DIE FRAU OHNE SCHATTEN – Žena bez stínu Richarda Strausse je pro mnohé obdivovatele mistrova díla diamantem a naprosto výjimečným dílem skladatelovy tvorby. Opera, která se napevno usídlila ve světovém repertoáru všech velkých (i menších scénách) a která měla tu čest zdobit znovuotevírání slavných operních domů po 2. světové válce ve Vídni (1955), Mnichově (1963), nové Metropolitní opery v Lincoln Centre (1966) či třeba nového hudebního divadla (Musiktheater) v rakouském Linci (2017). Bohužel český divák nemá šanci se s tímto ojedinělým opusem seznámit, pokud si nezajede na představení za hranice – nejnověji třeba do Bavorska.
Richard Strauss skládal Die Frau ohne Schatten po mimořádných úspěších Salome, Elektry a Růžového kavalíra opět ve spolupráci se svým dvorním libretistou Hugo von Hofmannstahlem – tentokrát proces společné tvorby byl velmi dlouhý (1911 – 1917), spojený s omyly, roztržkami a opakovaným hledáním společného konsensu. Celosvětový komerční úspěch R. Strausse byl jednoznačně předznamenán tím, že vždy pečlivě zvažoval, jakou novou látku a v jaké hudební formě chce svému publiku nabídnout. A tak po vypjaté Elektře zákonitě přišlo „odlehčení“ v podobě mozartovské komedie (Der Rosenkavalier) a po něm přišel Hofmannstahl s velkou humanistickou pohádkovou operou příbuznou s atmosférou Mozartovy Kouzelné flétny, do které se však Straussovi původně příliš nechtělo: libreto a jeho jazyk se mu zdály těžko pochopitelné a plné symbolů.
Nová inscenace DIE FRAU OHNE SCHATTEN Státního divadla v Norimberku, kterou otevřel tento operní dům svoji sezónu 2022/2023, akcentuje ve své jevištní realizaci především to, co je hlavní, nadčasové a naopak svět magií a kouzel (který je nedílnou součástí libreta) částečně odsouvá do pozadí, aniž by ohrozila celkové vyznění a působivou humanistickou vznešenost díla. Této ideové koncepci je pak důsledně podřízena i celková scénická podoba Straussovy opery.
V Hofmannstahlově mysteriózní předloze jsou klíčové dva manželské páry, zásadně odlišné a žijící v naprosto rozdílných prostředích, které libretista důsledně charakterizuje i specifickým způsobem jazyka. Trochu samolibý císař (der Kaiser) si „ulovil“ za manželku gazelu (die Kaiserin), která se nachází v jakémsi přechodovém stádiu přeměny v člověka (a matku). Pochází ze říše magie a kouzel, která nepřeje jejímu nového svazku. Naopak tvrdá fyzická práce je každodenním chlebem barvíře Baraka a jeho manželky. I oni již žijí ve společném svazku nějakou dobu a jsou dosud bezdětní. Věčná dobrosrdečnost barvíře jen podněcuje dlouhotrvající frustraci citově okoralé barvířky, která by si přála pohodlnější život. Děj se vlastně dává do pohybu v okamžiku, když se tyto kontrastní typy lidí potkávají. K tomu ještě přistupuje hybatelka děje a temná císařovnina chůva (die Amme), která zastupuje právě ty zlé síly, které zmíněné konflikty rozdmýchávají.
DER SCHATTEN
Co je tedy vlastně tím pověstným STÍNEM, který je obsažen v názvu opery? Stínem je myšlena v prvé řadě ženská plodnost jako starý biblický symbol. Tou ženou, která nemůže otěhotnět, je Kaiserin a východisko svého stavu hledá, podněcována svojí chůvou, u barvířky, která by mohla počít, ale nechce. Nabízí se prostý směnný obchod: stín za peníze, které by pomohly barvířce zařídit si pohodlný život a Barakovo spojení s císařovnou. (Nejen) norimberští inscenátoři spatřují však fenomén STÍNU daleko komplexněji, jako ČLOVĚČENSTVÍ (tj. Menschenheit): Straussovi a Hofmannsthalovi bytosti se stávají člověkem ne okamžikem zrození, ale teprve schopností žít v páru, v harmonickém soužití s ostatními lidskými tvory. Hlavní postavy projdou během i posluchačsky náročné tříhodinové opery neuvěřitelným vývojovým obloukem, císařovna obstojí ve všech zkouškách, které jí nastrojí démoni a získá pro sebe stín. Zároveň stín začne vrhat i Barakova manželka a vnitřní očistou projdou i manželé obou ženských hrdinek. Celý kruh se uzavírá v monumentální závěrečné scéně s dětským sborem a dětskými statisty, která je jakousi apoteózou lidství a nekonečné spirály života.
