla, málo plasticky, zato však uspěchaně a ne s ideálně vypracovanými přechody.
O první premiéře Richard Samek debutoval (na scéně) v titulní mužské úloze. Roli zatím jen vytvořil v koncertním provedení s BBC Symphony Orchestra v r. 2015 pod taktovkou dirigenta Jiřího Bělohlávka. Daliborovi propůjčuje neheroický, veskrze sympatický lidský obsah, vyniká mimořádně fundovaně vystavěnou střední polohou, ve které nabízí úchvatnou barvu svého tenorového hlasu. Tak přirozeně znějící jako jeho střední poloha nejsou bohužel špičkové vysoké tóny, kterým chybí větší objem a hrdinná průraznost. Další hvězda plzeňského souboru Ivana Veberová nasbírala po Jitce v Daliboru z poslední inscenace před 16 lety cenné pěvecké zkušenosti, její hlas nabyl na síle a dramatičnosti, a tak suverénně a s přehledem ztvárňuje titulní Miladu. Sytými barvami portrétuje interpretačně nesnadný vývoj Milady od vášnivé žalobkyně až po milující bytost. I pro ni platí, že dominuje v silné střední poloze a vrcholové tóny už podává výrazně užším hlasem s nádechem k ostrosti. Martin Bárta byl především hlasově impozantním králem Vladislavem, jeho pěvecká interpretace byla příkladná a jasně poukazovala na velikost královského majestátu, přestože mu režie přisoudila spíše postavení loutky. Velkým překvapením premiéry byl působivý výkon Jakuba Hliněnského v postavě Budivoje. Z role, která bývá obvykle ve stínu větších postav Smetanovy zpěvohry, učinil jevištně výrazný charakter: pevně znějící baryton zajímavé barvy umocnil perfektní výslovností a hlavně v každé vteřině svých výstupů byl plně odevzdán svému partu. Lucie Silkenová byla působivou, hlasově svěží Jitkou, v roli Vítka jí příjemným způsobem sekundoval Tomáš Kořínek, i když by jeho vokálnímu projevu slušela souvislejší melodická linka namísto občasného zpívání jednotlivých not. Člen souboru ND Praha Jiří Sulženko se zodpovědně ujal role žalářníka Beneše, aniž zanechal po herecké i pěvecké stránce za sebou výraznější stopu. Nutno připomenout i osobité angažmá Sboru Opery D.J.K. Tyla v Plzni pod vedením sbormistra Jakuba Zichy.
První premiéra plzeňského Dalibora ukázala manažerskou terminologií řečeno rizika příštích smetanovských produkcí (ideová a koncepční nevyhraněnost, stále se opakující realizační tým) i budoucí šance, které lze spatřovat zejména v kvalitním ansámblu sólistů, které je vedení plzeňského divadla a operního souboru schopno angažovat pro realizaci nových náročných úkolů.
AKTUALIZOVÁNO 31.10. – DRUHÁ PREMIÉRA
O druhé premiéře se v titulní úloze představil Jakub Pustina, který na sebe osobitě upozornil hned v plamenném úvodním Daliborově vstupu – zdůraznil především heroické akcenty role a zaujal neobyčejnou výrazovostí a precizní prací s interpretací textu, méně však uvolněnou výškou a nepříjemným vibratem. Bývalá mezzosopranistka Kateřina Hebelková roli Milady již vytvořila před několika lety v inscenaci ND Praha, z její interpretace byla zřejmá zkušenost rozvrhnout si vývojový oblouk Smetanovy hrdinky a do detailů vypracovat i např. pohybové ztvárnění role (mužský způsob chůze v druhém jednání). Její hlas tessituru role zvládá bez obtíží, ale nabízí stále jen jednu barvu a také její tvoření vysokých tónů nezní úplně přirozeně. Radka Sehnoutková (Jitka) je schopná okouzlit publikum především v lyrických polohách, do kterých může vložit svůj vzácný dar vroucnosti a vřelosti, méně se jí dařilo v první scéně druhého jednání, kde její slabě znějící výšky nebyly schopny atakovat silný hudební příliv orchestru. Jiřímu Kubíkovi (Král Vladislav) se pozoruhodně vydařily především kantabilní plochy s příkladnou srozumitelností slova, které dodaly důstojnost herecky zodpovědně odvedené kreaci. Michal Bragagnolo byl sympatickým a pěvecky jistým Vítkem a i v malé roli Soudce se dobře uplatnil Miro Bartoš. Pěveckou úroveň druhé premiéry však výrazně snížil výkon Jevhena Šokala, vytvářejícího hudební profil žalářníka Beneše s vysokou námahou a se zbytkem pěveckých sil. Hra Orchestru opery DJKT Plzeň řízeného dirigentem Jiřím Štruncem se druhé premiéře vyznačovala o nemnoho volnějším tempem, ale také diferencovanějším odstíněním jednotlivých kontrastů partitury.
Bedřich Smetana: Dalibor, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, premiéra 22. října 2022, psáno z 1. premiéry 22. října a první reprízy 29.10.2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.