JEVIŠTNÍ REALIZACE
Režisér nové norimberské produkce Jens-Daniel Herzog se svým inscenačním týmem takřka kongeniálním způsobem vypreparoval z mnohavrstevnatého příběhu atraktivní hlavní téma, které je možná méně pohádkou, za to však velmi jasně a srozumitelně hovoří k dnešku. Svoje tvůrčí myšlenky ruku v ruce realizuje s výtvarnicí kostýmů Sibylle Gädeke, Matthiasem Neuenhoferem a Kai Luczakem (video a světelný design) a především s Johannesem Schützem, který vytvořil netradiční scénu, která ani v nejmenším nezaujme svojí nákladností a bohatostí (jak by se u tak mnohostranného libreta prvoplánově nabízelo), ale naopak svojí stoickou jednoduchostí a až šokující náznakovostí, přísně sloužící ideovému konceptu inscenace. Na točně umístěná snadno obměnitelná mise-en-scène zpočátku důsledně odděluje dva hlavní herní plány císařského paláce a skromné chýše barvíře a jeho ženy, aby se během večera jeviště postupně zcela vyprázdnilo. Herzogův tým velmi sofistikovaně nakládá s divákovým vnímáním příběhu: postupně ho „naučí“, že vše podstatné, co mu chtějí tvůrci sdělit, je obsaženo v hudbě a v intenzivní vzájemné interakci protagonistů a že pro intenzivní divadelní zážitek vlastně skoro žádné kulisy nepotřebuje. V tomto ohledu je norimberská Žena bez stínu unikátní inscenací, na kterou by povinně měli jezdit všichni budoucí a současní čeští režiséři a scénografové.
SKVĚLÉ HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ
Jestliže ideová a vizuální stránka představení snese ta nejpřísnější měřítka, to samé je nutné poznamenat i o špičkovém hudebním nastudování opery GMD Joanou Mallwitz. Pro orchestr je DIE FRAU OHNE SCHATTEN obrovskou výzvou, která každé hudební těleso staví až za hranici jeho schopností a umu. Staatsphilharmonie Nürnberg v extrémně náročném úkolu obstála opravdu skvěle. Hra orchestru pod vedením Mallwitz je napěchována dramatismem, napětím a spalující dynamikou. Obrovský straussovský orchestr umístěný i do proscéniových lóží a pro umocnění monumentality vybraných scén v třetím jednání též na chodbu (při otevřených do divadelního sálu) však nikdy nekryl zpěváky a svými přesně odměřenými tempy jim dával dostatek prostoru pro interpretaci obsažnému Hofmannstahlova textu. V Norimberku se hraje verze, obsahující víceméně tradiční škrty zavedené u této rozměrné partitury. Hrát Ženu bez stínu zcela bez škrtů, tak jak tomu třeba bylo nedávno v nové inscenaci Vídeňské státní opery (2019), dokáže skutečně jen hrstka souborů, navíc disponujícími s pěvci (zejména ženskými představitelkami Barvířky, Císařovny a Chůvy) co do pěvecké výdrže zcela mimořádných schopností.
Možná jediné, co v Norimberku nemůžeme považovat za extra třídu, je právě pěvecké obsazení: ve zmíněné Vídni, Berlíně nebo Mnichově bychom zřejmě natrefili na lepší (a draze placené sólisty), nicméně úroveň ansámblu sólistů ve Staatstheater Nürnberg měla vysokou profesionální úroveň, kterou ani v nejmenším nedosahuje kupříkladu Národní divadlo v Praze. Císařovnu vytvořila Agnieszka Hauzer s působivým frázováním a výrazem, dokonalou německou dikcí a s neobyčejnou vřelostí, kterou podtrhla svoji kreaci. Sopranistku Manuelu Uhl zná české publikum mj. z interpretace Beethovenovy Leonory, osvědčená představitelka především německého repertoáru prokázala vynikající odolnost svého sopránu, který beze stopy námahy zvládnul partii, která patří k těm absolutně nejtěžším v dramatickém repertoáru. Rušivý dojem mohla zanechat určitá ostrost jejího hlasu, kterou ovšem dokáže „vyvážit“ obdivuhodným výrazem a spolehlivou hereckou akcí. Charismatická Lioba Braun jako Amme už nemá nejčerstvější hlas, ale zase zralost jejího celkového projevu má neobyčejnou jevištní přitažlivost, která je u protagonistky chůvy právě potřebná. Tadeusz Szlenkier (Kaiser) zaujal objemným a zvučným tenorem v partii, která není sice rozsahem tak velká, ale podobně jako ostatní straussovské tenorové party (Bacchus, Menelaos, Apollo) je mimořádně exponovaná. Thomas Jesatko byl velmi spolehlivým Barakem, využívajícím ve své hře a zpěvu skromnější arzenál výrazových prostředků, což bylo jevištně velmi účinné v kontrastu k až hystericky dramaticky vypjaté M. Uhl. Z celé řady menších postav je nutno vyzdvihnout suverénní pěvecký projev mladého Samuela Hasselhorna (Geisterbote), který by mohl být ozdobou i velkých mezinárodních scén či krásný zvonivý soprán Chloe Morgan (der Hütter der Schwelle des Temples- strážce chrámového prahu). K vzornému soustředěnému výkonu se vzepjal i Sbor Státní opery v Norimberku, Dětský sbor Státní opery v Norimberku a statisté Statisterie des Staatstheaters Nürnberg.
Velká humanistická opera DIE FRAU OHNE SCHATTEN v podání Staatstheater Nürnberg je určitě titulem, za kterým se vyplatí jet k našim bavorským sousedům. Odměnou vám bude opravdu mistrovská interpretace jedné z nejkrásnějších oper Richarda Strausse, kterého tento německý ansámbl prostě umí hrát!
Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten, Staatstheater Nürnberg premiéra 2.10. 2022, psáno z reprízy 23.10.2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.